Valčík s filmovým festivalem v Karlových Varech
0 Redakce 3.8.2008Když toužíte vědět, co se děje na hudební scéně nového a čerstvého, jezdíte do Londýna či do Berlína. Když chcete být u pramene v oblasti filmu, rozhodně nemusíte tak daleko. Karlovy Vary nabízejí ochutnávku z potenciálních filmových hitů následujícího roku a samozřejmě především řadu snímků, které už nikdy nebudete mít možnost znovu vidět v kině. Naštěstí pro hudební fanoušky se v programu Mezinárodního filmového festivalu objevila i speciální sekce 2008: Hudební odysea, která výše uvedené oblasti umění propojuje. Nejen v této skupině byly k vidění opravdové pecky.
Jednou z nejžádanějších položek v hudební sekci byla nepřekvapivě sonda do zákulisí slavné alternativně rockové kapely, islandských Sigur Rós. Dokument o nevídaném turné s názvem Sigur Rós: Heima v překvapivě hřejivé atmosféře minimalisticky vypráví o nápadu, jež kapela dostala po vyčerpávajícím světovém turné. Úzké sepjetí s rodnou zemí typické pro Islanďany dokázali muzikanti sérií neohlášených koncertů. Rozjeli se do zapadlých koutů ostrova, aby hráli pro několik desítek fanoušků a přátel, pro pár náhodných příchozích, nebo prostě jen pro nádhernou islandskou krajinu, které tak složili hold. Vedle skromných členů kapely, kteří hovoří roztomile jednoduchou angličtinou, hraje stejně tichou a nevtíravou hlavní roli také působivá ostrovní krajina. Byť je snímek k dostání pochopitelně i na DVD, možnost shlédnout jej na plátně je neopakovatelným zážitkem nejen pro fanouška kapely. Na film však rozhodně nedoporučuji dorazit ve spěchu, je třeba zpomalit a naladit se na zpěvákův lyrický hlas a pomalé tempo. I přesto se na ploše půl druhé hodiny nemusíte obávat nudy.
Hit naprosto jiného ražení, film I´m Not There režiséra Todda Heynese, sice nefiguroval přímo v hudební sekci, ale vzhledem k předchozím úspěchům byl také jednou z vyhledávaných akcí v programu fanoušků hudby. Hraný dokument o Bobu Dylanovi poutá hned několika kontroverzemi. Především obsazením; hlavní roli v šesti pasážích hraje šest různých herců. Mezi nimi, světe div se, nechybí žena (Cate Blanchet) ani černošské dítě (Marcus Carl Franklin). Za zmínku stojí i výkon dnes již zesnulého herce Heatha Ledgera, který překvapivě přitažlivě ztvárnil zápornou polohu otrávené a přesycené hvězdy, která se marně snaží o komunikaci na osobní úrovni, to vše nikoli v záři reflektorů, ale očima přidušeného trpícího intimního vztahu.
Autor natočil v podstatě šest filmů v odlišných vizuálních stylech, potom každý natrhal na kusy a z útržků poskládal snímek na rozhraní hraného a fiktivního dokumentu, a v neposlední řadě hraného celovečerního filmu, jehož lákadla nepostrádá. Výsledná kubistická skica geniálně vystihuje pověstnou chameleónskou osobnost legendárního písničkáře, působí překvapivě kompaktně a zároveň zachovává dynamiku i tempo dokumentárního portrétu po neuvěřitelných 135 minut.
Hudební sekce pro diváky také objevila zajímavé osobnosti, které z různých důvodů nezaslouženě nepatří na špičku běžného povědomí. Arthur Russell: Riskantní kombinace je dokumentem sice v poněkud obvyklém střihu, zato o naprosto neobvyklé osobnosti. Jejím protagonistou je zapomenutý génius alternativní hudby, skladatel perfekcionista a dokonale svébytný interpret. Prošel etapami písničkáře s kytarou, disko-experimentátora, skladatele divadelní hudby, zakladatele moderního ambientu a mnoha dalšími. Jeho pozdní návrat k písničkářství s hlasovými experimenty a doprovodným violoncellem patřil k nejpozoruhodnějším polohám, v nichž snese srovnání s nikým menším, než je Bobby McFerrin. Bohužel vzhledem k četným experimentům i mimo hudební branži Arthur Russell předčasně zemřel v roce 1992 na AIDS. Právě v současnosti je jeho tvorba odhalována milovníky alternativy a vynášena do nebes.
Život a hudba Lee „Scratche“ Perryho se podobným způsobem trefuje do současného vkusu mladého publika, když mapuje osobnost šíleného jamajského muzikanta. Co film postrádá, to je vzhledem k povaze protagonisty líbivost. Film ukazuje období, kdy definoval zvuk moderního reggae a vymyslel jeho temnější žánrovou verzi zvanou dub, a kdy byl rádcem mladého Boba Marleyho. Jako jeden z prvních se také věnoval útvaru dnes běžně používanému, tzv. remixu. K jeho dílu ale na druhé straně patří podpálení nechvalně známého studia Black Ark, které před tím vlastníma rukama postavil a provozoval, a které nakonec v narkotickém opojení sám zničil.
Do výběru hudebních taháků bych si nakonec dovolil zařadit i zážitek spíše vizuálního charakteru, byť podpořený výtečnou hudební složkou. Hitem budoucího roku se v distribuci Aero Films jistě stane animovaný dokument izraelského tvůrce Ariho Folmana, který mimo jiné seděl v hlavní porotě festivalu, snímek Valčík s Baširem. Režisér v něm popisuje vlastní cestu za ztracenou pamětí. V jeho vzpomínkách zmizely úseky z doby Izraelsko-Libanonských válek, v nichž jako mladík bojoval. S předtuchou strašlivých zjištění se vydává zpovídat dávné přátele a odhaluje hrůznou pravdu o masakrech civilistů, jichž byl nevědomky nepřímým účastníkem. Nádherné animované sekvence posouvají film do roviny emotivní noční můry, kterou v kině zažíváte. Sám Folman k auto-terapeutické hodnotě své práce řekl: „Není to jako dát stovku za patnáctiminutový rozhovor s psychiatrem dvakrát týdně, po čase vyběhnout spokojeně na ulici a mít to za sebou. Natáčení bylo mnohem dynamičtější, trvalo roky, potkal jsem spoustu lidí, cestoval jsem, pokládal otázky. Celé jsem to znovu prožíval.“ Silný zážitek z filmu podkresluje i hudba britského skladatele Maxe Richtera.
Živá hudba v Karlových Varech jako každoročně hrála na několika pódiích, v rockovém klubu Rotes Berlin, v tradičním prostoru Lázní I, pod širým nebem před hotelem Thermal, pod Chebským mostem, i nově v secesní budově bývalé spořitelny, která pod přezdívkou Aeroport lákala svou retro atmosférou asi nejvíce lidí. Událostí se stal koncert Glena Hansarda a Markéty Irglové v sále hotelu Richmond, který byl ale vzhledem k omezené kapacitě jen těžko dostupný. Proto doporučuji těm, kdo měli tu čest ještě v dobách turné k desce Swell Seasson, aby zůstali u vzpomínek na komorní sály a malé kluby a pooskarovému frmolu se napříště raději vyhnuli.
Stejně těžké, ne-li ještě těžší než ulovit lístek na film přímo na festivalu, bude nyní vypátrat některé lahůdky v kinech a filmových klubech během roku. Nezbývá než věřit, že kromě stahování z internetu dostaneme příležitost je shlédnout také na stříbrném plátně. Přeji dobrý lov.
JAKUB ANDĚL (foto: MFF Karlovy Vary)