ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 12731 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Sonar 14: Peklo pro každého

0 Redakce 5.10.2009

Každý slušný člověk se někdy rozmýšlí nad tím, kam jít pak. Nebe poskytuje veškerý komfort. Jenže v nebi je nuda – pojďte radši do pekla. Máme několik modelů. Peklo jako lákavý labyrint ztracených vzpomínek, kvůli kterým prodáte duši ďáblu a Hope Sandoval. Peklo á la samotka v podání Black Heart Procession. Trochu smutné, to ano, ale hrajou tam moc pěkně. Heavymetalové peklo tak, jak ho vidí Doomriders – s okřídlenými démony, co práskají bičem a křičí po vás jak Glenn Danzig. Postapokalyptické peklo Pelican, ve kterém lidi nemají místo a ptáci se chechtají, jak to s námi nuzně dopadlo. Slabší nátury by mohli začít s rock'n'rollovým žárem ďáblových přisluhovačů z The Ettes. Co vás nezabije, to vás posílí, aby vás to tak nebolelo, až vás to zabije napodruhé.

Deska týdne

Hope Sandoval & The Warm Inventions – Through The Devil Softly
(Nettwerk Records)

Klíčová slova: odprodej duší, reverb, potíže, chanteuse, Mazzy Star

„Byl to ďábel, co se ti zračí ve tváři, nebo to jenom uletěl pták? Byl to tvůj úsměv, co stmívá den, nebo slzy, co mě nenechají odejít?“

Elfí královna dream popu z doby, kdy se krásně brečelo s Jesus And Mary Chain. Patronka půlnočních sňatků pro osamělá srdce. To je Hope Sandoval, dřív zpěvačka Mazzy Star, teď na sólové pouti, na které ji doprovází kdo jiný než Colm Ó Cíosóig z My Bloody Valentine. Název její druhé desky je tak výstižný, že bych se klidně mohl zdržet jakéhokoli recenzování. Na povrchu je jemná: španělky krásně drnkají, skomírající rytmy doplňuje zvonkohra, kvílející elektrika se topí v ozvěně a Hope sama se zdá být nevinná jak Červená karkulka. Jenže ona ví, že v lese se schovává ďábel, že nevinnost je iluze a že krása nevyhnutelně vede buď ke hříchu, anebo k utrpení. V písničce Trouble přiznává, že „je tu potíž a ta potíž je ve mně“ a v křehkém blues Satellite varuje, ať se před cestou pokřižujete. Přesto za ní do toho lesa půjdete. I po těch letech.

The Black Heart Procession – Six
(Temporary Residence)

Klíčová slova: slow core, klub černých srdcí seržanta Slzáka, repetice, drtička nadějí

„Našel jsem nebe a peklo… Našel jsem nebe a peklo… Myslel jsem, žes mě přišla zachránit, spasit moje srdce. Přišlas mi rozdrdit duši, přišlas mi ukrást lásku.“

Procesí černých srdcí sestupuje hlouběji a hlouběji. Po nezvykle rockové desce The Spell se vrátilo k tradičnímu číslování desek a za doprovodu pneumatických varhan a kostlivých perkusí vás vede do opuštěných ulic s „domy tak vysokými, že přes ně není vidět obloha“. Jedna zkroušená balada následuje druhou, bez smilování a bez lítosti. Kalifornští Black Heart Procession mají naprosto jedinečný rukopis, přesto jejich nová deska připomíná elegantní a širokoúhlou temnotu Nicka Cavea v období Let Love In. S tím rozdílem, že Cave měl jisté excentrické charisma a vyprávěl syrové příběhy. Černé srdce Pall Jenkins ovšem své lásky pohřbívá svým typicky vzdáleným, vyčerpaným hlasem a místo vyprávění medituje nad marností jakéhokoli citu. Je to marnost takřka metafyzických rozměrů, vydestilovaná do čisté, lesklé a vysoce psychotropní podoby.

Doomriders – Darkness Come Alive
(Deathwish)

Klíčová slova: rock and roll, superkapela, východní pobřeží, minimalismus

„Odejmi mou bolest, odejmi mé neštěstí. Ožij temnoto!“

Tahle temnota se valí primitvně a brutálně, nepotrpí si na šílené rytmy a instrumentální předváděčky. Chvíli cituje Motörhead, v úžasném singlu Come Alive zas božského Danziga z jeho nejlepších sólových let. Doomriders jsou odpočinková superskupina, která se baví tím nejrockovějším metalem. Frontman Nate Newton z Converge naverboval své kumpány v Bostonu; vyniká mezi nimi především bubeník J. R. Conners z Cave In (viz Sonar 5). Nečekejte od nich ale žádné inovace a novinky, přišli si odpočnout od svých náročných hlavních projektů. Darkness Come Alive je proto pochmurná deska plná klasické, ale přesto vynikající náplně.

Pelican – What We All Come To Need
(Southern Lord)

Klíčová slova: instrumentálky, pustota, ptáci, spálená země, monument

Utáhněte si tkaničky u pohorek, strčte mptrojku do kapsy a sluchátka do uší, otevřete poklop vašeho podzemního krytu a vydejte se do post-apokalyptické krajiny. Venku se prohánějí pouze zrnka písku a možná někde v dálce na obzoru trčí trosky domů. Takovéhle spousty volného místa jsou ideální pro chicagské Pelican, kteří tuhle prázdnotu využijí ke stavbě hudebního monumentu. Berou to popořadě a nikam nespěchají, chvilku zaslechnete zostřené blues, grunge, stoner rock nebo post-hardcore, a až na jednu výjimku se obejdou beze slov. S takovým soundtrackem se na apokalypsu budete těšit.

The Ettes – Do You Want Power
(Take Root)

Klíčová slova: retro, garáž, holky, popík, jednoduchost, styl

„Začala bych znova, ale je to pořád stejný. Nikdo neočistí moje jméno. Protože neumím být správná.“

Když chcete hrát pořádný garážový pop, potřebujete pseudoautentický název pro kapelu. Jak byste se pojmenovali v šedesátých letech: vzali byste obligátní The a ještě něco k tomu. Dvě holky a kluk se potkali v Los Angeles, založili skupinu a třetí album jeli nahrát do countryového Nashvillu. Zpěvačka Coco trochu připomíná rozložitou Beth Ditto z Gossip, ale ještě stíhá hrát na kytaru. Zlá bubenice Poni s úžasnou kudrnatou hřívou podle svých slov „ráda do něčeho mlátí, a protože do lidí je to protizákonné, vybrala si bicí.“ A basák Jem stojí poblíž a snaží se děvčatům nekazit image. The Ettes jsou jednoduchý a roztomilý popík s garážovým zvukem a skvělá náhrada za rozpadlé Grand Ole Party.

HONZA A JARDA ŠVELCHOVI