Oasis: Největší hudební reality show v historii planety
0 Redakce 8.10.2008Sedmá deska Oasis aneb sedm otázek, které si ve spojitosti s nimi nejčastěji klademe
Nemá cenu psát klasický profil kapely, stejně jako jejich novou desku jen „odmáznout“ recenzí. Jediné, co mě napadlo, resp. co mě ve společnosti Oasis napadá takřka neustále, jsem vtěsnal do sedmi mnou položených otázek následovaných dle mého nejúplnějšími odpověďmi, jaké na ně můžete dostat. Možná vám to bude připadat jako přehršel zbytečných otázek bez možných odpovědí (nebo naopak), ale věřte, že jsem se snažil, seč jsem mohl. A pokud ani to nestačí, víte co by vám za mě Liam Gallagher poradil…
„Just go and fuck yourself!“.
1) Kolik vlastně natočili Oasis skutečně zásadních desek (tj. těch, které by všichni měli mít doma)?
Začněme snazší podotázkou: kolik dobrých desek Oasis natočili? Jednu? Dvě? Tři? Ani jednu, tj. dají dohromady pár písniček akorát tak na jedno skvělé EP? Nebo snad všechno co kdy udělali je naprosto bezkonkurenční? Neřekl bych že pravda tentokrát budě někde uprostřed, vidím jí tady – i na těch horších deskách (rozuměj od Be Here Now do dneška) je několik skvělých momentů (snad s výjimkou Standing On…), stejně jako i na těch nejlepších se najde několik hluchých míst. Všeobecně se za vrchol tvorby bratří Gallagherů považuje hned to první, s čím přišli, v ´94 debut Definitely Maybe následovaný jen o rok později (po právu komerčně ještě úspěšnějším) What´s The Story Morning Glory, oboje dnes zaujímá nezpochybnitelné místo v britpopové síni slávy. Pokud si neužíváte songy jako: Rock´n´Roll Star, Live Forever, Supersonic, Slide Away, Whatever, Roll With It, Wonderwall, Don´t Look Back In Anger, Cast No Shadow, She´s Electric, Champagne Supernova atd., neznamená to jen, že vám nevoní Oasis, znamená to, že i fenomén britpopu vás začátkem 90. let navždy minul. Mě v té době minul taky, ale později mi byl minimálně sympatičtější, než grunge… Stejně jako punk „v boji“ proti hipíkům. Ale o britpopu později.
Zmíněné období (´94 – ´95) by se snad dalo přirovnat k tomu, co zažíval Quentin Tarantino, „první rock´n´rollová hvězda mezi režiséry“ ve své „Pulp Fiction éře“. Ta se neomezovala jen na scénář k jeho nejslavnějšímu dílu, ale i na spoustu dalších miniatur, který později buď využil nebo ne. Jeho právě chystaný válečný opus Inglorious Bastards se tedy „psal“ přes deset let, to znamená, že Tarantino jako skomírající scénárista (a čím dál tím lepší režisér) našel v šuplíku ztracené poklady, oprášil je a má vystaráno. Když dnes Liam Gallagher řekne „psal jsem I´m Outta Time devět let, tak ještě aby to nebylo skvělý“, je to něco podobného. A to i s přihlédnutím k Liamovým dobře známým textařským blokům.
Zkrátka první deska a to co následovalo by se dalo přirovnat k dobře načasovanému výbuchu, který měl jediný úkol – rozmetat všechno kolem. Taky proto, že mu spousta lidí šla z čisté zvědavosti a nudy rázným krokem naproti. Podruhé byli Oasis už o něco uvolněnější, ještě písničkovější a přitom nemuseli říkat/dělat zhola nic, svět prostě čekal na pokračování příběhu a to, že by skončil špatně si nikdo rozhodně nepřipouštěl. What´s The Story… je dodnes vrcholem kariéry Oasis, s 99% jistotou už nikdy překonaným. Na třetí desce (Be Here Now) prvně nacházejí v britpopu mezery a celkem zdatně je zaplňují. Vzdalují se svým posluchačům i všemu kolem sebe. Prostě si dělají, co chtějí a i když jim to ne vždycky vychází, sympatické to je pořád. Navíc to ještě dostkrát vyšlo na výbornou: Magic Pie, Stand By Me, I Hope I Think I Know, Don´t Go Away, All Around The World… Co by za to Noel Gallagher v příštích letech dal, kdyby dál psal „alespoň“ takhle.
Třetí deska Oasis, mnohými považována jako ta „poslední, kterou se stojí za to zabývat“, je dalo by se říct přesným protipólem k syrovosti a přímočarosti debutu. Svou rozmáchlostí, nadměrnou stopáží a hraním si se zvukem, když zůstaneme u nejjasnějších znaků. Naštěstí ani jeden z nich není ve světě Oasis tím nejdůležitějším. Naivní (nemyslím to zle) návykové melodie zůstávají… a je to na dlouhou dobu (v takovém rozsahu) naposled.
Nicméně mnohem důležitější, než shodnout se na tom, kolik natočili Oasis zásadních desek (ja bych řekl 2 a půl), je fakt, že jejich „staré hity“ dodnes neztratily nic ze své autenticity. I za dalších deset let bude poslech toho lepšího z Oasis stejně nevinnou, svým způsobem klukovskou zábavou, jako dnes.
(pokračování v „Otázce a odpovědi“ č. 5)
2) Čím to je, že i po víc jak patnácti letech, či chcete-li 11 letech, kdy jméno Oasis skutečně něco znamenalo (bez nostalgie apod), provází každou jejich novou desku takový poprask?
Rozhodně kvůli zmíněné nadčasovosti jejich písní. Nadčasovost totiž nemusí vždy souviset s nějakým těžce zásadním tématem, stačí, když v sobě obsáhne dost témat „lehčích“, avšak stále se opakujících, a je vystaráno. Moje teorie je, že fanoušci Oasis snižují s věkem nároky jak sobě, tak své oblíbené kapele mládí. Samozřejmě, že Oasis mají mnoho fanoušků i v mém věku (21), ale ti se rozhodně nechytli na nic jiného, než jednu z jejich prvních tří desek. Takže… představte si toho tatíka, který před nějakými těmi patnácti lety trávil večery ve Wembley, prozpěvujíc si s kamarády „don´t look back in anger, at least not today“… A teď si představte, že se dneska, v nějakých cca 40 letech probudí ve stejné čtvrti, ze které před lety vyrážel na stadion, a pokud pořád ještě nebydlí s rodiči a nad postelí mu nevisí plakát Liama Gallaghera, je dost pravděpodobné, že mu vedle v posteli leží nějaká ta ženuška… A to víte že by chlapec chtěl, aby tam jednoho dne nebyla, třeba jen na ten jeden den (protože jinak má svou ženu samozřejmě velmi rád), aby se probudil vedle nějaké topmodelky… venku svítilo sluníčko a hrála by k tomu Morning Glory… Je to tak, chtěl by, aby mu znova někdo zatelefonoval a optal se „What´s the story, morning glory, Johnny?“, ale sám ví, že tyhle myšlenky jsou nepatřičné, Morning Glory II. nebude, modelka jakbysmet… tak se radši podívá vedle, jestli tam jeho paní je.. a ona tam je, a náš Johnny si říká – sice trochu jiná, než jak si jí pamatuju, když jsme se brali… ale to já přece taky… a vůbec, fuck it… a jde zase spát.
Neřekl bych tedy, že zde má nějaký větší prostor často zmiňovaná britská nátura, jde o celosvětový fenomén, který Oasis chytře rok od roku přiživují. Ono hraní si na hloupější a chytřejší, než jsou, je dostalo skutečně daleko, tak proč s tím přestávat. Navíc „noví Oasis“, co do velikosti, co od té doby neobjevily, to nikdo nepopře. Za to vzpomínky na „ony časy“ se s radostí hrnou ven i dnes.
„Pamatuju si, že když sem se probudil podél jedné slečny po jedné party, zapnul jsem rádio, hráli Wonderwall a tak to prohloubilo mé trápení, že jsem se od ní otočil radši na druhý bok. Od tý doby Wonderwall neposlouchám“, řekl mi kdysi kamarád na otázku co on a Oasis. Aa já se ho neptal na detaily, protože kdybych přesně věděl, co tím myslel, nemám teď pointu. Ta sází na to, že Oasis skutečně fungují na principu celosvětové reality show, prostě chléb a hry posté. V jejich podání sice císař možná nemá šaty víckrát, než by se slušelo, ale je tak teatrální, machistický a zdravě egoistický, že si nikdo nedovolí na to upozornit. A když, tak se maximálně odvrátí. Většina ale udělá po krátkém přemýšlení to samé, co náš Johnny, i dnes, sedmnáct let po té, co se Oasis dali dohromady.
3) Jaké vnější faktory měli na Oasis největší vliv?
Noel o své o nepůvodnosti, kradení a „pouhé“ chytré kompilaci: „Ne, necítím se nikterak vinnen. Ale ty se cejtíš nasranej, protože si to neudělal předem mnou, že jo?“. Když jsem před chvíli končil jedno téma větou „i za dalších deset let bude poslech toho lepšího z Oasis stejně nevinnou, svým způsobem klukovskou zábavou, jako dnes“ a sliboval pokračování u bodu č. 5, nenapadlo mě, že troškou budu muset přispět už i zde. Pokud se v první fázi jejich kariéry mohli Oasis spolehnout jen na sebe a senzacechtivé novináře, později už to tak jednoznačné nebylo. Tyhle „vnější faktory“ měli podle mě na tom, co dál (ne)dokázali, nemalý podíl. Jedním z nich je i konkrétní doba, která Oasis (ne)nahrávala. Dva roky po Standing On… se na novou desku Oasis čeká s potměšilým úsměvem. Předveďte se… Není to žádný zázrak, žádný velký comeback, žádné „jo, this is it!“, ale reputace se přece jen mírně napraví. Jakou roli v tom ale hrál soucit, nostalgie a podobné věci? Heathen Chemistry má i po letech co nabídnout, ač toho není zas tolik, jak jsme ve zlatých časech Oasis byli zvyklí. Nicméně je tu Stop Crying Your Heart Out, je tu Little By Little a konečně i Songbird a Born On A Different Cloud a zbytek je oproti Standing On… v horším případě alespoň repetetivní, ne k uzoufaní nudný. Nejsou na něm díky bohu žádné pokusy o hard-rockové riffy a la Led Zeppelin, všechny příznaky post-britpopového syndromu samosebou ještě nevyprchaly, ale poslouchat se to už, při troše dobré vůle, dá. Po částečném návratu ke kořenům uplynou další tři roky. Don´t Believe The Truth = částečné nadechnutí se. Nikdo sice pořádně netuší k čemu přesně že by to mělo být, ale deska se prodává, je dokonce nejprodávanější deskou Oasis v novém století, což není moc překvapivé, právě kvůli momentální atmosféře, co v těchto letech panuje (nebo panovala). Není ani těžké uvěřil Noelovi, že to je jeho nejoblíbenější deska od What´s The Story…Když ale srovnáte kolik tracků si pustíte i dnes z Heathen… a kolik z Don´t Believe… (která je navíc o tři roky mladší), dojdete k podobným číslům. Takže opět spíše zafungoval fenomén doby, tentokrát obráceně, než tomu bylo kolem roku 2000. I když je fakt, že Don´t Believe… má zajímavější aranže, kapela ve výsledku působí sehraněji a o něco energičtěji. Vrcholy? Mucky Fingers, The Importance Of Being Idle, Keep The Dream Alive a Let There Be Love. A konečně taky pořádná produkce, zajímavé jsou tak i bezepěvné pasáže. No a hlavně se psal příznivý rok 2005, všechny ty kytarovky v rozpuku… Hlavně proto to opět vyšlo.
4) Co je to vlastně britpop?
Pěkně komplikovaná věc. Jde víc o kulturní fenomén, než hudební směr. Téma na řádně tlustou knihu se pokusím vtěsnat do pár řádků. Rozpravy na téma dělnická vs střední třída probíhají v Anglii ještě dnes, na rozdíl od další vlny britpopu jakožto hudebního směru. Ten ovšem nikdy neměl nijak politické ambice. To, že se vymezujete takřka vůči všemu je jedna věc, ale všechno tohle končí před dveřmi zkušebny, jestli se někde mají odehrávat nějaké revoluce, tak tam. Od konce 80. let, kdy se britpop tvořil z house-rocku, se během pár let dostal až do již zmíněné opozice vůči stále sílícímu hnutí americké grunge mládeže. Nic komplikovaného to přitom hudebně nebylo. Riff, refrén, text. Příběh starý a prosťoučký jako Jirka Černý. Klenoty, kterými převážně Británie, převážně v 60. & 70. letech disponovala (tedy např. The Who, The Kinks a The Small Faces, ale i Buzzcocks anebo Wire), které byly dobře uschovány a klíč k nim mělo jen pár (berte s nadsázkou) zasvěcených, se rázem díky britpopu dostali jak na přední stránky společenských časopisů, tak, a to hlavně, do hlav, alespoň těch chytřejších, britské mládeže. A taky známá madchasterská scéna (Stone Roses, Happy Mondays, Inspiral Carpets a další) nemohla Oasis, potažmo celý britpop, neovlivnit. Samozřejmě nejen kvůli lokaci. Co dál… vymykajícím se The La´s stačilo vydat jen jednu desku, aby je Noel do konce života citoval jako jednu z nejinspirativnějších kapel jeho života. Ale to už jsme jinde. Klasický britpop je už několik let po smrti. Nikterak zářný comeback The Verve je toho důkazem. Blur, Pulp i mlčí. Ian Brown, Brett Anderson spol. by radši měli taky. A jména jako Ocean Colour Scene, jednou titulovaní Noelem jako „druhá nejlepší kapela v Británii“, dnes už nezní tak dobře, jako před lety. Noel Gallagher stále nedá dopustit na „working class“, ze které pochází, ale už na tom nestaví, ani nemůže. Oasis v roce 2008 tvrdí, že nahráli „psychadelickou desku“ a že se rozhodně nemáme těšit na žádné další britpopové písně. Oasis v roce 2008 dobře vědí, že vykopávat mrtvoly z hrobů jim na dobré image zrovna nepřidá. A tak píší kapitoly nové. Do toho stále ještě nejsou rebely jen do té doby, než s nimi někdo souhlasí, takže… se jimi přese všechno vyplatí zabývat.
Budu v tom již brzy pokračovat.
5) Co se tehdy stalo v kariéře Oasis špatně? Kdy a proč se začali proměňovat do karikatur?
To, že se po jisté době strávené ve společnosti kokainu, stanete pro okolí nesnesitelnými tupci, je odzkoušená věc. A to, že každá lepší kapela má „svoji drogu“, taky. U Oasis nebylo moc o čem přemýšlet, koks si je našel sám a Gallagherové to vzali vyloženě stylem "Tony Montana". Potom, co dosáhli toho, co chtěli, a dosáhli toho zatraceně brzo, přirozeně nevěděli, co dál. Když se v obdobné situaci ocitneme v 80. letech a v životě drogového dealera, zákonitě přijde dřív či později konec. Když máme léta 90., a skutečně věříme tomu, že jsme „ta nejlepší kapela na světě“, je zase pochopitelné, že ještě koncem příštího desetiletí budeme pisálky ponoukat k rozborům všeho (ne)podstatného kolem nás. Zlejší bratr Liam zkoksované Be Here Now „překvapivě“ miluje a nedá na ně dopustit ani dnes, kdy si každé ráno místo lajny dává jogging. Noel má naopak za to, že i ten Masterplan je kvalitnější. O čemž svědčí i zastoupení čtyř songů z ní na předloňském best-of Stop The Clocks. Noel si zas jednou prosadil svou – z Be Here Now tam nenajdete nic. Ale celé to je především hra. Oasis nelitují své minulosti. Ona lituje jich.
Zpět k původní otázce. O třetí desce Oasis se tehdy popsalo ještě více, než o jejich debutu. Kredit se jí v médiích navrací převážně až zpětně a to sebou často nese i to, že se v ní pro změnu hledá i něco, co nikdy neměla. Pár chlápků na koksu, that´s the story, nic víc, nic míň. Mě to stačí, protože já jsem ještě mladej. Pokud vy jste už jinde, alespoň se stále můžete pobavit nad dobovými prohlášeními kapely. Liam: „Uvědomil jsem si, že Noelovy songy nesnáším. Ten chlap umí psát mnohem hůř, než si myslí.“ Noel: „Je mi to líto, ale Liam neumí zpívat, prostě ne, nedá se nic dělat.“ Oasis dospěli k tomu, že šest měsíců od vydání What´s The Story… měli v šuplíků připravených šest (!) nových riffů. A na stole haldy kokainu… K čemu asi tak upřít pozornost, že… A jestli někdy, tak přesně v tuhle chvíli to celé začalo jít do prdele.
Následoval nejdelší časový předěl mezi dvěma deskami Oasis v historii. Standing On… vychází přesně za tři roky po třetím albu. A světe div se, rekordy v prodejnosti během prvních pár dnů už netrhá. Je rok před nástupem The Strokes. Je to shodou náhod první deska Oasis, kterou sem slyšel. Bylo mi nějakých dvanáct a viděl jsem na ni upoutávku v tTeleshoppingu. Už tehdy mi to mělo dojít. Kdyby každý měl svou pravdu, můžeme všichni tak akorát držet hubu. Pravda je taková, že experimenty Oasis nesvědčí a nikdy nebudou (na právě vyšlé novince se tomuhle naštěstí jakžtakž ubránili), na Standing Out si to zkusili… ale ani ne tak z potřeby experimentovat, jako z křečovité nemohoucnosti dělat cokoliv jiného. Album se prodává nejméně v historii. Noel je v těžké krizi, jeho bratr píše první vlastní autorskou píseň Little James, nikterak jedinečnou, ale i tak patřící mezi to nejlepší z desky (Sunday Morning Call & Gas Panic se taky dají). Má se za to, že dny Oasis = noví Beatles jsou definitivně sečteny.
To všechno za poměrně rychlou dobu, vpodstatě stačila jedna nepovedená deska a kult kolem nejlepší britské kapely všech dob se začal rozplývat. Proč? Nejlepší britská kapela, či chcete-li noví Beatles, přece špatné desky netočí, doba pokročila, takže co Oasis bylo na začátku odpuštěno, se vrací. Výsledek zní – Oasis neměli právo natočit ani jednu špatnou desku. Sbohem – vzpomínky zůstanou, tak nějak se to říkává, ne?
6) Jak se Oasis verze 2008 liší od těch dřívějších?
Gem Archer je dnes už něco jako třetí Gallagher (nejenom co do visáže). Andy Bell (ex-Ride) se také zadaptoval. To ovšem neznamená, že by měli psát songy, zvlášť Gem, pěšáci z z Heavy Stereo totiž evidentně nezajímají už ani sami sebe. Sympatický basák „Guigsy“ a kytarista „Bonehead“ jsou v tahu už delší dobu. Jejich absence byla minimálně na Standing On… poznat, Oasis překvapivě ukazují, že nejsou jen bř. Gallagherové, zvlášť v těžkých chvílích hudební oporu potřebovali víc než kdokoliv jindy. Ve své době Noel kytaristův odchod po svém okomentoval: „To není nic ve stylu, jako kdyby z The Beatles odešel McCartney, nemám pravdu?“ Pravdu měl, ale i The Beatles v určitých chvílích nějakého toho Ringa prostě potřebovali. Bratři přes všechny hrozby pochopitelně zůstávají na svých pozicích. I když dnes Liam píše velmi dobře, na sólovku si troufne stěží, Noel o ní jen neustále mluví. Bratři se potřebují, i ve chvíli, kdy chce jeden druhého zabít. Pravda je, že nebýt tohohle sourozeneckého vztahu, nebyli by dnes patrně už ani žádní Oasis. „Britský sen“ žije dál.
Britský sen? Oba pocházejí z chudých poměrů. Oba měli problémovější dětství než většina jejich vrstevníků a u obou to s lepší budoucností dlouho nevypadalo nijak nadějně. Noel se uchytil jako bedňák a yesman Inspiral Carpets, Liam zpíval v příšerných The Rain. Co začalo v roce 1991 a následovalo, známe. Je to fráze, ale oni jsou opravdu i po těch letech pořád stejní. Vemte si jen to, jak se oblékali / oblékají. Jistě, vyvíjí se to (aneb když jste závislý na drogách, nejenom že se čas od času jako kretén chováte, ale i tak vypadáte), ale nezapomínejte, že ještě kolem roku 2000 se mladé kapely neproducírovali po ulicích oblečeni do sak a úzkých džínsů. Oasis se v zásadních věcech nemění, doba kolem nich ano, ale oni se jí stále zvládají nenuceně přizpůsobovat. Pořád jde svým způsobem o gang, pořád platí okřídlené „my proti všem“, i když už mají rodiny, děcka, koně, cokoliv… Stějně jako je podzim ve své šedi a se svou melancholií, jediné roční období, které si na nic nehraje, ani Oasis se netváří jinak, než jak to ve skutečnosti vidí. Sami moc dobře vědí, že bysme je stejně prokoukli.
Další věc je, že Noel dnes už radši než o tom, jak je úžasný, mluví o (pořád ovšem stejně úžasně) podobných tématech: „Try to be somebody, not try to kill somebody.“ No nebyl by někdy do budoucna pěkný slogan pro jeho kandidaturu na starostu Londýna…?
7) Jaká je jejich nová deska?
Oasis se už nepředvádějí, kdože má největší koule ve vesmíru. Chtějí jen ukázat, že pořád ještě nějaké mají. Jsou ještě moc mladí na „Rolling Stones věc“a už moc staří na tu The Libertines. „Psal jsem o tom, jaký to je bejt mladej, psal jsem o tom, jaký to je, když jsi rock´n´rollová hvězda, jaký to je žít ve velkým městě. Psal jsem o všem. I proto jsem teď vyhrabal vzpomínky na některý mý skvělý psychadelický tripy, co jsem před lety zažil,“ osvětluje Noel svůj tvůrčí proces.
Jestli byla poslední deska retro, tohle je naopak snaha o jakýstakýs posun. Ale Dig Out Your Soul není psychadelická deska, a i když by Oasis děsně chtěli udělat svého „Seržanta“, ví kde jsou jejich limity. Konkrétně Noel třeba moc dobře ví, že na pořádné refrény (The Turning budiž výjimkou) jeho současné období moc bohaté není. A tak se schovává (za bratra, za zdání, že studiové vychytávky ho teď baví víc a tak dále). Ale musíte mu uznat, že to dělá opravdu dobře. Díky Davidu Sardymu (dělal, z toho lepšího, např. druhou desku The Walkmen) Oasis uvěříte nějaký ten podsaditý „trancy“ sound, stejně jako věčné reminiscence na The Beatles. Hlavní problém nejhorší desky Oasis (Standing On…) – všechno se dá na Noela, i když je v krizi – je zažehnán právě díky výborné produkci (s trochou nadsázky by se dalo říct, že Oasis prvně nezní úplně jako ti předchozí Oasis), díky skvělé hlasové formě Liama (zachraňuje hned několik jinak nikterak zvlášť výrazných songů) a taky díky… dost!
Co od nich vlastně chcete? Prostě staří dobří, nebo špatní – jak chcete, Oasis. Občas se to valí jako tank a stěžovat si nemůžete, i kdybyste nakrásně chtěli. A občas si zase jako kolovrátek opakujete… musím vydržet… ještě půl minuty… třeba se to zlepší… třeba… a je konec. Bylo by to vážně skvělé EP, jen si to představte – z Bag It Up udělat krátké intro… následuje The Turning, Waiting For The Rapture a I´am Outta Time… krátké intermezzo v podobě zremixované části z Falling Down… a pak už jen Soldier On a skrytý bonusový track z deluxe edition verze desky – I Believe In All.
Ale není. Vážně to není skvělé EP. Je to „jen“ lehce nadprůměrná řadovka Oasis. Pointa ale zůstává nadále stejná – oni nemusí, zatímco vy můžete.
A do toho všeho řve Liam: „Watch my styyyyle!!!!“ Poslouchá ho ale někdo? Dívají se?
JAKUB PEŘINA (foto: SONY BMG)