Radiohead III: Proroci moderního věku
0 Redakce 21.8.2009Krátce po desce Amnesiac vychází produktivním Radiohead sbírka živých nahrávek I Might Be Wrong. Je to jejich třetí placka vydaná během pouhých třinácti měsíců. V rámci diskografie kapely jde spíše o zanedbatelnou položku. Skladby pocházejí z několika evropských koncertů a nejedná se tedy o klasické živé album. Za pozornost ale stojí díky tomu, že ukazuje, jak se Radiohead dokázali s experimenty z předchozích dvou desek vypořádat v živém provedení. „Když jsme alba nahrávali, podvědomě nám pořád vrtalo hlavou, jak to budeme hrát naživo,“ vzpomíná Thom. „Ve studiu jsme připravili nové verze. Bylo to jako dělat coververzi. Jsme takový revival Radiohead,“ vtipkuje. Na pódiích zní skladby z Kid A a Amnesiac opravdu jinak, nový kabát jim ale sedne naprosto přirozeně.
Inspirováni Bushem
Kapela se v roce 2002 vrací s Nigelem Godrichem do studia (tentokrát v Los Angeles) a následně vydává šesté album Hail to the Thief (2003). Hudebně jsou Radiohead nadále spolehliví a hlavní změnou je návrat k tradičnějšímu skládání. Elektronika se nevytratila, mnohem větší důraz teď ale kladou na kytary a klavír. Oproti dvěma předchozím deskám jsou skladby přístupnější, s rozeznatelnými refrény nebo gradací hraničící s šílenstvím (2 + 2 = 5). Radiohead ale prokazují, že nejsou jen hudebními vizionáři. Jako vždy stojí za to věnovat pozornost Yorkovým textům, ve kterých s nebývalou vnímavostí podává svědectví o době, ve které žije. Jeho postřehy hraničí s proroctvím a objevují se dříve, než se na vlně politického protestsongu svezou Green Day nebo hvězdičky jako Pink. Název desky odkazuje na sporné vítězství George W. Bushe v prezidentských volbách v roce 2000. „Jednou večer, dlouho před začátkem práce na albu, jsem na BBC poslouchal zprávy o podvodu s floridským hlasem a o tom, jak Bushe nazývali zlodějem. Něco to ve mně spustilo a nemohl jsem se toho zbavit. …Všechny pocity téhle desky mají svůj původ v tomhle okamžiku,“ komentuje svou inspiraci Yorke. V názvech písní 2 + 2 = 5 nebo We Suck Young Blood jako by rezonovala manipulace s veřejností během války v Iráku. Radiohead přitom většinu písní hráli na koncertech dlouho předtím, než válka skutečně propukla. Yorkovy orwellovské texty jsou nadčasové a pokračují v popisu naší paranoidní doby. Jak sám tvrdí: „Na celém albu jsem se snažil o to, abych nebyl příliš konkrétní. …Celá deska je o velmi jemně skrývaném hněvu. Ale při psaní písní jsem se nepouštěl do nějakých hlubších analýz.“ Přesto dává Yorke svůj názor jasně najevo – účastní se protiválečných demonstrací v Los Angeles a San Franciscu, promlouvá na protiválečném shromáždění v Anglii.
Čas udělat něco pro rodinu
Album zároveň znovu roztočilo vysilující koloběh koncertů a promo akcí. Naštěstí pro kapelu s vydáním Hail to the Thief vypršela smlouva s vydavatelstvím EMI. Turné končí v roce 2004 a skupinu čeká nejdelší pauza mezi alby. Radiohead si dávají roční prázdniny, během kterých tráví čas se svými rodinami. I členové tak produktivní kapely stihli během své dosavadní kariéry vést osobní život. Každý z nich je ženatý a má alespoň dvě děti. Radiohead byli v podstatě vždy spíš seskupením intelektuálů bez skandálních excesů. Jejich hudba je dostatečně excentrická na to, aby se potřebovali vybouřit mimo pódia. Jak podotýká Jonny: „Vždycky jsme byli kapelou třicátníků. V tom se podobáme Pixies. Možná proto je máme tak rádi.“ Thom žije od studií na Exeterské univerzitě s uměleckou grafičkou Rachel Owenovou a mají spolu syna a dceru. Není náhoda, že Colinova manželka je spisovatelka. Sám vystudoval literaturu v Cambridge. Ed O´Brian si vzal minulý rok svou dlouholetou přítelkyni a na rozlučku se svobodou ho do anglických rašelinišť doprovodili Thom, kytarista The Smiths Johnny Marr a pánové z Chemical Brothers. Pro někoho mejdan snů… Ed se kvůli ženě odstěhoval do Londýna, všichni ostatní zůstali oxfordskými patrioty. Snad právě zázemí malého středověkého města jim dovoluje podnikat na svých deskách výpady proti nástrahám moderního světa. Možná odtud pramení Yorkova angažovanost v ekologickém aktivismu. Ve svém osobním životě přestal používat letadlo jako dopravní prostředek a s rodinou cestuje jedině do míst dostupných vlakem. Radiohead dokonce na čas uvažovali o tom, že přestanou koncertovat kvůli ekologickým stopám, které po sobě zanechá každé větší turné. Ve vzduchu chvíli visel nápad vysílat koncerty z jednoho místa živě do kin po celém světě. Nakonec se kapela rozhodla, že bude vybavení transportovat lodní nebo vlakovou dopravou, pokud to bude možné.
Ve studiu se kapela schází poprvé v srpnu roku 2005. A je znát, že všichni z někdejšího zběsilého tempa hudebního průmyslu vypadli. „Všichni ztratili… ne zájem, ale energii. Každý z nás ubral plyn a pořídil si děti. Zní to blbě, ale je to tak. Takže když jsme se dostali zpátky do studia, bylo to mrtvý.“ Na své webové stránce píší blog, který svědčí o ztrátě „morálky“. Thom s ironií píše o atmosféře ve studiu: „Musíme ze sebe setřít prach… přestat zvedat telefony a vymýšlet si výmluvy, jak se dostat z budovy. Místo toho musíme začít makat… Samozřejmě jsou tu další rozptýlení, jako …lego, daně nebo globální oteplování…“ Thom si navíc mezitím odskočil (opět s Godrichem) ke své první sólové desce The Eraser (2006). „Něco takového jsem chtěl udělat už dlouho. Chtěl jsem zkusit pracovat sám za sebe. Nechtěl jsem se tím nikomu pomstít. Jen mě zajímal výsledek. Naštěstí jsem v kapele, kde s tím nikdo neměl problém. Vlastně si možná oddychli, že jsem se k tomu konečně dopracoval a jen o tom nekecal,“ komentuje své rozhodnutí Yorke. Většinu nápadů skládal na svém laptopu a výsledkem je logicky deska plná prvotřídní indie elektroniky. Po rozchodu s major labelem vyšla deska u nezávislého vydavatelství XL Recordings.
Nejasná zpráva o konci hudebního průmyslu
Godrich se jako producent a psycholog v jedné osobě rozhodl, že musí Radiohead vytrhnout z pohodlného života, který se jim až nebezpečně zalíbil. K nahrávání sedmého studiového alba se s nimi na tři týdny stěhuje do polorozpadlého sídla z roku 1830. Spí se na zemi a kapela se baví tím, že do ranních hodin hraje špatný blues rock. Postupně začíná deska získávat podobu. Například deset let starý nápěv se konečně zhmotňuje jako balada Nude. In Rainbows vychází v říjnu roku 2007 a kapela se na něm ukazuje opět ve své nejlepší formě. Hudbu ale tentokrát zastínil krok, kterým se zapsali do dějin. Radiohead se rozhodli vydat album na vlastní pěst bez účasti velkého vydavatelství. Především ale vyvěsili album ke stažení na svém webu a nechali na fanoušcích, zda za něj budou ochotní zaplatit nebo ne. Radiohead se sice čísly nepochlubili, podle marketingové firmy comScore ale během října navštívilo web kapely 1.2 milionu návštěvníků, z nichž „významné procento“ si album stáhlo. Podle firmy zaplatili dva z pěti lidí, přičemž platící dali za album v průměru šest dolarů. Po započítání neplatících je to 2.26 dolarů, což je více, než by Radiohead vydělali, pokud by se upsali velkému vydavatelství. A to je řeč jen o stahování. Prvního ledna vyšla verze na CD a dostala se na první místa prodejních žebříčků v USA i Británii. Experiment se tedy vydařil. Otázka je, nakolik z obchodního hlediska předjímá budoucnost hudebního průmyslu. Takové výdělky mohou čekat jen hvězdy velikosti Radiohead. Thom Yorke má z tohoto kroku dobrý pocit: „Jestli zítra zemřu, budu šťastný, že jsme nepokračovali ve spolupráci s tímhle obrovským průmyslem, ke kterému nechovám žádný vztah. Ale neměli jsme v úmyslu udělat velké, významné gesto. Teda věděli jsme, že to se vším trochu zamává, ale hlavně jsme chtěli dostat album k lidem, kteří na něj trpělivě čekali čtyři roky.“
Radiohead se vlastně nikdy necítili být součástí mašinérie hudebního průmyslu. Jejich hudební snažení čítající sedm alb s trochou nadsázky symbolizuje dlouhý boj s tímhle pomalu vymírajícím dinosaurem. Vynesl je nahoru, aby mu nakonec dali efektní kopačky. Bez téhle guerrillové války by ale možná Radiohead nebyli tak kreativní.
MARTIN VEJVODA