PRVNÍ DOJEM: Roger Waters před zdí i za zdí zkrátka umí
1 Peter Sládeček 8.8.2013Říkal jsem si, že tentokrát se nebudu na The Wall v podání Rogera Waterse dívat s nekritickou, skoro až náboženskou odevzdaností. Ale úplně to nejde. Ideální vyjádření prvního dojmu z koncertu, který včera večer proběhl v pražské O2 Areně, je jako popisovat, co cítíte, když vás někdo praští kovovou tyčí do zubů, a vám se to líbí.
Intenzita zážitku z vystoupení legendárního, letos již sedmdesátiletého, mozku Pink Floyd je stejná na všech úrovních tohoto multimediálního poselství. Hudba sama nepotřebuje dlouhý komentář. Perfektní a dokonalá ve své jednoduchosti, zahraná špičkovou kapelou, která s Watersem jezdí už dlouho (někteří členové jako bubeník Graham Broad nebo kytarista Snowy White i desítky let). Zvuk byl tak dokonalý, jak to jen v hale jde a jeho intenzita dostatečná na to, aby se slabším jedincům při prostorových efektech podlomily kolena.
Vizuálně je Zeď samonosná od svého vzniku. Stavění bariéry mezi publikem a kapelou do výšky dvanáct metrů, by snad ani nepotřebovala další pointu. Ale co by potom dělalo těch padesát projektorů? No rozhodně by nám nepromítaly animace Geralda Scarfea z osmdesátých let, videa vojáků vracejících se z irácké výpravy, nebo dokonalé iluze 3D efektů vytvářející všechny možné emoce a pocity. Nebýt to již mé druhé The Wall a několikátý koncert Waterse, byl bych určitě více unešen i z mnohametrových loutek, které doprovázejí někteřé skladby. Ale i napodruhé to bylo strhující a hlavně vzkazů na zdi je tolik, že i příští reprízy bude co číst.
Pointa tohoto zážitku však spočívá v tom, jak se člověk díky strachu a předsudkům na všech úrovních uzavírá před světem a postupně se mění v monstrum. Tato jednoduchá idea je v The Wall rozvedena v několika paralelních liniích, díky čemuž ani nevíte, kam koukat, i když jste už viděli tuny videí na YouTube nebo dokonce byli na minulém koncertě osobně. Okořeněná narcistní povahou umělce a bombastickou produkcí, musí se vám Zeď dostat pod kůži.