Radiohead II: KO Computer
0 Redakce 19.8.2009Po skvělém, ale přesto tradičním rockovém albu The Bends se Radiohead definitivně stávají proroky alternativní muziky. OK Computer (1997) tvoří metodou, která se jim osvědčila na předchozích deskách – hrají společně živě ve studiu. Na předalbové soustředění se stěhují do inspirativního prostředí dvora Svaté Kateřiny, panství z patnáctého století poblíž města Bath.
Základní stopy se nahrávají v tanečním sále a většina vokálů se Thomovi daří na první zátah. Jako producent asistuje Nigel Godrich, který spolupracoval už na předchozím albu. Na své třetí desce Radiohead opouštějí hymnický rock a vytvářejí ještě složitější struktury. V mnohovrstvé Paranoid Android si tři kytary neustále předávají slovo, ale melodie se v téhle instrumentální rozmluvě nikdy neztrácí. Yorkův zpěv je na desce ještě o něco naléhavější a střídá falzet s vypjatými polohami. I když se kapela nepřihlásila k jednotné koncepci, prolíná se albem pocit úzkosti z všeprostupující technologie. Neznamená to, že by se Radiohead počítačům vyhýbali. Bující elektronická scéna zasáhla i je a na desce se vedle instrumentální virtuozity setkáme i s elektronickými ruchy, kterým se v budoucnu kapela naprosto oddá. OK Computer, to je progresivní rock nové generace, kterým se Radiohead zařadili vedle velikánů formátu Pink Floyd.
Muži na pokraji nervového zhroucení
Ani takhle ambiciózní kapela však zřejmě nečekala, jak velký rozruch jejich nová deska rozpoutá. Spustila koloběh, na který postupně přestávali mít vliv. Novináři se začínají předhánět v superlativech přirovnávajících kapelu z malého univerzitního města k rockovým bohům nadcházejícího milénia. Radiohead si odnášejí Grammy za nejlepší alternativní počin. A přemíra chvály se možná někdy snáší hůř, než když vás kritici bez milosti sestřelí. Neustálé koncertování, neutuchající zájem, otázky novinářů, kteří nedovedou být originální nebo se o to snaží až příliš. To vše představuje obrovský tlak, se kterým se kapela potřebuje vyrovnat. Před sebou mají více než roční koncertní kolotoč. Uprostřed probíhajícího turné je Thom Yorke, ale i zbytek kapely už slušně vyčerpaný. Thom dává každý večer do svého neurotického koncertního projevu všechno a únavu podporují i neutuchající zákulisní promo akce. „Na konci jedné show jsem přišel do šatny, sedl si a nemohl ze sebe dostat ani slovo. Nemohl jsem mluvit. Lidi se mě ptali, jestli jsem v pořádku. Slyšel jsem, jak na mě mluví, ale nerozuměl jsem jim. Měl jsem dost a už jsem se dostal za tu hranici, abych o tom někomu musel říkat.“ Dusnou atmosféru skvěle zaznamenal režisér Grant Gee ve filmu Meeting People Is Easy. „Je to záznam stavu, ve kterém jsme tehdy byli,“ říká Yorke. „Dnes je mi cizí a připadá mi hodně divné, že se některé kapely snaží tohle rozpoložení napodobovat. Není to cool, tak jsem se tenkrát prostě cítil.“ Jenže právě díky filmu se pak jen těžko zbavuje image nepřístupného introverta.
Léčba šokem
Po nekonečné době strávené na horské dráze spuštěné deskou OK Computer má Yorke hudebního průmyslu po krk. Cyklus neustálého psaní, zkoušení, nahrávání, koncertů a promo akcí se mu začíná rychle zajídat. Radiohead se ocitají v krizi, zatímco kapelám jako Coldplay nebo Travis, kopírujícím s o poznání menší invencí jejich zvuk, se začíná dařit. Jak smysluplně navázat na „nejlepší album desetiletí“? Očekávání jsou obrovská a tlaku okolního světa se Radiohead vyhýbají chytře tím, že totálně změní zvuk. Hlavním motorem, který chtěl za každou cenu radikální řez, byl právě Yorke. Nápady k albům Kid A a Amnesiac vznikaly v Paříži a Kodani v únoru a březnu roku 1999. „Akordy mi připadaly nudné,“ popisuje svůj nekompromisní přístup Yorke. „Když někdo začal bubnovat pravidelný rytmus, poslal jsem ho s tím do hajzlu.“ První přehrávky skladby How to Disappear Completely se mu prý líbily, ale znělo to jako „staří Radiohead“. Nový přístup však do skupiny přinesl napětí, o kterém se členové zmiňují jen vyhýbavě. „Zažili jsme určité napjaté chvíle,“ naznačuje bubeník Phil Selway. „Byli jsme nespokojení se starým způsobem práce, ale ten nový – používání počítačů a sekvencerů – nepřinášel výsledky.“ A kytarista Ed O´Brian dodává: „Neměli jsme hotové aranže písní. Všichni jsme z toho měli strach, nechtělo se nám skladby dokončit. Dokončení totiž znamená, že si to jiní lidé budou muset poslechnout. A tím pádem se musíte začít angažovat v tom humbuku, jako je světové turné a podobně. Toho jsme se všichni báli.“ Šeptalo se dokonce o možném rozpadu kapely, o tom se ale nikomu z členů nechce mluvit. Považují to za soukromou záležitost a nejeden novinář už s otázkou na tohle téma narazil. Koncem roku 1999 se nicméně Radiohead musí rozhodnout, co udělají s téměř padesáti písněmi, které po roce nahrávání s pomocí Nigela Godriche dokončili. Hlavní otázka zní: dát všechen materiál na dvojalbum nebo jej rozdělit na dvě samostatné desky? Phil Selway vzpomíná: „Thomovi se víc líbil nápad dvojalba, chtěl mít čistý stůl: ‚Tohle jsme dělali tři roky a teď se chceme posunout dál‘. Podle mě by to ale bylo nestravitelné. Někteří lidé měli problém už s Kid A. Představte si, kdyby to bylo dvojalbum. Myslím, že nikdo by si ho nechtěl poslechnout podruhé.“ Ed O´Brian souhlasí: „U naší hudby je pětačtyřicet minut dost. Víc lidské ucho nesnese.“
Znovunalezená identita
Nakonec vycházejí desky dvě. Kid A se na pulty dostává v říjnu roku 2000. Radiohead definitivně ukazují, že jsou svébytným hudebním vesmírem, pro který neplatí škatulky. Album odkazuje na bující IDM elektroniku, Radiohead však na to jdou po svém. Tradiční rocková rytmika je na ústupu, někdy mizí docela nebo je nahrazená elektronickým, ale propracovaným beatem (Idioteque). Jindy Radiohead stačí ambientní atmosféra a Yorkův zdánlivě nesouvislý zpěv. Příkladem je Everything in Its Right Place, ve které Yorke naléhavě opakuje: „Yesterday I Woke Up Sucking A Lemon“. „Hodně lidí si myslí, že je to blábolení. Není to pravda,“ říká Yorke ‚Mít v puse citron‘ totiž v Anglii znamená tvářit se kysele. „Tak jsem se tvářil celé tři roky,“ dodává a odkazuje na chaos, ve kterém se kapela ocitla v období OK Computer. Navzdory ponuré atmosféře a téměř nulové propagaci se album dostává v USA na první místo albového žebříčku, zatímco verdikty kritiků jsou smíšené. Následuje další Grammy za nejlepší alternativní desku. Amnesiac vychází v červnu roku 2001. Skupina dává jasně najevo, že nejde o výběr toho, co se na Kid A nevešlo. Novinku prezentují jako svébytnou a odlišnou desku. Ta se dostává v Británii na první místo žebříčku, v USA na druhé.
Album podporují singly Pyramid Song a Knives Out. Prvně jmenovaná píseň patří mezi to nejlepší, co Radiohead natočili. Smyčce aranžoval kytarista Jonny Greenwood a majestátné echo získaly ve studiové postprodukci z Dorchesterského chrámu z 12. století. Amnesiac zní jako Kid A, jen moment překvapení už chybí. Kapela upřednostňuje hru s náladami, nechybí však ani silné písně. V každém případě se Radiohead na dvou deskách pocházejících z jednoho období podařilo zbavit vlastního stínu. Ukázali, že experimentátorství a hledání vlastní cesty nemusí znamenat rozchod s publikem. Vymezili si vlastní identitu v hudebním světě a přitom se to jejich snažení dalo poslouchat. Dokonce se po Amnesiac zase odhodlali vyrazit na světové turné. „Nemyslím si, že by se ty desky naprosto lišily od toho, co jsme dělali předtím,“ říká basák Colin Greenwood. „Všichni od nás ale očekávali, že z nás budou další U2, klasická stadionová kapela. Museli jsme to změnit.“
MARTIN VEJVODA