Radůza: Neměla jsem v plánu napsat ekologickou pohádku
0 jsk 26.11.2019Zpěvačka, hudebnice, skladatelka, textařka a spisovatelka Radůza se v těchto dnech poslala za posluchači audiokniha se svou pohádkou Uhlíř, princ a drak. Vtipný, jazykově hravý, napínavý a taky nenásilně poučný text jistě potěší malé i velké posluchače. I díky hereckým výkonům interpretů z Národního divadla.
Pohádka Uhlíř, princ a drak vznikla původně jako hra pro kladenské Divadlo Lampion. Měla úspěch?
Děti ji vzaly. Však jsem ji také na dětech, nejen těch svých, testovala. Postavy a jejich počet jsem měla vymyšlené, charaktery postav krystalizovaly. V Kladně se hra nějakou dobu hrála, a když pak obměňovali repertoár a stáhli ji, bylo mi líto, že se nehraje nikde jinde, a taky jsem si uvědomila, že dlouho nevznikla nějaká pohádka pro děti jako audiokniha. Navíc se mě lidi občas ptali, jestli zase nechystám něco v tomhle žánru. Tak jsem se rozhodla, že vytvořím z vlastní pohádky audioknihu.
Musela jste původní divadelní kus pro potřeby audioknihy přepisovat nebo doplňovat?
Změny tam samozřejmě byly. Když se věc odehrává na jevišti, divák vidí, že někdo přišel nebo odešel. V audioknize to ale tak jasné není. Když tam najednou začne mluvit někdo, kdo tam do té doby nebyl, posluchač by mohl být vyjevený, musí se to vysvětlit. Dopisovala jsem tedy takové věty, jako že někdo přišel, někdo jiný odešel nebo si sedl, a podobně.
Ve vaší pohádce se s vámi na nahrávce sešli členové pražského Národního divadla Anna Fialová, Lucie Polišenská, Jiří Suchý z Tábora, Igor Orozovič a Radúz Mácha. Byla to dobrá volba?
Z té spolupráce jsem totálně nadšená. Byli skvěle připravení, snažili se, měli dobrou náladu, dobře reagovali na mé připomínky, všechno úžasně odsejpalo. U natáčení jsme se tak i dobře bavili. Navíc se mi moc líbí, jak ten text interpretují. Skvěle mluví, úžasně technicky vyslovují. A že navíc i krásně hrají, to je bonus. Moc jsem si to celé užila.
Řekla jste, že herci vnesli do vašeho textu nový význam. V čem?
Některým vtípkům, které jsem si vymyslela na papíře, jsem se v jejich podání musela sama smát. Přitom jsem je znala! Přišlo mi tak trochu trapné, že se směju vlastním vtipům, v jejich interpretaci mě ale opravdu pobavily. Herci vtiskli mým postavám ještě větší nadsázku a humor, než měly ode mne.
V pohádce si hrajete se slovíčky, žonglujete s jazykem, a navíc je ve verších. Proč?
Lépe se mi to psalo ve verších. Pro mě je taková věc jednodušší.
Sama jste si jako autorka vyhrála i s hudební stránkou pohádky, v písničkách používáte nejrůznější hudební i nehudební nástroje. Kdo s vámi na muzice spolupracoval?
Vymýšleli jsme to společně s mým kytaristou Josefem Štěpánkem. Používali jsme jak klasické nástroje, tak i různé doplňkové i nehudební. Hráli jsme na kytaru, banjo, ukulele, harmoniku, klavír, flétnu a foukací piano. Vedle toho jsou na nahrávce nejrůznější cinkátka, chrastítka, bouchali jsme do futrálu od akordeonu. Prostě jsme se vyřádili.
V pohádce se nenápadně dotýkáte zásadních témat – ekologie, morálky, zdravé výživy. Jak těžké bylo zakomponovat je do příběhu tak, aby netrčela, aby pohádka nebyla prvoplánově výchovná?
Já si z toho dělám trochu legraci. Třeba u písničky Racionální výživa není jasné, jestli se té racionální výživě vysmívám nebo ne, jak to vlastně myslím. Určitě jsem neměla v plánu napsat ekologicky zaměřenou pohádku. Ono se to tak samo událo, prostě to vyplynulo. To se mi stává: vždycky něco vymyslím a postavy si postupně začnou žít vlastním životem a trochu mi do toho psaní kecají. Nakonec se to tedy do výsledného tvaru samo takhle poskládalo.
Posloucháte vy sama audioknihy?
Mám je moc ráda. Kdybych měla zmínit jednu oblíbenou, je to titul Maigret chystá léčku. Je to cédéčko z roku 2004, hlavní roli na něm ztvárnil Rudolf Hrušínský. Mám ho opravdu ráda.
Čtěte také: Radůza pokřtila pohádkové album s písněmi