Sonar 24: Co se vloni nevešlo
0 Redakce 4.1.2010Věčnost je relativní pojem. Potvrdí vám to i Chris Cornell, který se dušoval, že se Soundgarden nikdy nedají dohromady – a vidíte, stačilo dvanáct let. Stejně tak se zdá, že i Sonar tu s vámi je odjakživa, a přitom to je pouhý půlrok. Když jsme začali psát, co máte poslouchat, abyste uhranuli své přátele a přítelkyně, psal se červenec a my se zavázali, že budeme psát o deskách nanejvýš dva měsíce starých. Tím pádem nám v novoročním bilancování toho nejlepšího ze Sonaru 2009 leccos vypadlo a teď to hodláme napravit. Upřímně, uchylujeme se k tomu také kvůli tomu, že takhle brzo po Vánocích stěží vychází nějaká deska, pokud se nejmenuje First Impression Of Earth a nevydávají ji The Strokes v marné snaze o to, aby si jí nikdo nevšiml… To nic nemění na tom, že žádná z pěti níže posazených desek by vám neměla uniknout.
Deska týdne
Tara Jane O’Neil – A Ways Away
(K Records)
Klíčová slova: cesta, spánek, elektrická kytara, yeti, sova
„Výt, výt, výt.“
Portlandská bardka TJO si zahrála už ve spoustě kapel, navíc stíhá malovat i účinkovat v tamburínovém orchestru. Začínala jako baskytaristka v alternativních math rockových Rodan. Po jejich rozpadu se chopila kytary, zvolnila a dala se na folkové zaříkávání. Vybudovala si jedinečný styl – vše hraje nejraději ve stoje na elektrickou kytaru, jemným hláskem uspává a rituálně podupuje na tamburínu. Její šestá sólová deska je stejně dobrá jako ty předchozí. Překypuje klidem a provede vás zimními dny, kdy se stmívá krátce po čtvrté a cestovat se vám chce spíš imaginárně. A Ways Away je kouzlo, které z obyčejného odpočinku udělá spirituální pouť.
Obits – I Blame You
(Sub Pop)
Klíčová slova: Hot Snakes, groove, rock'n'roll, minimalismus, mazáci
„Nemůžeš si ji schovat, nedá se utratit, patří totiž vládě. Je to mince s hlavou z obou stran.“
Jediná kapela, u které mi nevadí, když hraje v šortkách. Pod vedením Ricka Froberga z Drive Like Jehu a Hot Snakes se sešel kvartet mazáků, kteří mají rock'n'roll v kostech, játrech i srdci. Na první poslech není na Obits nic nového – retro garáž se špetkou indie a surf rocku. Nezdolný groove a dokonalá kytarová souhra je ovšem okamžitě posouvají do první ligy, na kterou už je Froberg ostatně zvyklý. Neznamená to, že by hráli hodně. Naopak, naprostá většina písní se nejdřív minutu a půl houpe v témže rytmu a kytary se až postupně, s jakousi sympatickou zdrženlivostí, připojí. Nakonec Froberg i něco zakřičí, ale žádné velké melodie nečekejte. Tohle je rock'n'roll ohlodaný na kost od chlápků, kteří pronikli k jeho podstatě.
Goblin Cock – Come With Me If You Want To Live
(Robcore Records)
Klíčová slova: skřeti, kápě, sprosťárny, parodie, Rob Crow, Pinback
„Aaargh!“
Hyperaktivní Rob Crow nelení a jako Lord Phallus hobluje v komické kapele Goblin Cock. Až na oblečky a obaly desek se ale není čemu smát. Crow a jeho čtyři kumpáni si sice vymysleli směšné pseudonymy, nakoupili metalové kytary a navlékli se do černých kápí, svou hudební tvorbu ale berou vážně. Jejich druhé album je natolik vynikající, až by vás klidně přesvědčilo, že stoner rock ještě není mrtvý. Come With Me If You Want To Live pořádně duní a předvádí skvělé riffy, navíc si ponechává lehkou stravitelnost, kterou Rob Crow vypiloval v Pinback. Je to vlastně stoner popové album od černokněžníků s přezdívkami jako Mozkosmrt a Král Sith. Goblin Cock by měli být povinní pro všechny lidi se smyslem pro humor a bez úcty k heavy metalu.
Cursive – Mama, I’m Swollen
(Saddle Creek)
Klíčová slova: kurzíva, témata ze života, problémy, kněží, gigolové
„A zatímco se historie opakuje, přítomnost se nebude kát. A proto se minulost opakuje.“
„Mami, jsem oteklý!“ Takhle nazvali svou novou desku rodáci z Omahy v Nebrasce. Kdo ví, jestli tihle mistři indie trumpetového post-hardcoru mysleli otok od vosího bodnutí nebo ztopoření pohlavního údu. Už dřív si totiž zazpívali o gigolech, kteří jsou vlastně jenom takoví herci, nebo o nemorálních knězích, kteří se s celibátem moc nepárají. A frontman Tim Kasher pokračuje ve skvělých textech i na Mama, I’m Swollen, tentokrát zpívá o rodičích na útěku od dětí nebo tlacháním na rande. Sice nečekejte takovou jízdu jako na předchozím koncepčním albu Happy Hollow, i tak ale se pobavíte.
St. Vincent – Actor
(4AD)
Klíčová slova: Tin Pan Alley na tripu, herci bez práce, pohádky, disharmonie
„Sval spojuje kost se vztekem a morkem – kéž bych měla jemnou mysl a páteř z ocele. Ústa jsou spojená se zuby a ty s láskou a kletbami – zlato, můžeš tam sáhnout a spravit to?“
Univerzálně zbožňovaná princezna indie rocku Annie Clark letos vydala druhé sólové album pod pseudonymem St. Vincent. Upřímně, po jejím prvním albu jsem si říkal, že je dokonalá až příliš. Studovala kytaru na Berklee, hrála se Sufjanem Stevensem a navíc má vizáž herečky z romantické komedie. Po první, sladké a nadmíru artistní desce se ale spojila s Johnem Congletonem z Paper Chase a vytvořila desku, která sice často zní roztomile jako soundtrack k pohádce od Disneyho, ale to je jenom zastírací manévr. Actor je složitá, temná a křivolaká deska, kde se sráží krása a úzkost, disharmonické kytary a romantický klarinet.
HONZA A JARDA ŠVELCHOVI