Olda Říha z Katapultu: Mám před sebou velkou budoucnost
0 jsk 3.12.2018Rok 2018 byl a je pro skupinu Katapult v mnohém výjimečný. Nejenže letos oslavil zpěvák a kytarista tohoto tria Olda Říha sedmdesáté narozeniny, kulatiny slaví i debut známý jako Stříbrné album. Katapult slavil také koncertně se svými fanoušky, když celoroční úspěšné turné zakončí třemi speciálními listopadovými koncerty v Ostravě, Brně a pražském Foru Karlín. Na otázky odpověděl Olda Říha.
Když se někdo muzikantů zeptá, jestli rádi bilancují, obvykle tvrdí, že nikoli. Co vy?
To je pro mě poměrně překvapivé, a trochu mě to, co říkáte, zaskočilo. Myslel jsem, že jsem v tom jediný, když vždy odpovídám, že na minulost kašlu. V seriálu Temný případ, který dávají na HBO, jeden detektiv říká: Budoucnost už byla… A já s ním naprosto souhlasím. Opravdu to nemyslím jako nějaké klišé. Jsem přesvědčený, že mám stále před sebou velkou budoucnost. Jen přitom pořád musím mít kytaru v ruce.
Pořád?
No jasně, kvůli tomu žiju. I komunismus jsem přežil s kytarou v ruce. A dnes se pomalu začínám ocitat ve stejné situaci. Současná politika se mi natolik nelíbí, že žiju jen pro koncerty. Každý den mám jedinou starost a čtyřiadvacet hodin dělám vše pro to, abych mohl hrát rock’n’roll. Budu si ho užívat, dokud to půjde. A to je má budoucnost. Protože jinak už jsem zažil úplně všechno.
A nikdy jste toho nechtěl nechat?
Každý den mě minimálně jednou přepadne pocit, že už je to všechno na houby, že všichni podvádějí, zneužívají ostatní, lžou, i když nemusí. A pak si říkám, že se na to vykašlu. Ale je to jen bonmot. Ve skutečnosti mi nic zvenčí nemůže zabránit, abych to dál dělal. Pamatuju si, že když nás zakázali, a najednou jsme zmizeli z rádií, z televize i časopisů, a potom jsme z koncertů pro osmnáct tisíc lidí spadli ke koncertům pro dvě stě lidí, tak jsem říkal Dědkovi Šindelářovi, že by mi museli uřezat ruce, abych nehrál dál. A také jsem mu vždycky říkal: Hraj to, jako by tam bylo těch osmnáct tisíc lidí. Zcela absurdně mě to posílilo. Naučilo mě to fungovat i ve chvílích nepohody. Ale děkovat komoušům za to nebudu.
Co vás posiluje dnes?
Pořád hledám inspiraci. Čtu všechno, co je dostupné, abych nezpíval nesmysly, ale stále platné příběhy. Třeba i ty, které jsou tři sta let staré, přesto stále živé a k dnešku aktuální. Tady to máte, a je to tady a teď. A to přesto, že vím, že lidi jsou nepoučitelní.
Není to moc skeptické?
Není. Třeba éra protestsongu zkrachovala na tom, že všichni chtěli mír, ale nakonec skoro všude máme války. Celý život zpívám: Když ti svoje záda štěstí ukáže… a Když máš kamaráda, a on tě podrazí. Ale i mně se pořád stává, že mi někdo esemeskou oznámí, že končí a odchází. Ta hra je prostě předem ztracená. Ale jak říkal Werich, musíme s tou hloupostí bojovat, i když se to nedá vyhrát. A mně to ani nedá. Vyrostl jsem na Pretty Things, Rolling Stones a dalších nejobyčejnějších a syrových kapelách. Jednoduché a úderné texty, jednoduché riffy a nazdar.
Když je někde fotka Oldy Říhy, obvykle je na ní s kytarou. Hrajete na ni denně?
Bubeník Katapultu Tolja Kohout s oblibou říkával, že cvičit denně se má do osmnácti, pak už se má vydělávat. Žiju víc životů. Hodně času jsem kancelářská krysa a ředitel firmy. Když ale na kytaru dojde, tak je to mé druhé já. A všechny fotky s kytarou jsou zkrátka živé, zachycují emoce. Naše kapela nikdy nebyla, podobně jako Rolling Stones, bůhvíjak instrumentálně nadprůměrná, ale vždy se jí dařilo probouzet emoce. A když chcete vzbuzovat v ostatních emoce, a říkám to i klukům v kapele, musíte je napřed vzbudit sami v sobě.