Guns N´Roses: Zúčtování Čínské demokracie
0 Redakce 7.6.2009Chinese Democracy album roku 2008? No spíše velké překvapení, že Axl, tento postmoderní mix Fantoma Opery, Briana Wilsona a Spinal Tap překonal svůj tvůrčí blok, panický strach z „prázdné stránky“ a po 14 letech pod drzým jménem Guns N fuckin´ Roses vydal nové album.
Chinese Democracy album roku 2008? No spíše velké překvapení, že Axl, tento postmoderní mix Fantoma Opery, Briana Wilsona a Spinal Tap překonal svůj tvůrčí blok, panický strach z „prázdné stránky“ a po 14 letech pod drzým jménem Guns N fuckin´ Roses vydal nové album. Konečně? Spíše padl další mýtus, zrušila se jedna městská legenda a máme tu nový výraz pro zablokovanou kreativitu v ničím nebržděném ego tripu. Vítejte v novém, úžasném století! Je to svým způsobem podminovaná a vykácená džungle…
Peripetie tvorby Chinese Democracy byli již hojně popsány. Nejprve všichni odešli někdy kolem roku 1994, údajně pod tlakem Axla a jeho arogance a neschopnosti komunikovat. Slash, Duff, Matt Sorum a dokonce i námezní síla Gilby Clark. Ty se (mínus Gilby) in extremis zachránili ze statusu Anonymních alkoholiků – narkomanů díky velmi úspěšnému projektu Velvet Revolver. Zbývá enigmatický spoluzakladatel a autor většiny hitů GN´R Izzy Stradlin´, který se po detoxu jako první poroučel. Tento chlapík má v kosmu kapely pozici a roli záhadného žolíka. Velvet Revolver se ho snažili zlákat, ale Izzy v momentě, kdy se začalo mluvit o angažování zpěváka a padla konkrétní jména, okamžitě vzal roha. Slash ve své biografii tvrdí, že to, co společně nahráli a nevydali, by dost možná mohlo být nejlepší album GN´R. Dle fám si ho také namlouval Axl (vyrůstali spolu v díře děr Indianě a údajně jediný Izzy ho dokáže zklidnit a poslat zpět na zem mezi smrtelníky), ale vše dopadlo jen tak, že se občas Izzy nečekaně objeví na scéně s novými GN´R, zahraje pár starých hitů a rázem zmizí. Jako tenkrát v Praze. Izzy si prostě dělá, co chce a nemá potřebu se nikterak angažovat.
Práce na Chinese Democracy dle všeho začala v roce 1997. Měnily se drahá studia a střídali se prestižní producenti. Moby, Roy Thomas Baker, Sean Baven, Bob Ezrin, Andy Wallace, Youth atd… Dveře si podávali prestižní muzikanti z obálek časáků pro muzikanty a prodavače kytar. Buckethead, Brian May („Axl Rose je jedním z posledních géniů v současné hudbě.“), Dave Navarro, Robin Finck atd… To vše v mega drahých studiích připomínajících supermarketové hračkářství, kde nadupaní muzikanti čekají, až se konečně objeví kolem půlnoci Axl, který z nějakého malicherného důvodu zruší nahrávání. Oblíbené téma je počítat kolik celá operace stála. Dle New York Times, kteří nemají viditelně nic lepšího na práci, by to mělo být 13 milionů dolarů. Jiné zdroje tvrdí 15, 18 a dokonce i 20 s tím, že Geffen dal 13 a Axl 7. „Cena jedné bojové stíhačky F-16“. Zbytečně měšťácké, jakoby Axl mohl za současnou ekonomickou krizi, nebo co…
Do toho všechny úžasné drby okolo Axla. Který údajně tloustne, neudělá ani krok bez svých šarlatánských duchovních rádců, každý s kým má pracovat nebo se setkat je podroben prozkoumání jakousi vědmou na základě fotografie, chorobně se uzavírá před světem, hromadí krucifixy, zbraně, pozitivní krystaly a trpí vražednou paranoiou. Tyto fámy jsou přiživeny občasným skandálem, výbuchy nekontrolovatelného vzteku (rvačka s návrhářem Tommym Hilfigerem na jeho rautu, řvaní na letištní celníky, kopání do ochranky), nelogického obviňování (urážení Eagles of Death Metal, kteří mu předskakují), pliváním na bývalé členy GN´R (kteří se kupodivu neozývají a zůstávají v moudrém Zenu) a celkovým odstupem nedotknutelné rockové hvězdy.
Jak smutný fantom ztracen v Zemi-Nezemi Michael Jackson. Ale 80. léta jsou pryč, stejně tak 90. a jakýkoliv ironický revivial na tom nic nezmění. Ale právě tohle dělá Axla Rose tak zajímavým a fascinujícím subjektem. Ne náhodou o něm kdysi byla hipsterská divadelní hra Off-Broadway s názvem Axl Rose- jak buran ke štěstí přišel. Bez legrace. Axl zůstává poslední rockovou hvězdou, která si do své koncertní smlouvy zadá podmínku, že mu NIKDO z personálu nebude koukat do očí. Žádný „eye contact“, jak se říká. Je to vtipné. Jako ten chytrák z reklamky co dostal geniální nápad rozjet kampaň, že pokud Axl nevydá Chinese Democracy do roku 2008, tak každý Američan dostane láhev Dr. Peppera. Dle všeho by limonádovna měla odhadem zaplatit 225 milionů dolarů. Axl nelenil a se svou armádou advokátů si vychutnává své vítězství a podal žalobu ohledně „tragédie namířené k podvodu na zákazníka.“ A očekává samozřejmě veřejnou omluvu.
Zhodnoťme s odstupem Chinese Democracy. Bez legend, pomluv, fám a fanfár. Takže co? No je to opravdu MOC. Moc všeho. Megalomanský, podivně kýčový mix Eltona Johna, Queen, Aerosmith, Pink Floyd, Zappy a dokonce i trochu NIN a Black Sabbath. V žádném případě nejde o Guns N´Roses, ale o solové album Axla. Osobně se mi album nelíbí, přijde mi přeplácané a příliš manýristické. Nejspíš už proto, že jsem ani v nejdivočejším dětství nebyl velkým fanouškem Axla. Preferoval jsem eleganci Izzyho a „kašlu na všechno“ přístup Slashe. Ale deska má svůj (opět) podivný šarm přílišné dokonalosti, digitální uhlazenosti, robotické desinfekce ultra modernosti, svým způsobem strašidelnou umělohmotnost a totálního odcizení.
Axl se, co se týče zpěvu, překonává. Bez jakýchkoliv zábran. Jakoby se produkčně musela zaplnit každá nanosekunda. Až do vyčerpávající idiosynkratizace. Údajnou velkou péči textům jsem příliš nepobral. Nadává se na daňový úřad (song IRS), balady jak odvrácená noční můra November Rain namířenou na jeho údajnou Animu, s kterou se ve zlém rozvedl z kraje 90. let, trochu se machuje, trochu se skuhrá. Nějak se neřeže přímo do problému, což byla jedna z předností starých dobrých GN´R. Nicméně kritika je rozdělená.
Na jedné straně euforické reakce. Od Rolling Stone Magazine (ty mimochodem už od konce 60. let mají politiku, že se nekritizuje nikdo, kdo hodně prodává a je jakýmkoliv způsobem slavný) po šéfredaktora Rock et Folk a přísného estéta Philippa Manoevrea, který unešen jde rovnou k věci: „Zcela jasně, je výsledek titánský, monstrózní, megalitický. Má někdo zájem o Velkou pyramidu? Vše je zde.“ Pak tu jsou fanoušci, kterým se operace vůbec nepozdává. Stejně tak pár kritiků, kteří se cítí doslova podvedení. Nejde ani o zklamání, jen to prostě není ona bomba (jakékoliv kvality), na kterou všichni čekali. Co hůř, skoro to vypadá, že to nikoho nijak zvlášť nezajímá a nevzrušuje. Jak nějaké banální solové album Micka Jaggera.
Mluvme o prodeji. Na to, že Axl ohříval 5500 dní planetu svou neustálou reklamou, to není až tak slavné, nebo to alespoň nenaplnilo všeobecné očekávání kalkulaček. Velká Čína album bojkotuje, takže se rovnou přichází o nějakou miliardu potencionálních kupujících. Dle všeho by se alba mělo po celém světě prodat okolo 2,7 milionů kopií. Což je na dnešní dobu požehnaně, ale ani náhodou se nejedná o fenomén, co by zachránil v křečích se zmítající hudební průmysl.
Některé zdroje jsou ještě pesimističtější. Propady z celoplanetárního prodeje z 31. pozice na 171. za necelý týden a to během boomu desky. Nepříliš povedeným tahem bylo, že v Americe desku exklusivně distribuoval během prvních týdnů kšeft Best Buy, kteří svojí údajnou neschopností (nedostatek CD, špatná propagace) mají ve skladu nějakých 1,1 milionů neprodaných produktů. Když to porovnáte s AC/DC, kteří bez skandálů, přílišného rozruchu, bez jakýchkoliv uměleckých změn vydali kvalitní desku Black Ice a levou zadní prodali přes 6 milionů kusů je to pro investory smutné konstatování. Proč? Nabízí se množství hypotéz. Není tady rock´n´rollový motor ve formě Duffa a Slashe. Axl nedokáže i přes svou faraónskou auru rockové hvězdy, která svou výjimečnost čerpá z Eltona Johna a nebušených hvězd hip-hopu sjednotit masové publikum. Navíc je se svou pneumatikou, copánky, hadry z C+A a botkami od Bati vážně zcela mimo. Což moc nezachrání kompars hloupě se tvářících „Nových GN´R“ imitující punk-street-metalovou přirozenou eleganci Izzyho a Slashe. Jakoby přílišné očekávání, tajemnost celého projektu, nostalgie pamětníků a zvlhlé nadšení mlaďochů co si stáhli Appetitte For Destruction se přílišnou frustrací ochodila, obrousila a rozplynula se. A navíc v dnešní době tak nějak schází čas čekat na velkého mesiáše co všechno a všechny rozrockuje jak Freddie Mercury blahé paměti. Všechno hned. A teď.
Axl, může být jakkoli tajemný, když pro propagaci desky odmítá natočit videoklip (a přitom neváhal svého času utrácet miliony na grandiozně košaté videoklipy, k velké trapnosti skupiny) a jakoukoliv propagaci nechal na firmě a investorech, kteří nemají kromě samotného Rose co nabídnout. Axl dále odmítá dávat rozhovory – až na jeden svému starému kámošovi Del Jamesovi (obskurní novinář a spisovatel brakových hororů ala Stephen King, na jehož témata se točili oné drahé epické videoklipy), kde jen pomluvil staré členy GN´R a vykládal moudra typu:
Co si myslíte o tom potkávat se s fanoušky?
„Rád se potkám se všemi možnými fanoušky. Ale po koncertě, bez toho, abych kohokoliv urazil, nechci nikoho vidět a je jedno jest-li to je fanoušek nebo někdo jinej.“
Dále se rozhovořil na téma, že je dostatek materiálu na další album. Ve smyslu, že můžeme očekávat nové album každé dva měsíce. Jak chytře poznamenal starý fanoušek Guns, spisovatel a nerd zabývající se pop kultůrou Chuck Klosterman, opravdu se jedná o poslední CD jako medium vydanou nadnárodní korporací, které hodně stálo, někdo ho očekává a někdo ho bude kupovat. Samozřejmě ve velkém rockovém měřítku a masově. Což žel není tato aféra. Takhle to vypadá na rekviem za minulé století. Doba není nakloněná velkým projektům. Vyžaduje se něco lehkého, přátelského, jednoduchého a předvídatelného. Něco co ubezpečí konzumenta v jeho konformitě a ignoranci. Jedna věc je jistá Axl Rose provedl hold-up století.
TOM KOMÁREK