Pink: Růžová je někdy nebezpečná
0 Redakce 3.11.2008Pink je i přes své proklamované rebelství synonymem komerčního popu. Člověk si ji spontánně zařadí vedle jmen jako Britney Spears, Beyoncé nebo Christina Aguilera. Je to v pořádku, vždyť s posledně jmenovanou se objevila ve skladbě Lady Marmelade v soundtracku k muzikálu Moulin Rouge.
Svým temperamentem a rock´n´rollovými manýry si ale vydobyla postavení, které má ve vodách pop music málokdo. Pink je jenom jedna a ruku na srdce, není vůbec špatná.
Její rebelství od přírody se někdy vysvětluje rodinnými poměry, ve kterých vyrůstala. To je možná trochu přitažené za vlasy, vždyť dnes se rozvádí každé druhé manželství. Malá Pink (přezdívku si Alecia Moore vysloužila už v dětství) to ale podle všeho těžce nesla a téma rozvrácené rodiny se později objeví i v její muzice. Její otec, kytarista-amatér, jí ale naštěstí stihl zasvětit do hudby a tak má už od mala jediný sen: stát se rockovou hvězdou.
Ve škole patří mezi nejzlobivější děti, ale přebytek energie si vybíjí už od třinácti let také na Filadelfské hudební scéně. Postupně začíná psát vlastní písně. Nevyhýbá se ani experimentům s drogami, v patnácti se dokonce málem předávkuje „kouzelným“ lektvarem z extáze, kokainu a marihuany. Ostatně, není se čemu divit, vždyť jako svůj největší idol zmiňuje Janis Joplin. „Vím o ní všechno, inspirovala mě,“ popisuje svůj vzor Pink. „Byla to bílá holka zpívající blues stejně jako já a ne všichni to přijímali. Pořád se směju, protože skrývám svou bolest. Ona byla taky taková. Byla zábavná proto, že v sobě měla hodně bolesti.“
R&B hvězdičkou proti své vůli
Stává se součástí dívčího tria Choice a jejich R&B zaujme vydavatelství LaFace. Nahrají desku, která nikdy nevyjde, Alecia už má ale otevřené dveře do hudebního byznysu a definitivně se rozhoduje pro svůj růžový pseudonym. Zanedlouho je na světě smlouva na sólovou desku.
Debut Can´t Take Me Home vychází v roce 2000 a Pink je teprve dvacet. Možná proto chtěli mít majitelé labelu LaFace, pánové L.A. Read a Babyface, album co nejvíc pod kontrolou. Najali producenty podle svého gusta a tehdy ještě poddajné Pink naordinovali prachobyčejné taneční R&B. Dosud neznámá, ale charismatická hvězdička už zaujala minimálně pěvecky a debutu se prodaly úctyhodné tři miliony kusů. V každém případě je jasné, že tohle ještě není dospělá Pink. Zatím jen tančí jak ostatní pískají a dobře si uvědomuje, že takhle si svou budoucnost nepředstavovala. „Na mém prvním albu nebyla krev, pot ani slzy a už vůbec žádná emocionální vazba mezi mnou a muzikanty,“ řekla o debutu později.
Na další desce už si bude chtít dělat věci po svém, ještě předtím si však odskočí do Moulin Rouge. V sexy videu ke skladbě Lady Marmelade od Patti LaBelle se vlní jako pařížská kurtizána vedle Christiny Aguilery, Myi a Lil´ Kim. Popové hvězdy v korzetech a podvazcích zaujaly masy lidí a klip rotoval na všech hudebních stanicích v nejvyšších otáčkách. Všechny interpretky si za kolektivní práci vysloužily Grammy a skladba výrazně akcelerovala jejich kariéry.
Metamorfóza v rockerku
Zástupy fanoušků a větší sebevědomí dovolují Pink určovat si podmínky. Už nechce být loutkou hudebních manažerů, chcet psát vlastní písně a dělat hudbu, která se jí líbí. Ani náhodou to už nebude čistokrevné R&B. K hledáním nového zvuku si jako pomocnou ruku pozvala tehdy zapomenutou Lindu Perry z bývalých 4 Non Blondes. „Všichni si mysleli, že jsem blázen, když chci pracovat s Lindou Perry. Teď s ní chce dělat každý,“ komentuje svůj objev Pink. Dnes je jasné, že to byl skvělý tah, jehož výsledkem se stala průlomová deska M!ssundaztood s všudypřítomnými hity Get The Party Started, Family Portrait (poprvé se tu zabývá svou nefunkční rodinou) nebo Just Like A Pill. Texty jsou konečně osobní a drzé, melodie až vlezle chytlavé a žánrový mišmaš mistrně osciluje mezi rockem, taneční hudbou a hip hopem. „Díky M!ssundaztood jsem získala smysl pro svobodu a cíle. Deska mi umožnila vymítat spoustu vlastních démonů a svět se stal mým terapeutem,“ komentuje album s odstupem. Na nějaké sezení u psychoanalytika ale zapomeňte. Je to především zábavná deska, čistokrevný středoproudý pop, ale sakra dobrý.
V roce 2003 přispívá skladbou Feel Good Time na soundtrack druhého dílu Charlieho andílků, kde si také vystřihla malou roli majitelky motocyklové dráhy. V té době už je jasné, že se Pink definitivně hudebně našla a na třetí desce Try This se stále více orientuje na rock. Znovu překvapuje výběrem hlavního spolupracovníka, se skládáním tentokrát kromě Lindy Perry výrazně pomáhá Tim Armstrong z neo-punkových Rancid. Deska je stejně dobrá jako její předchůdce, Pink a její skladatelský tým se nebojí kombinovat široké spektrum stylů od přímočarého rock´n´rollu, přes soul až po osmdesátá léta. Pink je nesmírně flexibilní, ale pořád si zachovává svou rebelskou, ale upřímnou tvář. Hity jako God Is A DJ nebo Trouble (za kterou si odnesla druhou Grammy) se vám spolehlivě zaryjí pod kůži. Oproti minulé desce jsou ale prodeje překvapivě spíše zklamáním.
Mrtvá? Ani náhodou!
Obchodní neúspěch si vyžádá menší pauzu, během které Pink nabírá síly, aby v roce 2006 vrátila úder s albem příznačně nazvaným I´m Not Dead. Opravdu není mrtvá a ani nepříjemná zkušenost s minulou deskou jí nebrání držet se přímočaře energického pop rocku. Tentokrát si v písni Stupid Girls dělá srandu z hloupých holek v čele s „porno paparazzi girl“ Paris Hilton. Možná se chce zbavit stigmatu mainstreamových holek, mezi které trochu patří a zároveň se od nich tolik liší. Dělá to ale s humorem a ironií sobě vlastní, což podtrhuje i stejnojmenný klip, ve kterém nasazuje na popová klišé. Směřuje i do vod akustického folku, o čemž svědčí protibushovská balada Dear Mr. President. Deska se dobře prodává a kritici i vydavatelé jsou spokojeni.
Aktuální desku Funhouse hodně poznamenal rozchod s motokrosovým závodníkem Carey Hartem, se kterým vydržela dva roky. I její vlastní manželský život se zřejmě ukázal jako dysfunkční. Podle vlastních slov se pár rozešel v dobrém, Pink se ale s ukončením vztahu rozhodla vypořádat i na novince. Aspoň má důvod natočit další desku plnou osobních zpovědí, jak má ostatně od M!ssundaztood ve zvyku. „Na své první desce jsem byla naštvaná na kluka, ale byla to úleva. M!ssundaztood byla hodně osobní deska a ještě víc očistná. Pamatuju si, jak jsem v rozhovorech popisovala skladbu ‚Family Portrait‘ a brečela u toho. Každá deska byla o trochu hlubší, než ta předchozí. Za dva roky už asi budu mít všechna témata probraná,“ konstatuje Pink.
Opět to ale neznamená, že by vám mělo být při poslechu novinky do breku. „Původně se album mělo jmenovat ‚Heartbreak is a Motherfucker‘. Ale tahle deska není celá jen o tom. Není to jenom rozchodové album. Je tam toho hodně, zároveň je ale taky zábavná, takže jsem ho nakonec pojmenovala Funhouse.“ A lidem se to celé podle všeho líbí. Vždyť singl So What už se dostal na první místo Billboardu, poprvé od Lady Marmelade. Pro devětadvacetiletou Pink je to určitě dobré znamení. Z rozchodu se tahle činorodá dáma určitě brzo dostane a osobně si myslím, že o témata pro další desky u ní nebude nouze.
MARTIN VEJVODA