Sonar 8: Pořád je co se učit
0 Redakce 24.8.2009Poslední týden prázdnin je, zvlášť pro školáky a učitele, poněkud smutná a nostalgická doba. Vzdělávání je ale manou každého slušného člověka, což je vidět i na pěti deskách, jejichž recenze vám tento týden předhazujeme. Thrice bývali poměrně přehlédnutelná kapela z první (té dobré) emo-coreové vlny, ale pak se dali na studium mystiky a začali vydávat výtečné věci. Kristeenyoung se naučila hysterii od Tori Amos a nesmlouvavosti od Morrisseyho. Liamu Finnovi předal své znalosti táta, jinak frontman Crowded House, a New Christs by mohli o rock’n’rollu sami přednášet. A Sabertooth Zombie? Ty mají na učení trochu avantgardní názor. Sajou moudrost přímo z mozečku.
Deska týdne
Thrice – Beggars
(Vagrant)
Klíčová slova: alchymie, folk, hardcore, žebráci, věrnost, zodpovědnost, chmury
„Vládne tu tvrdá pěst, zatímco si děti prozpěvují a tancují. A, miláčku, kdyby ses náhodou stala svědkem zločinu, tak se otoč a dělej, že nic nevidíš.“
Nejdřív hráli hardcore a prokládali ho folkovými mezihrami – tak stvořili skvělou píseň The Earth Will Shake. Potom se zahloubali do mystiky a natočili čtyři EP, ke každému základnímu živlu jedno, a vydali je v protikladných dvojicích; od přehuleného a přímo pyromanského ohně plynule dospěli až k dřevnímu písničkářství země. Na nové desce Beggars užili všechno, co se naučili – spojili všechny elementy dohromady. Kromě toho ubrali na hlasitosti a dali přednost melodiím. Frontman Dustin Kensrue zpívá procítěným hlasem, vypráví zajímavé příběhy a ve vypjatých chvílích řve jak za starých časů. Thrice se za jedenáct let stali tou pravou rockovou kapelou, která vyšvihne údernou rychlovku i poklidnou baladu stejně přesvědčivě a kvalitně, a obojí dokáže zkombinovat do jedné hitovky.
Kristeenyoung – Music for Strippers, Hookers and the Odd On-Looker
(Tony Visconti Productions)
Klíčová slova: klavír, glam, Tori Amos, Dresden Dolls, opera, disharmonie
„Když se za něj provdáš… Když se za něj provdáš, tak si nestěžuj, můžeš si za to sama.“
Kristeen se kamarádí s Morrisseym, občas mu i předskakuje a utahuje si z jeho fanatických fanoušků a musí pak snášet jejich pískot. Sama ale poslouchá hlavně Tori Amos, na duet si pozvala frontmana poppunkových Fall Out Boy a jednou nazpívala vokály Davidu Bowiemu. Ve své vlastní tvorbě z kláves vyluzuje disharmonické akordy, předvádí čtyřoktávový rozsah a za bicími ji doplňuje tvrďák Jeff White. Její hudba je rozhodně alternativní, zapadá do nejasných mezer mezi styly. Na rock je příliš akademická, pro indie příliš navztekaná. Kristeen vyžaduje toleranci a trpělivost; poslouchat její nové album je totiž jako kamarádit s psychopatkou, která vypadá krásně a je moc zábavná, ale občas jí přeskočí.
The New Christs – Gloria
(Impedance)
Klíčová slova: protinožci, kytary, maskovaná pleš, australský Iggy Pop
„Křikem jsi zbořila celý dům, jen abys zahnala nudu.“
Rob Younger, kapelník New Christs, býval zpěvákem australských legend Radio Birdman, kteří u protinožců v sedmdesátých letech de facto založili punk, indie rock a leccos dalšího – aniž by se jejich sláva dotkla břehů nějakého jiného světadílu. Neřekli byste ale, že Glorii nahrály takhle staré páky. Album je nabité naprosto vitálními, melodickými, elegantními a přitom punkově syrovými písničkami, které dají vzpomenout na Mudhoney, Pixies, Television či sólovky Iggyho Popa. I když je Youngerův hlas plný výčitek a stížností, heslem dne je zábava. Bez zbytečného promýšlení, bez strachu z klišé, bez snahy zalíbit se za každou cenu. Naprosto nadčasový rock’n’roll.
Liam Finn and Eliza Jane – Champagne In Seashells
(Yep Roc)
Klíčová slova: Beatles, MC Hammer, kiwi, kejkle, výhody dědičnosti, hurá písničky!
„Představ si ty možnosti, kdy by se dal čas oddělit od zeměpisné šířky a délky!“
Syn Neila Finna z Crowded House to nemá špatné. Bydlí si na Novém Zélandě, jezdí s tátou na turné, kutí v jeho studiu a zdědil po něm hitmakerovské geny. I když nahrává a vydává nezávisle, jeho nové EP se zpěvačkou/přidavačkou Elizou-Jane Barnes má produkci košatější než Beatles v době seržanta Pepře. Smyčce, pozpátku pouštěné magnetofonové smyčky, marimba a kdovíco ještě. Hezounké melodie tak spočívají v nadýchaných peřinách zvuku. Každá z pěti písniček má své trumfy a překvapení, ale citace Can’t Touch This MC Hammera v jasném hitu Long Way To Go získává zlatou medaili za aranžérskou poťouchlost.
Sabertooth Zombie – …And Your Fathers Are Dead in the Ground
(Twelve Gauge Records)
Klíčová slova: tvrdě do toho, punk, zombíci, hrobaři, mišmaš, sranda,
„Myslíte si, že vás vaši otcové pozorují? Že váží vaše činy a zapisují je do účetních knih? A proč? Neexistují žádné takové knihy a vaši otcové leží mrtví pod zemí.“
Dvakrát řež a přemýšlej až post mortem. Ale jak je známo: zombíkům jde jen o mozky. Jejich šavlozubí soukmenovci dávají přednost hudební tvorbě nehledě na žánry. Kytary jim vazbí permanentně, bubeník mlátí jak o život a zpěvák řve a je mu jedno, jestli je to zrovna punk, doom metal, stoner rock, hororový folk nebo nadupaný jižanský rock. Sabertooth Zombie zahrají všechno stejně naštvaně, ale přitom neskutečně zábavně. Na desku klidně naskládají osmnáct písniček dvouminutových písniček a jako tečku pak naservírují desetiminutovou monotónní skladbu s komickou vložkou na závěr.
HONZA A JARDA ŠVELCHOVI