V hlavní roli hudba I.
0 Redakce 21.2.2010Film a hudba jsou už od dob němého filmu nerozlučně spjaty. V nerozlučné symbióze se těmto dvěma uměleckým formám daří už více než sto let a s rozmachem popkultury se stal tenhle svazek ještě pevnější. Proč se tedy nepodívat na snímky, ve kterých hraje hudba jednu z hlavních rolí? Dost řečí, jdeme na to!
1.Harold a Maude a Cat Stevens
Harold a Maude je jedním z mála filmů, u kterých se není třeba bát termínu kultovní. Rozkošně morbidní snímek o bourání veškerých společenských bariér a tabu byl jasným poselstvím čerstvě skončených 60. let. Společně s filmy jako Absolvent nebo Půlnoční Kovboj pak otevřel dveře do nezávislé sedmé dekády. Příběh o chlapci ze zámožné rodiny, který nedokáže krotit své sebevražedné sklony a o jeho lásce – nejen platonické – k bezmála osmdesátileté stařence plné životního elánu, dokáže překvapovat dodnes. Ještě mám v živé paměti ovace ve stoje po skončení filmu v Karlových Varech, když před plátno vstoupil hlavní herec Bud Cort. Zážitek z filmu by byl ale neúplný bez soundtracku od Cat Stevense. Jeho skladby dodávají další, řekl bych až poetický rozměr Haroldovým sebevražedným pokusům, ať už se věší v pracovně nebo se před potenciální nápadnicí polévá benzínem a dělá ze sebe živou pochodeň. Cat Stevens (dnes si říká Yusuf Islam) měl v té době nejplodnější období, vydal totiž dvě nezapomenutelné desky Tea for the Tillerman (1970) a Teaser and the Firecat (1971). K filmu dodal několik starších i úplně nových písní, žádný oficiální soundtrack ale nevyšel. Nevydané skladby se objevily až na výběru Footsteps in the Dark: Greatest Hits Vol. 2 v roce 1984.
Cat Stevens – If You Want to Sing Out, Sing Out
2. Se7en Inch Nails
Filmy Sedm, Obvyklí podezřelí nebo LA přísně tajné patří mezi snímky (je zajímavé, že všechny spojuje výtečý Kevin Spacey), které v polovině 90. let znovu nakoply usínající film noir. David Fincher si vypůjčil depresivní estetiku s neutuchajícím déštěm a svou komiksovou vizi sedmi pečlivě naplánovaných vražd dovedl téměř k dokonalosti. Málokdo si nejspíš vzpomene na první čtyři minuty filmu, během nichž se poprvé setkávají detektivové Mills (Brad Pitt) a Somerset (Morgan Freeman). Těžko ale vyženete z hlavy úvodní titulky, které následují. Krátké detailní záběry neznámého individua, později odhaleného jako John Doe alias Kevin Spacey, se střídají v nepravidelném rytmu. Vidíme, jak listuje knihou, dělá si poznámky a žiletkou si odstraňuje bříška prstů. Atmosféra je hustá také díky industriální hudbě Nine Inch Nails. Reznorův hlas přitom zazní až na konci titulků a jakoby jeho ústy mluvil sám John Doe: „You get me closer to God“. Během následujících dvou hodin vám John ukáže, jak to s Bohem vlastně myslel. Trent Reznor přispěl i na několik dalších soundtracků: slyšet ho můžete ve filmech Takoví normální zabijáci, Vrána nebo Lost Highway od Davida Lynche, kam přispěl singlem The Perfect Drug.
Se7en a Closer od Nine Inch Nails
3. Trainspotting a Iggy Pop
Jsou filmy, které působí jako kulturní rozbuška. Trainspotting z roku 1996 patří mezi ty, které udělaly medvědí službu všem zúčastněným. Spisovatel Irvine Welsh se stal pojmem, Danny Boyle si získal režisérské uznání i v zámoří a nepodařilo se mu ho zničit ani podivností zvanou Pláž. Robert Carlyle si také rozjel slibnou hereckou kariéru a dotáhl to až na Hitlera, zatímco se Ewan McGregor vydával sbírat hvězdný prach v rouchu Obi-Wan Kenobiho. Kdo se ovšem objevil na soundtracku, měl s trochou nadsázky vystaráno minimálně na devadesátá léta. Underworld by nebyli tím, čím dnes, kdyby závěrečné titulky nejely v rytmu Born Slippy. Tvůrcům se zároveň podařilo představit acid-housové generaci jména kmetů jako Lou Reed nebo Iggy Pop. Právě Iggyho Lust for Life přesně definovala náladu filmu. Stačilo vidět trailer s Rentonem vynořujícím se ze záchodové mísy za dunění téměř 20 let starého songu a bylo vám jasné, že na tenhle film musíte jít.
Trainspotting
4. Bratříčku, kde jsi? a The Soggy Bottom Boys
Joel a Ethan Coenovi zasadili svou komedii z roku 2000 na americký jih třicátých let. Nakažlivá bluegrassová píseň I Am a Man of Constant Sorrow dostala v jejich filmu velký prostor hned dvakrát a tvoří důležitou součást příběhu. Nejprve potkává uprchlík Everett (George Clooney) se svými dvěma kumpány Tommy Johnsona, potulného zpěváka (hraje ho skutečný bluesový kytarista Chris Thomas King). Ten se vězňům svěřuje, že svou duši upsal ďáblu, aby se naučil hrát na kytaru. Zavede je na místní rozhlasovou stanici, kde pod pseudonymem the Soggy Bottom Boys nahrají píseň. Ta se bez jejich dalšího přičinění stane hitem. Když ji pak podruhé zahrají před zaplněným sálem, ve kterém je také guvernér, jejich obrovská popularita je osvobodí od trestu a Everett se může šťastně vrátit ke své bývalé manželce. Tahle taškařice může být uvěřitelná jen díky tomu, že titulní píseň je opravdu skvělá. O zpěv se kupodivu nepostaral George Clooney, i když to tak dobře hraje. Hlas a kytary patří Danovi Tyminskimu z kapely Union Station a folkovým veteránům Herley Allenovi a Patovi Enrightovi.
The Soggy Bottom Boys – I Am a Man of Constant Sorrow
5. Matrix a Propellerheads
Matrix, to je film s pečlivě propracovanou image a ta se kromě brýlí a dlouhých kabátů neobejde bez hudby. Legendární přestřelka s hlídači je spíš propracovanou taneční choreografií než realistickou bitvou. V každém případě by tenhle tanec mezi úlomky mramoru postrádal šťávu, nebýt Propellerheads a jejich hitu Spybreak. Ve filmu to není, ale Neo s Trinity si prostě museli před bitvou do hlavy napojit kromě Matrixu také skladbu od britské elektronické dvojice. Jinak by se jim ty akčně-tanenční kreace prováděly o dost hůř. Pánové Alex Gifford a Will White z města Bath vydali Spybreak už v roce 1997 na stejnojmenném EP. Jejich mix hip hopu, jazz-funku a motivů z bondovek jim ryhle získal věhlas a Matrix tomu víc než pomohl. V roce 1998, tedy rok před Matrixem, už ale stihli vydat úspěšné album Decksanddrumsandrockandroll. V té době se téhle odnoži elektroniky říkalo „big beat“.
Propellerheads – Spybreak – Matrix
MARTIN VEJVODA