Faith No More III: Špatné svědomí rocku
0 Redakce 12.8.2009Psal se rok 1994 a něco krásného a podivného končilo. Po smrti Kurta Cobaina začalo být jasné, že všechna ta sebedestrukce alternativního rocku nebylo jenom divadlo pro masy. Roddy Bottum, dávný kamarád Courtney Love, byl u toho: „Byl jsem u něj týden před tím, než se zabil, s nadějí, že bych mu mohl nějak pomoct. Ale tehdy už bylo jasné, kam míří. Poslední věc, kterou jsem mu řekl, bylo: Ty umřeš. Cítil jsem se pak strašně provinile.“ Sám se léčil ze závislosti na heroinu a navíc mu zemřel otec. „Moje první myšlenka byla odejít z kapely. Ale nemohl jsem, byla to věc, kterou jsem pomáhal nastartovat.“
„Pořád musíme mít na paměti, proč tu sakra jsme – a jsme tu kvůli tomu, abychom dělali muziku, ne abychom si stavěli vlastní sochy nebo abychom si mysleli, že naše hovna nesmrdí.“ – Mike Bordin, 1995
Roddy se nakonec do psaní zapojil až ve studiu, a proto je na jejich páté desce tak málo kláves. Oproti Angel Dust, albu, které bylo nacpané vším, co rockové album může i nemůže unést, je King For A Day… minimalistické. Jako kdyby kapela znovu našla ztracenou skromnost. „Snažili jsme se desku co nejvíc osekat,“ vysvětloval Roddy, „protože jsme došli do toho období v životě, kdy mají jednoduché věci daleko větší hodnotu než ty složité.“ Změnil se i producent – dlouholetého spolupracovníka Matta Wallace (který si na FNM udělal jméno a teď produkuje komerční obludnosti typu Maroon 5) nahradil Andy Wallace, a ne, nejsou příbuzní.
Štafetu kytaristy přebral Trey Spruance, Pattonův parťák z Mr. Bungle, kteří souběžně natáčeli opus magnum své avantgardní perverze, album Disco Volante. Nevydržel dlouho – na obalu alba už ani není uvedený v sestavě kapely. Nastartoval tak období nestability, z něhož už se kapela nikdy neměla vůli vyhrabat.
King For A Day… Fool For A Lifetime (1995)
Po vyhazovu Jima Martina FNM natočili paradoxně nejkytarovější a nejrockovější desku. Je přímočařejší než Angel Dust: všechny ty rozpolcené osobnosti kapely neřvou jedna přes druhou, ale jsou naporcovány do jednotlivých písní. Je tu skočný punk rock (Get Out), psychotický nářez (Cuckoo For Caca), špionážní jazz rock (Evidence), bossa nova (Caralho Voador), country (Take This Bottle), výpravný epický rock (King For A Day) a album uzavírá famózní muzikálové číslo Just A Man, v němž nechybí ani gospelový sbor. Hvězdou číslo jedna je Patton, jehož hlas, respektive hlasy, v jednodušších aranžích září, ať už jde o zvracení v Ugly In The Morning nebo šeptání v Caralho Voador. I když se Faith No More dobrovolně (a statečně) vzdali svého tradičně pomateného zvuku, přišli s elegantními písničkami, a to hned v několika žánrech. Doba, kdy objevovali nové kontinenty, už minula, ale to neznamená, že by už neměli co říct – naopak, King For A Day je jejich nejzábavnější deska a díky střídmé produkci je naprosto nadčasová. Navzdory vlažnému přijetí kritikou i masami se z ní stal kultovní předmět skalních fanoušků FNM.
Poslední kalich hořkosti
„Faith No More byli vždycky zahalení v mlze. Pravda bylo něco, co se nesmělo říkat, a platí to tak doposud.“ – Jim Martin po tom, co Faith No More ohlásili rozpad
Když se Roddyho Bottuma zeptali na plány do budoucna, říkal: „Pojedeme na hodně dlouhé turné. Tedy pokud ta deska nebude propadák.“ V USA se nakonec prodalo kolem dvou set tisíc výlisků, což po platině pro The Real Thing a zlaté desce pro Angel Dust vůbec nebylo povzbudivé. Faith No More tedy americké turné utnuli a stáhli se za svými evropskými věrnými. Stále hráli výtečné koncerty, s bedňákem Deanem Mentou coby kytaristou a novým arzenálem coververzí, včetně Glory Box od Portishead. Skandály už se nekonaly, protože už nebylo koho štvát. Patton, bývalý „shit terrorist“, se dokonce oženil se svou přítelkyní a de facto se odstěhoval do italské Bologne.
King For A Day kapelu dostal do slepé uličky – najednou bylo velice těžké udržet si nějakou kolektivní identitu. Dřív šli každý jiným směrem, ale pořád táhli za jedno lano. V půlce devadesátých let se rozprskli do všech světových stran. Puffy zúročil léta hraní War Pigs a začal bubnovat v kapele Ozzyho Osbourna. Roddy Bottum založil svou čistě vtipnou, čistě homosexuální kapelu Imperial Teen a do Faith No More se vracel, jen když opravdu musel.
Mike Patton začal nahrávat free-jazzová vokální alba s avantgardistou Johnem Zornem – a v jednom z rozhovorů z tohohle období mu nevědomky uklouzlo, že FNM jsou pro něj jako klec. „Ale krásná klec, ve které se dá dělat spousta skvělých věcí,“ snažil se to napravit. Když tedy došlo na nahrávání dalšího alba, zbylo na Billyho Goulda, aby všechno zorganizoval a poslepoval fragmenty, jež jednotliví členové doslova posílali poštou. Obstaral i nového kytaristu, starého kamaráda Jona Hudsona.
Patton ovšem zpočátku úplně odmítal spolupráci: „Nebyl jsem s nimi, když psali první dávku písniček. Pak jsem přišel a řekl jsem: Co je sakra tohle? Na stole byla spousta muziky, která se mi nelíbila. Byl to nevyvážený popík.“ Skřípalo to, ale Gouldovi a spoluproducentovi Rolimu Mossimanovi z The Swans se nakonec desku povedlo dát dohromady. Korespondenční album nakonec nazvali „album roku“. „Chtěli jsme ulehčit život novinářům. Je to náš dárek pro všechny recenzenty světa,“ vysvětlil to tehdy basák.
Na obalu vidíme Tomáše Garrigua Masaryka, kterak mává z okna vlaku, na zadní straně jsou fotky z jeho pohřbu. Billy, velký nadšenec do východoevropské historie, je našel v jedné knížce, kterou zakoupil v Praze. Zpětně ale získávají symbolickou hodnotu. Přidejte pohřební atmosféru Ashes To Ashes (prach v prach) a hřbitovní scény z klipu Last Cup Of Sorrow. Vzpomeňte na to, jak se po dlouhé době v tričkách, džínách a, co hůř, kraťasech, navlíkli do obleků. Faith No More dávali přinejmenším podvědomě najevo, že se loučí.
Album Of The Year (1997)
Víc než důstojná labutí píseň. Jistě, pracovní metoda se na výsledku jasně odrazila: album trpí nedostatkem materiálu. Z Pattona sice vyrostl charismatický frontman s vizáží začínajícího mafiána, ale jaksi nemá co zpívat. Dobrá půlka písniček (Got That Feeling, Collision atd.) zní jen jako úvod k něčemu jinému a lepšímu. Přinejmenším všechny tři singly z alba ovšem ukazují Faith No More v posledním záchvěvu geniality. Refrén Ashes To Ashes odlétá až někam do nebe a Roddy Bottum ho opět podkresluje syntetickými smyčci. Last Cup Of Sorrow je dokonalý thriller se strhujícím videoklipem, který parodoval Hitchcockovo Vertigo. Pomalá písnička Stripsearch, založená na zvuku kláves, otevírala pro Faith No More nový prostor – ale na to už bylo pozdě.
Epilog: Co v závěti nebylo
Album Of The Year si v některých zemích vedlo neobyčejně dobře. V Česku se dostalo na samotný vrchol Top 40 (že by Masaryk apeloval na naše vlastenectví?), stejně jako v Austrálii a na Novém Zélandě. Zatímco v USA už stoupaly ke slávě kapely, které vyrostly na The Real Thing, Faith No More si užívali Evropy. V Česku naposled zahráli v létě 1997 na festivalu v Trutnově. O pár měsíců později kapelu rozpustili. Musím přiznat, že před těmi dvanácti lety mě to pořádně namíchlo, zvlášť když mi bylo šestnáct a všechny jejich koncerty jsem dosud propásl. Zpětně se to ale zdá jako jediné možné řešení. Faith No More prostě přestali být nepostradatelní.
Jednotliví členové pokračovali v tom, co začali. Roddy skládal pro film a pro Imperial Teen. Puffy si vydělal na barák na turné s Ozzym a taky coby dočasná náhrada za Davida Silveriu v Korn. Billy Gould, jenž na Faith No More vždycky lpěl nejvíc, produkoval obskurní ruské a brazilské kapely a dokonce se mihnul coby druhý kytarista v německé (!) skupině Harmful.
Mike Patton, nejvšestranější zpěvák v současném rocku, odhaloval další zákoutí svého šíleného mozku v čím dál potrhlejších a obskurnějších seskupeních. Mr. Bungle, Fantomas, Tomahawk. Koketoval s hip hopem. Přiměl Noru Jones, aby mu na desku Peeping Tom zazpívala slovo „motherfucker“. Kromě muziky se věnoval i herectví. Pozdní klipy FNM jeho talent povýšil na filmovou podívanou; o pár let později ztvárnil hlavní roli ve filmu Firecracker. Vrátil se i ke svým milovaným počítačovým hrám („namluvil“ třeba skřeky zombíků v Left 4 Dead). Stal se maskotem rockové avantgardy a na svém labelu Ipecac dal azyl všemožným pošahancům, Melvins počínaje a NoMeansNo konče.
Nikdy ho netěšily ty zástupy nu-metalových kapel, které najednou hrdě nosily trička Faith No More. „Naprosto souhlasím s tím, že každá rap-rocková kapela je odpad,“ prohlásil v roce 2001, „ale nepřebírám za ty debily žádnou zodpovědnost. Kdykoli řeknou, že jsou takoví, jací jsou, díky Faith No More, mávnu nad tím rukou. Kdybych to bral vážně, musel bych už dávno spáchat sebevraždu.“
Korn, Papa Roach, Limp Bizkit, Disturbed – ti všichni slyšeli rytmus a melodie Faith No More, ale neslyšeli jejich ironii a nadhled. Podobně i Marilyn Manson přebral Pattonovo šokantní chování z nejbláznivějších let Faith No More, ale jeho rudimentární pseudo-industriální metal nikdy nebyl tak perverzní jako Angel Dust. Další hvězdy nového milénia, Incubus, si hráli na Faith No More lite, na odlehčenou verzi vhodnou i pro puberťačky a důchodce.
Zpěvák odmítal reunion Faith No More, seč mohl. „Jestli se dají dohromady, já s nimi zpívat nebudu,“ řekl před osmi lety. Postupně začal svoje výroky mírnit. Nakonec Faith No More v únoru letošního roku ohlásili svůj „druhý příchod“. Prý si sedli, popovídali si a zjistili, že jejich kariéra přece jen nebyla ztrátou času. Ale nedělejme si iluze: Museli mít spoustu lukrativních nabídek, z nichž jedna se údajně týkala eventuálního reunionu s Jimem Martinem k dvacátému výročí The Real Thing. Všechno má ale svoje meze a Martin je daleko za nimi – kytaristou zůstává Jon Hudson, proslulý svou kamennou tváří.
První koncerty comebackového turné jsou na YouTube a každý fanoušek už je viděl stokrát. Viděli jste bubeníkovy šedivé, ale pořád zatraceně dlouhé dredy, i Roddyho postupující pleš. Je vidět ale i nadhled, který Patton získal ve svých pomatených bokovkách, a chuť, se kterou se kapela vrhá do starých a obskurních čísel jako Mark Bowen nebo Chinese Arithmetic.
Stěží si dokážu představit, jakým směrem by se měli vydat v případě, že by se rozhodli napsat nové album. Ale důležité je, že přišli a potvrdili, že jim patří značka Faith No More. Že jsou pyšnými otci všech těch strhujících písní, co se tak dlouho musely protloukat světem jako siroty. Je na čase, aby si vybrali, co jim patří.
JAROSLAV ŠVELCH