Paul Weller: To už tu bylo…?
0 Redakce 15.7.2008Čerstvě padesátiletý Paul Weller je zpátky a mimo jiné říká – „jak já byl blbej!“. Co se mě týče… nehodlám vám tu vykládat, jak jsem si kvůli němu nakoupil pár Rickenbackerů, zesilovačů Vox, zašel do Bena Shermana, když měl zrovna výprodej a pak, po letech usilovného studování, co že je to vlastně ten mod, začal dělat zábavu, co tu léta tak děsně chyběla. Ale snad to i bez toho bude zajímavé čtení.
Plánoval jsem Wellera trochu potrápit, za objímaní se na veřejnosti před zraky objektivů s jeho emo synkem (suverénně to nejhorší, co kdy udělal), za adorování nesmyslů jako jsou The Enemy a podobně. Ale nemůžu. Syn z toho vyroste a slabost pro epigony své vlastní kapely je vlastně taky celkem pochopitelná. Otázka dne se tedy nebude týkat vydědění, rozmary osudy jí zanesly až sem – je nový Weller skutečně ten nejlepší od ´93? Od dlouho do minulosti táhnoucí se nálepky „revival“, až po dnešní zpochybňování jeho dřívějšího vlivu a přeceňovaní písničkářských schopností, tím vším si už prošel. A evidentně mu je pořád jedno, co si nějaký trotl o jeho tvorbě myslí.
Vždy vynikal ve znaleckém protřepávání žánry a na výsledek, i když ne úplně pokaždé odpovídající jeho talentu, se napjatě čeká i dnes, poté, co už i britpop v tichosti podepsal svou eutanázii a všechny klenoty The Jam i Style Council byly stokrát zremasterovány.
Na 22 Dreams najdete: klasicky club jazz & soul (zvlášť zkraje alba), ale i závan krautrocku (dobře pochopeného, ne jako ten, kterým se teď holedbají Death Cab For Cutie), instrumentálky, skeče, jednu ukolébavku i vystoupení v masce dědy Mikea Skinnera. Přesto nejde o konceptuální desku a la Setting Songs. Hlavním pojítkem je snová atmosféra všech dvaadvaceti písní a ji provázející hořký úsměv člověka, který ví, že líp už bylo. Vůbec nejzajímavější pak je, s jakou grácií zvládá Weller zároveň – vzdávat hold svým hrdinům (ať už je to ranný Bowie ve vypravěčské Black River nebo dylanovská Where´er Ye Go), parodovat je (ale s láskou, tak jak to dělá třeba Barry Adamson) a hlavně, zůstat při tom všem nadevše svébytný, nevykrádající nikoho, včetně sebe samého, i stále věrný svým oblíbeným sociálním tématům a místné politické angažovanosti obecně. Jako bard od kruhového stolu Weller vybrnkává v zádech mrazící folkové balady, v titulní písni mávne na opodál stojícího Noela britpopem první třídy (když si odmyslíte ten funky ohoz), ska-punkem Push It Along na Mika Whitnalla, který celý život netoužil napsat nic jiného, v One Bright Star kyne všem ostatním amigos, nostalgicky pozorujíc zapadající slunce a atmosféru dál stupňuje přes Why Walk When You Can Run, aby skončil zas na začátku, u mé osobní favoritky č. 1, které společně do utahání opakujem – All I Wanna Do (Is Be With You).
Vintage Wellera nečekejte, za půlkou se k tomu už už nadechuje, ale nakonec to s povzdechem „to už tu bylo“, stejně jako někým stále nadevše dychtivě očekávané melodie v tradici The Small Faces, odhazuje v dál. Může. Jako by totiž už dávno objevil stroj času, není ničím limitován, produkce mu hraje do not svým poměrně nízko posazeným zemitým zvukem (velkolepý a minimalistický v jednu chvíli), dává vyniknout jeho chameleónskému zpěvu a všechno ostatní vystupuje z celé mozaiky až zpětně, až když už pozvolně usínáte, přesně v tom okamžiku, kdy jste ještě zdánlivě součástí reálného světa, ale přitom už tak mimo něj…
Cože? Jestli to jako dvojalbum přece jen není moc dlouhé a některé songy navíc? Dávám si to posledních pár dní každou noc dvakrát a stejně vždycky pak ještě musím sáhnout po těch prášcích na spaní… Ne, 22 Dreams vážně není zábavná deska. Věřte reklamě – zábavné jsou nízké ceny, ale bagatelizovat takto umění…? Jisté je jediné, Weller je zpátky, opět ve formě, a kdyby hned každý bezezbytku pochopil sen toho druhého…
JAKUB PEŘINA (foto: www.paulweller.com)
Bonus:
Jediné slovo: Frajer!