Helena Vondráčková: Myslím, že jsem v životě nezahálela
0 jsk 23.6.2017Zpěvačka Helena Vondráčková oslavila v sobotu 24. června své sedmdesáté narozeniny. Ten den měla koncert na Karlštejně, kde pokřtila i svůj nový pětialbový box nazvaný Diamantová kolekce.
V roce 1965 jste přišla do Prahy, do Divadla Rokoko. Co to pro vás znamenalo?
Byl to začátek se vším všudy. O fungování divadla jsem do té doby jako začínající zpěvačka nevěděla téměř nic. Stala jsem se najednou součástí souboru a postupně pronikala do fungování divadla. A nejen jeho provozu. Když nevystupujete sólově, musíte být mnohem přesnější, vnímat, co se kolem vás děje, naslouchat. Navíc jsem byla pěvecký samouk, takže jsem se vlastně začala učit i zpívat. Karel Gott mi dal tip na výborného učitele zpěvu, profesora Konstantina Karenina. Za ním jsem pak chodila několik let na Náměstí Míru. Později jsem pokračovala ještě s dalšími profesorkami zpěvu, paní Matouškovou a paní Smolákovou – Svolinskou. V divadle bych ale jen jako zpěvačka nevystačila, proto jsem pracovala i na svém pohybovém projevu. Chodila jsem třeba na hodiny stepu k Franku Towenovi. Angažmá v Rokoku pro mě zkrátka znamenalo vstup mezi profesionály.
Přitom jste ale v divadle měla skvělé zázemí s prvotřídními spolupracovníky.
To máte pravdu. Byla jsem obklopena opravdu těmi nejlepšími. Zásadní postavou byl skvělý ředitel divadla Darek Vostřel. Díky němu jsme mohli často účinkovat v hudebních programech televize. Byly to oblíbené pořady, jako Vysílá studio A, Píseň pro Rudolfa III., různé silvestrovské programy a mnoho dalších. Hodně spolupracoval s režisérem Jaromírem Vaštou nebo později s Jankem Roháčem. V rádiu to byli především Karel Krautgartner a Josef Vobruba, tehdejší dirigenti Orchestru Československého rozhlasu, takže jsme i hodně natáčeli tam.
Zdá se, že všechno bylo, jak být mělo. Opravdu nic nechybělo?
Pro mě jako začínající zpěvačku to byl samozřejmě profesní sen. Se všemi těmi úžasnými profesionály, které jsem kolem sebe měla, ani nic chybět nemohlo. Zbývalo jen mít disciplínu a pokoru. Zpočátku jsem hodně naslouchala a jak jsem se postupně otrkávala, mohla jsem do věcí vnášet i svůj pohled. To bylo skvělé. I tak jsem si však vždy nechala poradit.
Jak do toho zapadali Zdeněk Rytíř, Ota Petřina a Karel Svoboda?
Jako autoři různých projektů. Se Zdeňkem Rytířem jsem se potkala právě v Rokoku. Po odchodu orchestru Václava Hybše přišel do divadla s kapelou Mefisto společně s Karlem Svobodou. Když už se schylovalo k tomu, že se s Martou Kubišovou a Vaškem Neckářem osamostatníme, potkali jsme Bohuslava Ondráčka, který se pak stal naším producentem. Jeho producentské centrum Bob-Serie, jak mu říkal, úzce spolupracovalo se Supraphonem, kde jsme vydávali desky pak už jako Golden Kids. Tenhle název vymysleli Zdeněk Rytíř právě s Bobanem. Zdeněk byl výborný textař. Boban zase jako skvělý skladatel. Napsal třeba hudbu k jednomu z prvních českých muzikálů Gentlemani. Skvělé písničky psal i Karel Svoboda. Byl houževnatý, cílevědomý a většina jeho písniček se stala okamžitě hity.
Jaká byla vaše setkávání s muzikálem?
Mými prvními muzikálovými zkušenostmi byly role ve Filosofské historie a Balada z hadrů. To byly kusy, kde jsme se museli projevit nejen jako zpěváci, ale i jako herci a tanečníci. Tam jsem zúročila své tréninky v Rokoku, během kterých jsem pracovala na svém hereckém a pohybovém projevu. Naučila se, jak pracovat s prostorem, zkrátka být součástí celku, aby představení šlapalo.
Dá se říct, že zkušenost z Rokoka se vám hodila po celou dobu kariéry?
Určitě. Především v Golden Kids to opravdu platilo. Jako trio jsme na sebe byli odkázáni mnohem více než ve velkém divadelním souboru. Byla to dokonalá souhra. Byli jsme mladí, do všeho jsme měli chuť, hrnuli jsme se do novinek, hltali jsme hudbu z celého světa. Martin alt, můj soprán a Vaškův tenor spolu krásně ladily. Byli jsme zkrátka taková báječně uvinutá vánočka. Navíc jsme kolem sebe měli skvělé zázemí s Bobanem Ondráčkem, Zdeňkem Rytířem a dalšími. Naše popularita byla obrovská. Dostali jsme šanci v zahraničí. Zazářili jsme na festivalu MIDEM. Měli jsme našlápnuto stát se světovými hvězdami. Bohužel přišel srpen 1968 a všechno bylo jinak. I přesto, že jsme společně účinkovali jen rok a půl, dodnes na tu dobu vzpomínám jako na ohromné životní období.
Když se Golden Kids rozpadli, šla jste na trh víc s vlastní kůží. Byla to pro vás velká změna?
Jedinou skutečnou změnou bylo vlastně jen to, že jsem byla sama za sebe, bez toho příjemného zázemí, které jsme jako slavné trio měli. S Vaškem jsme ještě nějakou dobu zůstali ve dvojici, a spolupracovali s Bobanem Ondráčkem, Josefem Vobrubou a stejným velkým orchestrem, se kterým jsme jezdili s Golden Kids. Vašek se svým bratrem pak založil vlastní skupinu Bacily. Já jsem začala zpívat se skupinu Strýci Luďka Švábenského a s nimi jsem odjela na své nejdelší tříměsíční turné do Japonska a SSSR. Se Strýci jsem vydržela sedm let. Procestovali jsme téměř celý svět. Účinkovali jsme v Evropě, Kanadě, Brazílii a dalších zemích.
Jak moc vám pomáhala znalost cizích jazyků?
Ta byla samozřejmě klíčová. Bez těch by to ani nešlo. Odmalička jsem se učila cizí řeči. Dodnes zpívám v němčině, francouzštině, angličtině, ruštině, polštině a taky jsem zpívala maďarsky, italsky a dokonce i japonsky. Partneři v zahraničí vždy oceňují, když zjistí, že budu zpívat jazykem, kterému jejich publikum rozumí.
Disk s duety v rámci vašeho kompletu se jmenuje To se nikdo nedoví. Dá se říct, na kterého kolegu v duetu vzpomínáte nejraději?
To se vůbec nedá říct! S každým kolegou byla ta spolupráce příjemná a určitým způsobem i zábavná a vtipná. Krásné písničky jsem nazpívala s Waldou Matuškou, třeba Ty můj kvítku medový. Nebo s Karlem Gottem. Náš první duet se, pokud si dobře pamatuji, jmenoval S láskou. Nezapomenutelná byla také spolupráce s Richardem Müllerem, Peterem a Mirem Dvorskými. Dueta jsem nazpívala i s dalšími zpěváky, například s Michalem Davidem, Martinem Maxou, Petrem Mukem či Davidem Deylem a mnoha dalšími. Mé duetové pilíře jsou ale čtyři – Golden Kids, Walda Matuška, Karel Gott a Jirka Korn.
Disk nazvaný Dlouhá noc mapuje vaši kariéru až do současnosti…
Na něm můžete kromě tanečních písní slyšet i klidnější věci, písničky šansonového charakteru, třeba z mého zatím posledního alba Dávno vím svý. Vybrala jsem písně, které sama považuji za ty nejlepší. Myslím, že každý posluchač si může najít podle svého příběhu nebo třeba nálady ten svůj song. Je to zvukově, melodicky, textově i výrazově velmi pestrá deska.
Když se ohlédnete za svými prvními dvaapadesáti lety v šoubyznysu, jste pyšná na to, co jste dokázala?
Nerada bilancuji, raději se dívám dopředu a plánuju, ale teď mě okolnosti přinutily se ohlédnout. A když vidím z nahrávek, videí i fotek, kde všude jsem vystupovala, co všechno jsem nazpívala, v jakých pořadech jsem účinkovala, kolik jsem nahrála písní, alb a DVD, myslím, že jsem v životě nezahálela. Podařilo se mi také prosadit se v zahraničí, v Německu, Polsku, Rusku, Japonsku, Brazílii. Mám z toho všeho dobrý pocit a těším se na všechno další, co mě čeká. A není toho zrovna málo.