Sonar 34: Věrnost, nebo pokrok?
0 Redakce 6.4.2010Překvapeni? Po třech ozvěnách přichází zase Sonar ve své staré podobě. Takový rytmus jsme odklepli kvůli tomu, že vychází spousta skvělých desek, které do konceptu Echa nezapadají, a taky kvůli tomu, že vám chceme dopřát pestrou stravu pro duši.
Když si pročtete tolik hudebních recenzí jako my, trkne vás, že recenzenti a kritici často paradoxně vyzdvihují naprosto protichůdné kvality. Někdo prahne po „autenticitě“, někdo po dokonalém zvuku. Ale nejzajímavější je hodnota vývoje. Někoho máme rádi proto, že se neustále vyvíjí (model Radiohead), někoho jiného kvůli tomu, že zůstává právě tím, čím je (model AC/DC). V tom je věčné dilema umělce: jak dělat něco nového, a zachovat si přitom tvář? Jak nedopadnout jako Metallica se St. Anger? A má to vůbec smysl? Není lepší dělat to, co vám jde nejlíp? Tak jak to dělá naše dnešní správná pětka? Branta Bjorka poznáte po prvním taktu, Black Francis už sice možná hodně dlouho stojí na jednom místě, ale je to sakra pěkné místečko. Mellisa Auf Der Maur zůstává věrná alternativnímu rocku á la devadesátky, Cancer Bats jedou bez ustání svůj stoner hard core a Black Prairie dělají soundtracky k polovině minulého století.
Deska týdne
Brant Bjork – Gods & Godesses
(Cargo)
Klíčová slova: groove, vítr z pouště, džízka, Tisíc a jedna noc, Kyuss
„Někde na tomhle světě je právě teď žena, která tě miluje. Tak co s tím uděláš, co s tím právě teď hodláš udělat?“
Brant Bjork je jak mírumilovnější brácha Lemmyho z Motörhead. Jeho skladatelský rukopis se už deset let nemění, je svému hypnotickému pouštnímu groove věrný jako své nesmrtelné džízce a nehodlá ustoupit o píď. Nové album, nových osm kapitol do pohádek Tisíce a jedné noci přeložených do lahodných houpavých riffů a minimalistických písniček. Bjork tu zpívá o snu, ve kterém si myslel, že je Portugalec (Porto), o Radiu Mecca, ale čím dál víc se přitom dere jeho obdiv k Jimimu Hendrixovi, filtrovaný léty v mexickém pohraničí a samozřejmě stoner rockem, který Bjork coby bubeník a skladatel v Kyuss pomohl vybudovat. Zároveň se mu vede to, co spousta epigonů šedesátkového rocku nezvládá: navodit tu jiskřivou atmosféru, která je zároveň erotická a esoterická. Je to léto lásky v praxi, bez zbytečných řečí a batikovaných blbostí. S džízkou a pískem ve vlasech.
Cancer Bats – Bears, Mayors, Scraps and Bones
(Distort)
Klíčová slova: kolo, hardcore, Toronto, rakovina, nemrtví, stoner rock
„Vždycky si zajišťuju alibi!“
Každý má rád sabotáž. Čtyři tvrďáci z Toronta si vybírají skvělé coververze – po indie punkových dvojčatech Tegan a Sáře se pustili na klasiku Sabotage od Beastie Boys a natočili k ní i klip. Mají ale i dost vlastních písniček. Na svou třetí desku jich složili 13, mezi nimi je i vtipně pojmenovaný kvapík Black Metal Bicycle. Cancer Bats se s ničím nemažou, do jednoho pytle naházejí všechny své inspirace – hardcore, punk, stoner metal, jižanský rock i Danziga – pořádně s ním nad hlavou zatočí a v největší rychlosti se s ním řítí dopředu. Takhle vypadá energická, přímočará a agresivní hudba. Netopýři se na vás vrhnou a po 44 minutách budete docela ohluchlí, ale jinak posilnění a zdravě naštvaní.
Black Francis – NONSTOPEROTIK
(Essential)
Klíčová slova: láska, hřích, králíci, už žádní Katolíci
„Nepotřebuju peníze, nepotřebuju přátele, nepotřebuju nikoho nového, když můžu k tobě dolů.“
S touhle deskou se to prý má tak, že Black Francis (anebo Charles Thompson nebo jak mu chcete říkat) dostal fajn kytaru a přišlo mu, že cokoli na ni zahraje, zní fantasticky, a tak si okamžitě zamluvil nahrávací frekvence. Jako by jeho kariéra mohla být ještě plodnější. Jistě, zasmyčkovaní škarohlídi budou pořád opakovat, že to není „tak dobrý jako Pixies“, ale na tom už nezáleží. Black Francis je člověk, který skládá písničky tak snadno jako dýchá, a tak pro něj není problém ani složit tematické album o lásce a sexu. Jistě, zůstává při tom na své oblíbené symbolické rovině, ale jeho čím dál víc staromilskému písničkářství to dodalo šťávu a náboj, a to i v baladě o zajíčcích (Rabbits). Na druhou stranu tu najdete Blackovy/Francisovy nejtvrdší písničky za posledních pár let: Six Legged Man a Corinna, které jako by vypadaly z Trompe Le Monde. Že by tedy vzali Francisovu/Blackovu/Thompsonovu sólovou dráhu na milost i zasmyčkovaní škarohlídi?
Black Prairie – Feast of the Hunters’ Moon
(Sugar Hill)
Klíčová slova: western, vítr, housle, instrumentálky, Portland, ve stoje, tradicionál
„Nepotřebuju tvoje červené houpací křeslo. Nemám žádné dítě.“
V lednu jsme psali o instrumentálním country Jacka Rose. Portlandský kvintet Black Prairie se zpěvu úplně nevyhýbá, nejvíc se ale věnuje atmosférickým skladbám, ve kterých uslyšíte lidský hlas jenom na začátku při odpočítávání. Deska Feast of the Hunters’ Moon je ale i tak živá, plná houslí, kytary, akordeonu a pulsující basy. Obejde se bez bicích, a přesto působí jako velmi rytmická cesta po širé a prázdné americké krajině. Black Prairie navíc dovedou pracovat s napětím, střídají tempo a dokážou navodit pocit deštivé noci, rozvláčného putování bez konce nebo veselého country tanečku.
Melissa Auf der Maur – Out Of Our Minds
(MAdM Music/Roadrunner)
Klíčová slova: basa, Hole, zrzka, aranžmá, čekání, Smashing Pumpkins
„Oooh, vykopal jsi hrob mému otci.“
Debut jí pomohli natočit členové z Queens of the Stone Age a producent Chris Goss. Na druhé desce pracovala šest let a pozvala si i legendárního zpěváka Glenna Danziga (původně z Misfits, později Danzig). Dlouhý proces tvorby ale albu neprospěl. Out Of Our Minds postrádá pravý hit, titulní singl je mdlý a opravdu zábavná část desky začíná až devátou skladbou – právě duetem s Danzigem. První polovina je zbytečně komplikovaná – má sice úžasný, hluboký a temný zvuk, ale chybí jí melodie. Melissa je sympatická a snaží se, ale desku si zbytečně kazí slabšími písničkami, které měla raději úplně vypustit.
HONZA A JARDA ŠVELCHOVI