White Lies: Prasata v obchodu s potřebami pro kočky
0 Redakce 24.1.2011Když před dvěma lety vystoupila londýnská trojice White Lies na přehlídce Festival Planet v Táboře, měla už na svém kontě skvěle přijaté debutové album To Lose My Life… a před sebou nadějnou budoucnost, kterou jí veštili mnozí lidé z branže. České publikum ji ovšem příliš nerespektovalo. Její vystoupení proběhlo téměř bez povšimnutí, též přijetí debutového alba v našem kraji bylo opatrné.
Trojici Harry McVeigh (kytara, zpěv), Charles Cave (baskytara) a Jack Lawrence-Brown (bicí) se ovšem v té době zásadně měnil život. Vyrazila do velkého světa, ve kterém byly všechny ty hvězdy, od kterých se ještě pár roků předtím učila základy. O albu se psalo jako o odezvě na sound Joy Division a Talking Heads, o textech jako o temných až smrtonosných, o energii z toho všeho jako životabudící.
Kapela byla rychlým úspěchem zaskočena. Baskytarista Lawrence-Brown na to vzpomíná: „Ta deska vyšla v době, která byla pro kytarovou hudbu těžká. Byla to léta, kdy se jí vůbec nedařilo, proto jsme byli příznivým přijetím zaskočeni. Samozřejmě nás to těší, ale v té době to byl spíš šok.“
Na festivalech a koncertech se pak setkali se spoustou osobností a pocit z těch setkání byl prý většinou příznivý.
„Potkali jsme pár lidí, kteří byli opravdu přívětiví. Je moc hezké narážet na hudebníky, o kterých slýcháte odjakživa, a zjistit, že to jsou fajn lidé. Ale upřímně řečeno jsem ještě nepotkal nikoho, z koho bych byl vedle. Přitom by se mi líbilo potkat třeba Nicka Cavea, Toma Waitse nebo David Byrnea. Vlastně jediný můj hrdina, se kterým jsem měl to štěstí se setkat, byl Paul Simon. Bylo to po jeho koncertě v Londýně a byl to pro mě velký zážitek,“ přiznal baskytarista Cave.
Nové album White Lies se jmenuje Ritual a podle Cavea, výhradního autora textů, je to kolekce o světech lásky a náboženství. Deset nových písniček produkovali „staří známí“ Max Dingel a Alan Moulder. Oba se podíleli již na předešlém počinu a oba skvěle pochopili, kam se cesta tria ubírá.
Ritual je proto přirozeným rozšířením záběru kapely z debutu. Jeho základ je ve zvuku klasických rockových nástrojů, celek je ovšem výrazně kolorován elektronickými postupy a dancefloorovými beaty. Jednotlivé skladby mají čitelné i čtivé melodie, celkově pak pevně stojí na temné „osmdesátkové“ atmosféře.
„Když jsme přemýšleli o názvu desky, mysleli jsme na obsah textů. Jsme přesvědčeni, že člověka v životě potkávají především dvě věci, láska a náboženství. Obě ta témata jsou bezedný zdroj inspirací pro další příběhy. Na tom je naše nové album postaveno,“ vysvětluje Cave.
McVeigh dodává: „Náš současný zvuk je dotažený, mnohem propracovanější a cílevědomější, než byl na debutovém albu. Nezměnili jsme ho nijak radikálně, spíše jsme podtrhli pasáže, které pro něj byly a jsou klíčové.“
V pondělí 17. ledna, v den vydání novinky, ji kapela představila v londýnské prodejně HMW. Při setkání s novináři se pozastavila i nad současným stavem ostrovní scény. Cave s ironickým úšklebkem pravil: „Když se podíváte na aktuální britskou hitparádu, najít tam takovou kapelu, jakou jsou White Lies, se rovná objevení prasete v prodejně potřeb pro kočky.“
„Je divné, že spousta lidí mluví o smrti rockové hudby,“ přidal se frontman McVeigh. „Je to asi tím, že se rockové desky už delší dobu moc neprodávají. Já si ale myslím, že to není tak zlé. Vždycky budou vznikat dobré písničky, navíc se začínají smazávat stylové hranice, pročež se rock dostává i do jiných stylů. Nevím, jestli lidé o rockové hudbě přemýšlejí tak, jak o ní přemýšlíme my.“
První reakce na jejich nové album jsou na ostrovech rozdílné. Jedni se z něho radují a hodnotí ho velmi pozitivně, pro jiné je to nahrávka málo zajímavá, minimálně vzrušující až nudná. White Lies dokázali rozdělit svět kolem na dva tábory, a to je pro všechny kapely dobrá vizitka.
Londýnská trojka vystoupí 7. března v pražském Lucerna Music Baru a tam bude jistě zajímavé zjistit, kolik nových fanoušků svým druhým albem oslovila u nás.
JAROSLAV ŠPULÁK