Sonar/Echo 3: Chceme hrát jako Sleater-Kinney
0 Redakce 29.3.2010Jedna z nejlepších kapel posledních dvaceti let se ozvala. Geniální trojice – Carrie Brownstein, Corin Tucker a Janet Weiss – působila jedenáct let (1995–2006) pod jménem Sleater-Kinney a letos začíná, zatím ale odděleně, znovu tvořit. Janet kromě Quasi (o jejichž nové desce jsme v Sonaru nedávno psali) nahrála s bývalou kolegyní Carrie několik písniček k dokumentárnímu filmu. A Corin je právě ve studiu a natáčí svou první sólovou desku.
Indie rockové Sleater-Kinney se rozpadly teprve před čtyřmi lety, ale už tehdy je ostatní skupiny následovaly (třeba Gossip). A následují je i teď. Švédská sourozenecká dvojice Dag för Dag cituje svůj vzor takřka doslovně, zato kanadské duo The Pack A.D. přebírá jejich přístup ke zvuku, absenci basy a živelnou improvizaci z koncertů.
Když kopírujete Sleater-Kinney, budete vždycky v jejich stínu. Sourozenci Snavelyovi je mají nastudované tak dokonale, že vlastně nemůžou nic pokazit. Výsledek rozhodně není originální, ale pouze chytlavý a zábavný. A to stačí.
Bluesové punkerky z Vancouveru na to jdou chytřeji. Volí vlastní cestu, která má podobné prvky, ale jinak je samostatná. Jejich deska We Kill Computers není tak zvukově dokonalá, ale má větší náboj. Je opravdovější a syrovější a přímo vás zve na koncert, kterého se ale v České republice asi nedočkáme.
Než se vrátíme do roku 1997, máme dobrou zprávu pro všechny fanoušky Sleater-Kinney. Carrie Brownstein v rozhovoru ze 17. března prozradila, že by se se svými kolegyně mohla dát znovu dohromady. Novou desku prý vydají do pěti let.
Rok 1997
(Kdy skotští vědci oznámili, že se povedlo naklonovat ovci, uskutečnil se první vesmírný pohřeb, při kterém raketa Pegasus vynesla na orbitu ostatky 24 lidí, počítač porazil šachového velmistra Garry Kasparova, vyšel první díl Harryho Pottera, zemřel Bohumil Hrabal a dostavěla se vodní nádrž Slezská Harta.)
Sleater-Kinney – Dig Me Out
(Killrockstars)
Klíčová slova: do třetice, hity, grrl, slova a kytary, holčičí hymny
„Za hodinu budu pryč, za hodinu odejdu z téhle místnosti. Šaty, které si nosila, a ty pěkné boty, ty ti tady nechávám. Ach, máš ty nejtemnější oči.“
Natočily sedm desek a všechny se povedly. První dvě se daly ještě zařadit do grrl rockového hnutí, které bylo v první polovině 90. let na severozápadě USA na vrcholu. Kapely jako Bratmobile nebo Bikini Kill tenhle styl vymyslely, ale uvízly v něm – odmítaly se naučit hrát na své nástroje a pořád opakovaly stejné a velmi jednoduché postupy. Sleater-Kinney taky tak mohly dopadnout, ale na natáčení Dig Me Out Carrie a Corin přibraly skvělou bubenici Janet Weiss a samy se taky zdokonalily. Založily unikátní styl dvou kytar, dvou zpěvů a rychlých bicí s mnoha přechody. Jejich hudba je od té doby plná energie, oprávněného holčičího a uvědomělého feministického vzteku a výborných textů, které dávají smysl a zároveň i malebně zní.
Album Dig Me Out začíná dokonale – třemi hitovkami, které Sleater-Kinney hrály snad na všech turné během své kariéry. Titulní píseň je naštvaná a plná bodavého vybrnkávání a určitě se bude líbit fanouškům Nirvany. Druhá One More Hour je smutné loučení, kterým trio zakončilo svůj zatím poslední koncert v roce 2006. A konečně třetí Turn It On má tak chytlavý a emotivní refrén, že se mu žádný jiný na světě nevyrovná.
Zbytek desky už není tak hitový, ale o to je rozmanitější – najdete tu disharmonickou Heart Factory, hymnu pro všechny rockerky i rockery Words And Guitar nebo taneční popík Dance Song ‘97 á la The B-52s. Střídají se tu tempa od pomalého uspávajícího až po zběsile rychlé. Sleater-Kinney na téhle desce a ještě na následujících čtyřech vychází všechno, na co sáhnou. Tohle jsou pravé indie rockové legendy.
Rok 2010
Dag för Dag – Boo
(Haldern Pop)
Klíčová slova: sourozenci, studené moře, Švédsko, duet, zima
„Ze všech míst, která by sis mohl vybrat, proč ne zrovna tady na dlaních a kolenou. Protože kdybys byl tady přede mnou, byla bych určitě na zádech.“
Když okopírujete písničku v úplně jiném složení, tak se na to možná nepřijde. Sarah a Jacob Snavelyovi vzali písničku Jumpers od Sleater-Kinney a po nepatrných úpravách z ní udělali svůj singl Hands and Knees. Je to poznat, ale jinak mají švédsko-američtí sourozenci štěstí. Vybrali si ten nejlepší možný vzor – geniální, ale ne zas tak známý – a na zbytku debutu Boo už nekopírují tak okatě. Sice většina sól zní jako trochu klidnější verze těch od Carrie Brownstein, ale písničky to jenom vylepšuje. Sarah a Jacob mají navíc svoje vlastní tempo – tepavé střední, napínavé, ale plynulé. Jejich debut je skvěle nazvučený a zahraný, má výborné momenty i hity, ale legendárním Sleater-Kinney se podobá téměř vším kromě zpěvu a zeměpisné polohy.
The Pack A.D. – We Kill Computers
(Mint Records)
Klíčová slova: holčičí duo, bez basy, proti počítačům, blues, punk, Kanada
„Tenhle výtah se neotevírá nikomu!“
Becky a Maya nosí kožené bundy, kecky conversky, mají punkové účesy a chtějí se vysvobodit z bluesové škatulky. A zatím jim to jde, kdo ví, jak dopadnou na stará kolena, teď jsou to ale pravé garážové rockery – nesedí na zadku s foukací harmonikou v zubech, ale mlátí do strun, činelů, bubnů a na nové desce taky do počítačů. Takhle mohli znít Gossip, kdyby se nepřeorientovali na disko a kytary nevyměnili za klávesy. The Pack A.D. ale neberou indie jako nutný začátek jakékoli hudební kariéry, ale jako součást svého neučesaného, noisového a hlavně úderného stylu. Nebojí se svých nástrojů a vědí, že i holky do toho musejí praštit, když chtějí vyvolat hudební smršť a rozhýbat publikum. Nejsou to nové Sleater-Kinney, na to se příliš drží tradic. Ale stejně jako ony vědí, že s hlasitostí se pracuje od ticha až po ten největší randál. Teprve pak má hudba tu správnou dynamiku.
HONZA A JARDA ŠVELCHOVI