Jiří Tichota: K prvnímu albu jsme se museli propracovat
0 jsk 27.5.2022Jiří Tichota letos oslavil pětaosmdesát let. Poté, co jeho Spirituál kvintet odehrál loni na podzim poslední koncerty, má spoluzakladatel legendárního souboru čas i na svá muzikologická bádání a poslech hudby všeho druhu. A taky na třídění nahrávek Spirituál kvintetu. Milou připomínkou umění kapely je kompilace Zpívat se nepřestane – To nejlepší, která vyšla k Tichotovým narozeninám
Jak moc se vám stýská po aktivním muzicírování kapely?
Spirituál kvintet je spojen s mým mládím, a na takové časy se vzpomíná s určitou nostalgií. Trošku se mi po kapele stýská. Ne že bych toužil pořád něco organizovat nebo obden někam jezdit tři, čtyři hodiny, v sobotu, v neděli, ve svátek svých dětí. Po tomhle se mi nestýská.
Stýská se nám ale, myslím všem, po tom, co jsme prožili. Vždycky jsme měli komu zpívat a lidi na nás byli po celou tu dobu moc hodní a milí, to beru jako dar. Navíc jsme byli parta kamarádů, byla legrace, užívali jsme si to. Nikdy jsme se vzájemně nesoudili a nenapadali. To jsou věci, na které se vzpomíná pěkně, takže ukončení naší koncertní činnosti mi trošku líto je. Ale užívali jsme si to šedesát let.
Vůbec mi tedy nevadí, že dnes už nepraktikuji. Když se mi zasteskne, můžu si většinu našich písniček přehrát – ať už z nahrávek nebo z videí, a to považuji za velké štěstí.
Stopáž vašeho nového alba na dvojelpíčku je pětaosmdesát minut. Je to připomínka vašich narozenin?
Vidíte, to jsem si ani nespojil. Pan Deniš ze Supraphonu mi řekl, že v nejlepším případě se na dvě elpíčka vejde osmdesát pět minut, abych tedy vybral písničky v této celkové stopáži. Že to bude pětaosmdesát minut k mým pětaosmdesátinám, to mě nenapadlo.
Spirituál kvintet čekal na svůj první zvukový nosič dvanáct let. Proč tak dlouho?
Bylo to elpíčko a jmenovalo se Písničky z roku raz dva. Měli jsme tehdy velké debaty s Dušanem Vančurou, který byl přesvědčen, že naší cestou jsou spirituály. Sám si založil kapelu Antikvartet, která se v první verzi neuchytila, a ta zpívala jenom spirituály. Když přišel k nám a já jsem mu řekl, že budeme natáčet renesanci, nezdálo se mu to.
Stejně se mu o mnoho let později, když jsme jeli poprvé do Ameriky, nezdálo, že jsme tam vezli národní obrození a české písničky, a jen na ukázku nějaký ten spirituál, aby se Američané pobavili. Dušan se cítil zhrzený, říkal, že jsme v zemi původu spirituálu mohli předvést, jak ho děláme my. Pravda, Amerika je země původu spirituálu, ale kritiky jsme měli skvělé právě na ten smíšený repertoár, který jsme tam hráli.
Bylo to dlouhé čekání?
Tak to tehdy chodilo. Dneska si žádná kapela neumí představit, že by hrála dvanáct let, a teprve vydala desku. V současnosti cédéčkem začínají i skupiny, o kterých ještě nikdo nic neví. Další nahrávky mají na YouTube a dalších sítích.
Tehdy to takhle nebylo. My jsme se k prvnímu albu museli propracovat, a myslím, že v tom bylo i něco dobrého. Ne v režimním přístupu, ale v tom, že umělec by měl získat nějaké zkušenosti a s nimi i pocit, že ne všechno, co uděláte, stojí za to, aby bylo zvěčněno.
Za zvěčnění určitě stálo pěvecké vystoupení prezidentů Bushe a Havla se Spirituál kvintetem v roce 1990. Přitom jejich zpěv zaznamenán není…
Není, a to nás mrzí. My jsme o téhle akci do poslední vteřiny nevěděli, najednou přišel nějaký pán a razil prezidentům cestu na pódium. Byli jsme překvapení a samozřejmě potěšení. O to víc nám je líto, a připadá nám skoro neuvěřitelné, že v záznamech České televize tahle situace vůbec není zachycena, i když tam televize byla a točila.
Jak s námi páni prezidenti zpívají, se nedochovalo na žádném záznamu naší ani zahraniční televize. Je jasné, že to bylo úmyslné. Existuje totiž dokument nazvaný Jednou budem dál, ten ukazuje pány prezidenty, jak odcházejí z pódia, ale to vlastní zpívání tam zařazeno není.
Škoda. Rok před tím jsme zpívali z balkónu pražského Melantrichu, to také naší televizí zachyceno není, bylo to 23. listopadu a tehdy Československá televize na Václavském náměstí ještě netočila. Událost ale natočila švýcarská televize, a k jejímu záznamu jsme se dostali. Zařadili jsme ho i na naše DVD. Ovšem záznam, jak zpíváme s pány prezidenty, nemáme.
To jejich spoluúčinkování jste nicméně mohli brát tak trochu jako satisfakci po potížích, které vám způsobil společný koncert Spirituál kvintetu s Bohdanem Mikoláškem ze začátku takzvané normalizace. Tehdy jste ve vysokoškolském klubu v Jirchářích připomněli sebeupálení Jana Palacha. Pak jste měli s režimem velké trable. A najednou s vámi zpívá prezident Spojených států!
Byla to satisfakce, a jak jsem řekl, nečekaná. Tehdy, v roce 1970 nebo 1971, jsme měli potíže nejen my a Bohdan, ale i studenti, kteří naše vystoupení organizovali. Že si něco odskáčete vy sami, to přežijete. Mnohem horší je, když je kvůli vám postižen někdo jiný, to začnete zvažovat, jestli víc neškodíte, než že byste přinášel užitek.
Podobné pocity měl i Bohdan Mikolášek, papaláši totiž navíc vyhodili ze školy i holku, se kterou chodil. Bohdana máme moc rádi, je to velmi opravdový člověk. Je nám trošku líto, že se dneska vídáme dost málo – on totiž žije Švýcarsku. Doufám ale, a mluvím za sebe a svou rodinu, že to ještě všechno neskončilo. Bohdan a jeho paní vlastní objekt v jižní Evropě, a pořád nás tam zvou. Třeba k tomu ještě dojde.
(foto: Lukáš Kadeřábek/Supraphon)