Sonar/Echo 9: Psychedelie žije! (Tame Impala a Electric Prunes)
0 Redakce 24.5.2010V psychedelické éře šedesátých let najednou nebylo důležité nahrát ve studiu všechno „správně“, ale naopak, najít zajímavé způsoby, jak to nahrát „špatně“. Poté, co Beatles psychedelii naťukli na Revolveru, se čím dál víc mladých amerických kapel a jejich mazaných producentů snažilo zachytit nový zvuk revoluce, která, jak zpívali Thunderclap Newman, byla cítit ve vzduchu. Zvukové experimenty dostávaly ve spojení s narychlo spíchnutými a naivními písničkami svébytnou poetiku, kterou se dodnes leckdo snaží napodobit, včetně takových veličin jako Flaming Lips. Přední australští psychedelici Tame Impala dokazují, že psychedelický rock nemusí být jenom bezzubá nostalgie. Navíc jsou na cestě vzhůru, což dokládá i jejich společné turné se zatraceně úspěšnými MGMT, kteří se na své poslední desce taky obrátili na psychedelickou víru.
Rok 1967
Kdy Fidel Castro prohlásil, že duševní vlastnictví je kolektivní, a Kuba tedy může vydávat překlady technické a vědecké literatury bez licence; kdy je v USA uvedena a posléze stažena první mýdlová opera s mezirasovým milostným vztahem; kdy v československé televizi poprvé odvysílali znělku s panem Vajíčkem
Electric Prunes – I Had Too Much To Dream (Last Night)
(Reprise)
Klíčová slova: psychedelie, Kalifornie, páskové efekty, zlé sny, garáž
„Včera v noci padl tvůj stín na můj osamělý pokoj / Dotkl jsem se tvých zlatých vlasů a okusil tvůj parfém“
V éře garážového rocku ještě nebylo úplně jasné, jak vlastně celý ten rockový cirkus bude fungovat. V Americe, nadšené, šokované a vybuzené britskou invazí, ještě nebylo zvykem mít respekt k rockovým muzikantům coby umělcům. Za nitky vesměs tahali producenti a agenti vydavatelství, kteří obvykle byli něčím mezi zneuznanými vizionáři a bezskrupulózními mafiány. Nebylo výjimkou, že manažeři skupiny zcela odstavili od skládání a někdy i od nahrávání a používali je jenom jako fasádu. To se nakonec stalo i Electric Prunes. Na prvním albu z roku 1967 ale ještě kapela skutečně hrála, a navíc měla zásadní podíl na jejím úžasném, schizofrenickém, potrhlém a psychedelickém zvuku. Jejich největší hit Too Much To Dream sice zní jak z dílny Leeho Hazlewooda, ale napsaly ho dvě ženy-profesionálky, Anette Tucker a Nancie Maltz, stejně jako většinu materiálu na celém debutovém albu. Píseň o probuzení z mokrého snu začíná zlověstným bzučivým feedbackem, pokračuje kytarovými tóny roztříštěnými extrémním tremolem. Zpěv se nezdá vůbec být důležitý, namísto toho se do popředí dere pozpátku nahrané kytarové sólo (v kapele byli tři kytaristi). Celé to pohání nervní basová linka deroucí se ven z moře reverbu. Z téhle písničky se stal symbol celé psychedelické éry, když ji Lenny Kaye v roce 1972 zařadil na první díl zlatokopecké kompilace Nuggets.
Podobně vizionářský je i druhý singl Get Me To The World On Time, ve kterém všechny nástroje zní, jako kdyby hrály někde pod mostem půl kilometru daleko. Obrovský rozostřený zvuk s mohutnou ozvěnou předjímá My Bloody Valentine. K dalším výborným věcem patří mexická podivnost Sold To The Highest Bidder. Kapela si s mladickým nadšením a jakousi rozpustilou naivitou hrála ve studiu a neštítila se vůbec ničeho. Vedle toho se na albu nachází i takové zhůvěřilosti jako Toonerville Trolley, slabomyslný musichallový popěvek, který Prunes museli předvádět i v televizních komediálních pořadech. Na druhém, vyrovnanějším, ale komerčně neúspěšném albu Underground se kapele podařilo vymanit z diktátu labelu a producenta Davea Hassingera, což ovšem taky znamenalo rozpad. Přesto jsou jejich první dvě desky dodnes tím nejlepším dokladem, co dobrého i špatného bylo na americké garážové a psychedelické scéně šedesátých let.
Rok 2010
Tame Impala – InnerSpeaker
(Modular Recordings)
Klíčová slova: houbičky, antilopa, batika, Austrálie, retro, psychedelie
„Nikdy se ani trochu nepřiblížíš tomu, jak se cítím já.“
Minule jsme byli s Woods sbírat houby, dnes je budeme požívat za poslechu halucinogenního australského tria Tame Impala. Budeme se houpat na zechovaných kytarách a pulsující base a pak spadneme do všeobjímajících přesýpacích bicí, které dokáže nazvučit jedině producent Dave Fridmann (Quasi nebo Flaming Lips).
Tame Impala se vracejí do dob, kdy ještě šílený Syd Barrett dokázal hrát v Pink Floyd. Užívají si instrumentální mezihry, čarují pomocí starožitných kytarových efektů a občas udělají pořádný tříštivý rámus. Takhle by zněla psychedelie, kdyby v šedesátých a sedmdesátých existovalo hi-fi – bohatá, rozlehlá a hluboká jako jezero plné tyrkysové vody a barevných rybek.
Tři mladíci z Perthu sice nejvíc času věnují budování atmosféry, ale dokážou složit i rádiovou hitovku. Desire Be Desire Go zní jako zhulený pokus o coververzi Steppenwolf se svižnou slokou a meditačním refrénem. Nejvíc vás chytne singl Solitude Is Bliss – začíná trochu jako znělka ke starému anglickému seriálu (třeba k Profesionálům) a přes úspornou a mírně bizarní sloku ústí do geniálního zpěvného a melodického refrénu. Expectation nechá zaznít opravdu žhavou kytaru ve stylu In A Gadda Da Vida.
Tame Impala jsou šamani, kteří přivolávají zapomenuté psychedelické duchy. Podobně jako jejich předchůdci i Australané šetří opravdovými písničkami. Na desku InnerSpeaker si musíte udělat čas a poslechnout ji celou. Po 53 minutách se ale budete cítit jako v krásné a měkké sonické posteli.
HONZA A JARDA ŠVELCHOVI