Martin Chodúr: Byly doby, kdy jsem Tisíc a jednu noc viděl naprosto všude
0 jsk 11.11.2021Pohádky tisíce a jedné noci českým pohledem. To je nové album Martina Chodúra Tisíc a jedna noc. Přichází s deskou žánrově pestrou, přístupnou posluchačům všech věkových kategorií, a přitom se srozumitelným konceptem. Propojuje český (moravský) svět s arabským, a realitu s pohádkou. Současně je deska plná hudebních odkazů a milých žertíků.
Jaká byla vaše cesta k Pohádkám tisíce a jedné noci? Znal jste je už od dětství?
Ne, poznal jsem je až v poslední době. Kniha Tisíc a jedna noc mi pomohla z dilematu, které jsem pociťoval po albu Martin Chodúr 3. Psát dál, a když ano, jak? Uvažoval jsem, že pokud se vydám cestou toho, co mě v hudbě zajímá, bude to nepřístupné každodenním konzumentům hudby, a pokud se vydám směrem, který bude fanouškům popu přístupný, ztratím sám sebe a přestanu mít radost z toho, co dělám.
Náhodou jsem v té době četl Goethova Fausta, a objevil jsem spoustu odkazů na knihu Tisíc a jedna noc. A protože se mi Faust velmi líbil, koupil jsem si nový překlad knihy Tisíc a jedna noc do angličtiny. Její příběhy jsou často nezajímavé, povrchní a z našeho pohledu i srandovní, ale jsou součástí širšího rámce, a to činí celou knihu zajímavou.
Zmíněný rámec v ní znamená naprosto vše. Každý příběh má svůj vlastní rámec, pak je tu vyšší rámec, kdy osoba vykládá příběh, a ještě vyšší rámec, kdy tohle všechno vypravuje další osoba. Formou tohoto kaleidoskopu vše směřuje k Šeherezádě, která potažmo vykládá úplně všechno. Otevřou se tak možnosti interpretace, které by tam jinak nebyly. Člověk začne přemýšlet, jak to všechno funguje dohromady, a proč to funguje. V knize Tisíc a jedna noc jsou zcela rozdílné věci spojené v celek v rámci určitého rámce. To pro mě byla obrovská inspirace.
Podobně jste tedy začal koncipovat i vaši novou desku…
Ano. Došlo mi, že musím mít nějaký rámec, který ty dva protipóly mé kariéry pojme, a pak to bude ono. Budu moct dělat populární hudbu s myšlenkami. Rámcem je můj hlas, ze kterého nemůžu vystoupit, ostatně díky němu jsem známý. Navazuji na určitou tradici, ale tematicky, příběhově i žánrově můžu být pestrý. Podobně, jako kniha Tisíc a jedna noc, jejímž rámcem je Šeherezáda. Na mém albu je i spousta dalších literárních, hudebních a osobních odkazů, hudebních fórků a příběhů, a všechno to spojuje můj hlas. Koncept Tisíce a jedné noci, který jsem si vytvořil, mi tak dává smysl.
Tedy jste se sám sobě nezpronevěřil, a navíc se možná rozšíří okruh vašich fanoušků a posluchačů…
Doufám. Možná by bylo jednodušší vytvořit něco nepřístupného, a neřešit otázku formy. Ta se u takových záležitostí většinou neřeší. Vezměme si třeba moderní vážnou hudbu. Řeší se jenom konkrétní umělecký problém, ale už se neřeší její podání lidem. Taková věc dospěje do stádia, kdy nezajímá vůbec nikoho. Protože si ale zejména moderní vážná hudba klade pouze umělecké cíle, je to v pořádku. Osobně jsem velmi rád za to, že existuje, protože jsem konzumentem i té nejnepřístupnější tvorby.
V písni Malí lidé na albu Tisíc a jedna noc jste zaznamenal i hlas vašeho syna. Proč?
Syn zpívá rád, ale sám. Každou písničku nejdřív zazpívám s ním, ale pak ji chce zpívat samotný. Některé písně z mého nového alba perfektně ovládá. Občas z legrace říkám, že na některé své koncerty budu místo sebe posílat jeho, když ty písně stejně umí.
Deska Tisíc a jedna noc připomíná monotematické projekty, které dělaly třeba kapely Pink Floyd nebo u nás Olympic. Chtěl jste vytvořit konceptuální album?
Do určité míry ano. Je tu silný koncept, některé písně vznikaly tak, aby ho naplnily. Potřeboval jsem třeba na určitém místě desky písničku, která bude mluvit o konkrétních věcech, tak jsem ji tam napsal. Každá píseň má svoje místo a svůj smysl. Ovšem narozdíl od kapel, které jste zmínil, já mířím na popové publikum, ostatně vyšel jsem z talentové soutěže. Jde tak o sice konceptuální, ale popové album. A v rámci toho popu si nemůžu hudebně dovolit tolik, co zmíněné rockové skupiny.
Hudba na desce je žánrově a stylově rozdílná, každá píseň má jinou náladu. A celé album otevírá předehra. To by zase mohlo evokovat muzikál. Souhlasíte?
Na muzikál tu není dost dramatického děje. Pro mě je dobrým prostředkem pro zpracování velkých příběhů opera, ne muzikál. Proto jsem nikdy nebyl příznivcem muzikálů s velkým příběhem. Nepřijdou mi v rámci muzikálu dostatečně uvěřitelné.
V textech písní vašeho alba jste orientální Tisíc a jednu noc přenesl do současného Česka, respektive na Moravu. Bylo to těžké?
Jakmile jsem přišel na ten koncept, o kterém jsme mluvili, tak už ne. Vznikla titulní píseň Tisíc a jedna noc, a ta se mi natolik zalíbila, že z ní ostatní písničky silně vycházejí a vlastně ji komentují. Napsal jsem ještě Baladu o Tisíci a jedné noci, ve které je sepsán příběh alba, a pak už to šlo rychle. Najednou jsem měl všechny myšlenky vymezené, zařazené tak, že dávaly smysl, a bavilo mě s nimi pracovat.
V písni Chopin ve Valldemosse mě třeba napadla myšlenka, že Chopin a Beethoven jsou vlastně obrácené osudy. A to jsem rozvinul. Silným momentem alba se tak pro mě stalo poznání, že jaký člověk je, to nachází i kolem sebe. A když ovlivní sám sebe, může ovlivnit i okolí.
Lehce jsou tu slyšet i náznaky arabské hudby.
To je další hudební fórek. Téměř v každé písni je nějaký odkaz na orientální kulturu a knihu Tisíc a jedna noc. Nechci se chválit, ale je to tam chytře schované. Třeba v písni Blíženci, což je jednoduchá zamilovaná balada, zní v motivu klarinetu orientální stupnice. V Chopinovi ve Valdemosse je arabská flétna. A tak dál, jsou tu další drobnosti, náznaky a letmé dotyky arabského světa. Připomenutí, že tím, kdo to album vypráví, je Šeherezáda.
Arabský svět s tím českým propojujete i na obalu desky. Booklet obsahuje všechny texty, a výtvarně působí dost neotřele. Přitom na něm není váš obličej. Schválně?
Ano. Jsem rád, že se mnou spolupracovalo duo skvělých designerů Tomski&Polanski. Chtěl jsem, aby obal alba odpovídal jeho konceptu a příběhu. Motivy, které se objevují v písních, se objevují i v bookletu a na titulu desky.
Víte třeba, jak s arabským světem souvisí odkaz zasněžených Beskyd? Když jste v Dubaji a podíváte se na duny písku v poušti osvětlené sluncem, vypadá to jako sníh. Na obrázku je tak současně zasněžený beskydský kopec, a zároveň rozfoukaná písečná duna. Jde tedy zase o důkaz, že se na všechno můžeme dívat skrze Tisíc a jednu noc. Já sám jsem tím byl jednu dobu tak posedlý, že jsem to nacházel naprosto všude.
(foto: Martin Vítek)