Marta Kubišová: Napíšu knihu, ale napřed si trochu odpočinu
0 jsk 21.11.2016Marta Kubišová vydává Soul, své poslední studiové album. Jsou na ní písničky, které vždy chtěla zpívat a nahrát, ale k tomu nahrání se nedostala. Písně z jejího alba zpívaly Aretha Franklin, Diana Ross, Shirley Bassey, Dionne Warwick či Cher. Kubišová je ale nenapodobuje.
Měla jste v původním výběru více písní?
Vlastně ne, vybrali jsme těch dvanáct, které jsou na albu. Ale myšlenka na podobnou desku přišla už dávno. Jsou na ní třeba písničky s texty Pavla Vrby, které už jsem zpívala před časem v recitálech, ale nikdy jsem je nenahrála. Podobné to bylo s texty Jana Schneidera a Zdeňka Rytíře. Na tuhle desku jsem tak byla už dávno připravená. Bohužel se jí zmínění textaři nedožili.
Hlídala jste si na albu Soul aranže, nebo jste se svěřila do rukou kapelníka a pianisty Petra Maláska?
Svěřila jsem se do jeho rukou a aranže jsem nechala plně na něm. A nejen aranže. Petr měl prsty v pojetí obalu a navrhoval i to, komu dá jakou písničku otextovat. Nakonec jsme zjistili, že máme tři básníky, takže si vlastně mohli vybírat. Všichni ostatní, které jsem připravovala na to, že tuhle desku budu dělat, zemřeli. Ale ti, co zůstali, se svého úkolu zhostili se ctí.
Neuvažovala jste o tom, že si nějaký text napíšete i sama?
Ani náhodou! Jednou jedinkrát jsem si napsala text, Sedím na měsíci a sním, to jsem měla nějaké zvláštní hnutí mysli. A řekla jsem si, že už to nikdy neudělám. Nemám k tomu potřebné vlohy. Napadne mě idea, o čem by to mělo být, ale s tím dalším už se trápím. Myslet na frázování, přízvuky, je opravdu těžké. Došlo mi to ve chvíli, kdy jsme ten můj text takříkajíc napasovávali na notičky. Ale nevadí. Soustředím se na interpretační část, která je ohromně důležitá. Špatná interpretace může zabít i senzační text. Nebo můžete i jasné blbosti pomoct. Podívejte se třeba na písničky Nechte zvony znít nebo Depeše. To ve své době byly – a jsou dodnes – milované písničky. Já ale, když je mám zpívat na jevišti, nevím, co u nich dělat. Tupě jsem se usmívala do publika a v duchu jsem si říkala: Tak v padesáti je tohle opravdu dobrý.
Chystáte konec pěvecké kariéry, který jste ohlásila na listopad příštího roku. Jaké máte další plány?
To právě moc nevím. Řekli jsme si, že třeba spoluhostitelství, které děláme s Milanem Heinem v Ungeltu Českému rozhlasu Dvojce, bychom mohli dělat dál. Ale nevím, jaké plány mají s tímhle pořadem v rádiu. Stejně tak nevím, jak dlouho ještě bude trvat televizní pořad Chcete mě? Jestli na něj jsou vůbec peníze.
Prý se chystáte napsat knihu.
To je pravda, ale napřed si odpočinu. A musím si začít trochu rozdělovat a třídit poznámky, a zamyslet se nad nimi. Vymyslet, jak je použiju, jak ta kniha vůbec bude koncipovaná.
Když se člověk dívá do vašeho životopisu, vidí i celou řadu významných cen a řádů z celého světa. Co s vámi dělají?
Mám z nich radost, o to větší, že je nikdy nečekám. Asi nejvíc se těším z francouzského rytířského řádu. Čekal na mě dlouho, a já jsem nějakou dobu vlastně nevěděla, jestli mi ho udělil pan Hollande nebo pan Sarkozi. Nakonec jsem se dozvěděla, že Sarkozi, ale než mi ho francouzský velvyslanec předal, chvíli to trvalo. O to ale byla radost větší. A pak mám také radost z Řádu Lucemburského velkovévodství. Ten jsem dostala za zmínku o tom, co pro mě svého času znamenalo Radio Luxembourg. To jsem pozorně poslouchala až do jeho konce. Na tyhle řády se ráda koukám – jsou totiž výtvarně nádherné.