Black Sabbath aneb ze špinavé díry na vrchol
0 Redakce 26.7.2009Davy se každý večer dožadují hymnických písní Iron Man a Paranoid. Mají je mít.
Master Of Reality
Asi moje druhá nejoblíbenější deska. Rok 1971. Nemá se moc smysl hudebně rozepisovat o jednotlivých věcech, jsou si maličko podobné. Recept je zřejmý: masivní monumentální riff, rytmické a tempové změny, Ozzyho kňučivý vokál. Sweat Leaf – úvodní písnička a hned zase o drogách. „To bylo tenkrát dost zapotřebí. Dát lidem vědět o marihuaně – o to nám šlo. Ten kašel má na svědomí Tony. Těsně předtím, než jsme začali, si potáhl z fajfky. Nahráli jsme to i s kašlem a nechali jsme to tak.“ After Forever, která je připisována Iommimu, se promyšleně soustřeďuje na víru. Co to vlastně je?
Přemýšlel jsi někdy o duši? Může být spasena?
Nebo si myslíš, že když jsi mrtvý, jenom tlíš?
Je Bůh jenom myšlenkou nebo částí tebe sama?
Je Ježíš jen jméno, o kterém z knih víš?
To je první sloka After Forever. O další ovšem tvrdí Ward, že ji napsal Geezer:
Když myslíš na smrt, jsi v klidu nebo začínáš si zoufat?
Je papež blázen, chtěl bys ho vidět na laně se houpat?
Prozřel jsem, uviděl světlo, začal sebe zpytovat.
Já budu připraven na konec dní, ty nebudeš vědět, kam dřív se schovat.
V podobném duchu se pak odvíjí zbytek textu. Na After Forever a vůbec celé desce oceňuju hudebně nejvíc právě riffy a změny rytmů. Parádní změna přichází právě po druhé sloce. Zajímavé je, že třeba Sweat Leaf i After Forever nacházejí své citace v grunge devadesátých let. Embryo. Master Of Reality je poměrně krátká deska. Čítá celkem 6 věcí plus dvě krátké instrumentálky. Embryo i Orchid jsou ale výborně kousky a navíc si Children Of The Grave neumím bez Embrya představit. Children Of The Grave – jedna z největších trvalek Sabatů. Dost často je na koncertech spojována s Iron Manem. „Ta písnička se mi hrozně moc líbila,“ říká Ward. „Použil jsem v ní formu na paštiku. Levou rukou jsem hrál na formu a pravou na bicí. To byla jedna z našich prvních dotáček.“ Textově trochu buditelská věc. Bojujte děti dnešních dnů, už nemáte co ztratit, atomová hrozba vsévá do duší vám neklid. Následuje Orchid. Myslete si, co chcete, ale stejně při ní vidím vykvétat orchidej.
Lord Of This World byla podle všeho problémová písnička pro Billa Warda. Nebyl schopen ji pořádně nahrát. Zlí jazykové by mohli tvrdit, že při poslechu úvodní části jsou slyšet zřetelné brambory. Ovšem Bill si vždycky dokázal nasypat popel na hlavu a tvrdit o sobě, že vlastně hrát neumí, že je dříč, ne talent. Solitude. Tady Sabati opět potvrzují, že jsou schopni dělat něco jiného než „bordel“. Její poslech mě naplňuje poklidnou prázdnotou. Poslední věcí na desce je Into The Void – do prázdnoty. Píseň míchající obavy ze zničení lidstva atomovou válkou, znečištěním, upírá oči k zářivým omamným hvězdám. Škoda že se tohle do předělávky, Báječných mužů od Jiřího Schelingera, nepodařilo dostat. Na albu je zajímavé třeba také to, že nebyly před deskou vydány žádné singly (až na split singl se Status Quo, kde se objevila Children Of The Grave). Důvod byl zcela módní. V období Master Of Reality se vydávala koncepční alba bez singlů a Sabati šli s dobou.
Bylo jasné, že by se další album nemělo odchylovat od hitů desek předchozích. Mustr byl na světě a kapela na jednom z tvůrčích vrcholů. Všechno bylo pořád nové a neohrané. Black Sabbath v celé jejich dokonalosti a slávě, esence toho, co tvořilo a stvořili Black Sabbath.
Jak řekl Ozzy: „Neznám jinou práci, kde člověk může už být ožralej v devět ráno a vůbec to nevadí. Paráda!“
Kritika na třetí desce opět nenašla nic hodnotného.
Paranoid byl mimo jiné velmi výdělečný podnik. Díky tomu mohli mít další desky vyšší rozpočet. „Studia se měnila a my jsme se dostávali do lepší a lepších. Už jsme měli slušné publikum, písničku na špičce hitparády (Paranoid) a tak dále.“ Ale samotná produkce hudby celý rozpočet nespotřebovala. Drogy byly všude kolem kapely ještě před tím, než vůbec vznikla. Teď tu ovšem byl navíc kufřík plný peněz.
Závislost na kokainu a hašiši se prohlubovala a euforie z nejprodávanější desky kapely se vytrácela. Sabati začali cítit únavu, ten druh tísně, kdy člověku připadá, že mu cizí ruka srdce svírá, každý dech se stává soustředěným úsilím, múzy mizí a nápady nejsou.
To všechno se podepsalo na náladě v kapele a čtvrté desce.
Vol. 4
Deska z roku 1972 je značně kvalitativně nevyrovnaná. Objevilo se šílené tlačení na pilu (3 desky za 2 roky), určité vyčerpání tvůrčí invence, nepřetržité, několik let trvající turné. Je zde sice náběh na propracovanější struktury, ty ale ještě zdaleka nedosahují kvalit dalšího alba. I na remasterovaném CD je znát zvukově kvalitativní rozdíl mezi Wheels Of Confusion a Tomorrows Dream, tj. první a druhou věcí. V obou skladbách jsou dobré kousky, ale obecně je nepovažuju za podařené. Následuje ploužák Changes. Písnička o lásce, o ztrátě milované ženy díky vlastní blbosti. Někdy se mě to pěkně dotýká. Dodnes Ozzym hraná písnička. Další v pořadí FX je podivná, experimentální instrumentálka. Supernaut. Světlejší moment na desce. Lehká vzdušná věc. Význam názvu je zajímavý – mohl by být mezi astronautem, supermanem, feťákem a megalomanem. Snowblind. Tak se vlastně měla jmenovat celá deska a měla být věnována „velké společnosti COCA-Cola v Los Angeles (snowblind – rozuměj vysmaženost z koksu). Náladu a vyznění písně výborně podkreslují občasné extatické trylky na kytaru. Ozzy neopomene na koncertech dodávat po první sloce cocaine. Přes firmu to samozřejmě neprošlo.
Cornucopia má na desce asi nejhorší zvuk. Je silně zahuhlaná a celkově podivná. Bill Ward: „Tuhle věc jsem přímo nenáviděl! Dala mi fakt zabrat. Straší mě dodnes. Tony mi ji občas hraje, aby mi tu noční můru připomněl. Ví, jaké to pro mě bylo trápení. Nedokázal jsem do té skladby nic zahrát. Dlouho.“ Laguna Sunrise je druhým slaďákem na desce. Pěkná příjemná instrumentálka postavená na španělce. Poslední dvě věci St. Vitus Dance a Under The Sun mě nijak moc neoslovili. Neurazí, ale nepřekvapí. Under The Sun má opět příšerný zvuk.
Z desky je jednoznačně znát pokus zadat si s progrockovými kapelami té doby.
„Vezmi si, že první alba jsme nahráli hned a prodalo se jich nejvíc. Další desky vznikaly celou věčnost a zdaleka se tolik neprodávaly. To není samo sebou. Když máš písničku, která žije a pracuješ na ní, je to jako kdyby sis ji tři měsíce pouštěl dokola z gramofonu. Začneš ji nenávidět. Kristepane. Jednu chvíli zase připomínaly všechny písničky The Eagles. Všichni jsme dostali eaglitidu. Co je moc, to je moc. Na Master jsme naposledy spolupracovali s Rodgerem Bainem. Vol. 4 produkoval Patrick Meehan. Ale produkovat takovou desku, to nic není. Jenom jsme tam nastrkali všechny ty parádní efektíčky. On mačkal čudlíky a my jsme hráli. Produkce je hezká věc, ale když je hudba silná sama o sobě, když nese nějaký pocit, vždycky to nějak dopadne. Jen je třeba najít nějakou rovnováhu.“
Ozzy: „Byli jsme snad největší hypochondři všech dob. Bolí mě to a to, běž na tři dny do postele, nařídil doktor a přitom to bylo jenom z přežrání čínským jídlem. A nebo: Mám rakovinu, to je jasný. Jestli umřu pochovejte mě v Anglii. Bill Ward míval tašku nacpanou léky. Došlo to tak daleko, že jednou vezl na turné soupravu proti uštknutí. Říkám mu: Kde chceš kurva do prdele potkat hada? Kde ho jako uvidíš? Chystáš se do zoo, nebo co? A on na to: Nikdy nevíš. Když jedeš po poušti, někteří hadi jsou fakt rychlí. Říkali jsme mu Doktor Bill a Valium Forever. Když ti něco bylo, šel jsi k Billovi. Na všechno něco měl. Ale dokonalosti dosáhl až soupravou proti uštknutí. Byla tam velká břitva a já mu povídám: Co když tě had kousne do prdele, Bille? A on: Někdo mi bude muset vysát z rány jed. Říkám mu: Za mnou nechoď, vole. Najdi si jinýho kamaráda.“
Bill: „Určitou dobu jsem se zajímal hlavně o kokain. Je to 24-hodinová droga. Frčel jsem na něm bez přestávky. Bral jsem strašná množství kokainu. Měli jsme spoustu peněz a žádné starosti. Kolem nás byla spousta ženských, ale všichni jsme už byli usazení a ženatí. Já jsem se dokonce ženil podruhé. Ve 24 letech jsem byl podruhé ženatý. Tou dobou to vypadalo, že mě z kapely vyhodí. Nebyl jsem schopný nahrát Cornucopii. Některé rytmy byly naprosto fuj! Něco děsného. Nakonec jsem to tam nějak namlátil, ale toho komplexu jsem se nikdy nezbavil. Zato jsem se dočkal tak studených pohledů, až jsem se lekl. Říkal jsem si: Ach jo, to jsem to vážně tak přehnal? To už jsem tolik mimo? A oni mě v podstatě požádali, abych zmizel. Hm, běž domů. Teď nám tu k ničemu nejsi. Došlo mi, která bije a podíval jsem se na Ozzyho. Ozz obyčejně říkal věci typu: Klid, prosím tě. On a já jsme byli kamarádi. Ale tentokrát neřekl nic."
Vol. 4 není nijak zvlášť dobrá deska. Kapela byla unavená. Ozzy se zabýval tím, že přestane zpívat. Všichni byli vyždímaní, co to šlo, a Bill Ward měl pocit, že ho chtějí z kapely vyhodit. Všichni už z fetu a únavy šíleli. Kapela si následně vybrala zasloužené volno…
JACQUES
ČTĚTE CELÝ SERIÁL O BLACK SABBATH
- Black Sabbath aneb ve špinavé díře I
- Black Sabbath aneb ve špinavé díře II
- Black Sabbath aneb ze špinavé díry
- Black Sabbath aneb ze špinavé díry na vrchol
- Black Sabbath na vrcholu
- Black Sabbath aneb z vrcholu na dno