Sonar 23: Tuby plné barev
0 Redakce 7.12.2009K Vánocům si kromě muziky přejeme i generátor vtipných textů pojednávajících o pěti nikterak nesouvisejících rockových albech. Uvidíme, co na to mistr Ježíšek, ale pro dnešek si budeme muset vystačit s lacinými přirovnáními k vizuálnímu umění. Vidíte, jak je na fotce k dnešnímu Sonaru Charlotte Hatherley celá od temper? Její deska je taky taková, zdánlivě ledabyle nahozená v pastelových odstínech, ale ve skutečnosti dobře promyšlená. Mike Doughty býval rockovým dadaistou, ale přestal čichat k barvám a z Marcela Duchampa se stal karikaturista amerického života. Chinese Stars vzývají akční malbu a neradil bych vám chodit kolem jejich ateliéru. Mohli byste dostat neapolskou žlutí do ksichtu. Monotonix malují potem a krví a Brimstone Howl znají jenom jednu barvu. Černou.
Deska týdne
Charlotte Hatherley – New Worlds
(Minty Fresh/Little Sister)
Klíčová slova: pop pro pokročilé, žena, růže, píseň, dužina
„Ne tak hezky, ne tak hezky! I falešné noty jsou v pořádku…“
Když Charlotte hrála v Ash, vypadala především jako dekorace, jako povinné děvče, co se dobře vyjímá na společných fotkách. Sekundovala i coby basačka Client a doprovodná kytaristka skvělého popového projektu Bat For Lashes. O její souběžné sólové kariéře se moc nemluvilo. Až doteď. Stačí si poslechnout skvostný singl Alexander a bude vám jasné proč. Charlotte je sebejistá a odvážná skladatelka, ale zachovává si i sympatickou skromnost z let ve vedlejší roli. Má cit pro hravé a nenucené melodie a zároveň umí zaútočit křivolakými kytarovými vyhrávkami. Její muzika se staví zády k současnému indie fundamentalismu a vrací se do devadesátých let, kdy se alternativci nebáli kvalitní produkce a chytlavých písniček. Je to jak poslouchat starou známou: víte, co vám chce říct, mluví s vámi jazykem, který znáte. Nepřemýšlíte přitom ale nad tím, kde už jste to slyšeli. Tyhle písničky jsou čerstvé – jak šťáva právě vymačkaná z pomeranče.
Mike Doughty – Sad Man Happy Man
(ATO Records)
Klíčová slova: Soul Coughing, heroin, střízlivost, Dave Matthews, neoznačené helikoptéry
„Nejsem nesmělý, jsem hráč – ten, co se vyhýbá. Ronald Reagan a vesmírný paprskometač. Zvyš ten supervěhlas! Usnul při videokonferenci.“
Vyhublý kytarista, který zpívá o autobusu jedoucím za Belzebubem, musí mít buď velkou fantazii, nebo nějaký závažnější problém. Mike Doughty to přeháněl s heroinem, ale zase psal opravdu zajímavé písničky. Fanoušci Akt X si možná ještě vzpomenou na skvělou hymnu Unmarked Helicopters z dob, kdy ještě hrál v Soul Coughing. Od té doby se ale zbavil drogového zlozvyku, přibral pár kil, skamarádil se s Davem Matthewsem a přešel na jeho label. Tyhle jinak blahodárné události ale bohužel uškodily jeho hudbě. Už neuslyšíme žádné surrealistické žvanění o klávesách značky Casio a jazzové brumlání o Chicagu, jenom vyrovnané, veselé a docela povedené skladby.
The Chinese Stars – Heaven on Speed Dial
(Anchor Brain)
Klíčová slova: Providence, holka na telefonu, hvězdičky kolem hlavy, pískot
„Dělá zvířecí zvuky a bere všechny prášky, plné hrsti, plné hrsti!“
Půl hodiny disharmonií, bodavého ječení, řezavých kytar a prášků na hlavu. The Chinese Stars plně zapadají do města Providence, kde se daří těm nejextrémnějším projektům – ultrarychlému country hardcoru Lightning Bolt nebo šílenému grindcoru Daughters. Čínské hvězdy jsou sice z této trojice nejméně hlasité, ale v porovnání se zbytkem světa je to pořádný randál. Po pár pilulkách na něj ale začnete tancovat, rytmy jsou totiž jednoduché a vydrží nezměněné skoro celou písničku. Nebude vám ani vadit, že zpěvák Eric Paul kňourá jak úchyl, který vás po nocích obtěžuje oplzlými telefonáty. Vždyť je to přece umělec a básník. Co je na tom, že se občas svleče a v jednom kuse mluví o ženských pohlavních orgánech?
Monotonix – Where Were You When It Happened
(Drag City)
Klíčová slova: přikladači do kotle, retro, fuzz
„Nemám čas spatřit světlo, nemám čas se koukat kolem sebe. Ani nevím, co se mi líbí. Nejradši si stěžuju.“
Jeruzalém se třese v základech. Dřevní stoner rock a rock'n'roll jsou tam čím dál oblíbenější. Navíc tam nejspíš nemají pódia, takže místní kapely hrajou po vzoru Lightning Bolt uprostřed kotle. Monotonix se s ničím nemazlí, se strunami a blánami tuplem ne. To, že tohle trio kudrnáčů postrádá basu, přes kytaru zkreslenou ad absurdum ani nepoznáte. Mimochodem, týpek, co na ni hraje, si říká Moše Vegas. Chlapci jsou tak električtí, že z nich cítíte každý iont. Možná nejsou úplně originální a možná mají doma oltáříček zasvěcený Blue Cheer, ale způsob, kterým ten rockový bordel organizují do smysluplných písniček, je jedinečný. Přičtěte k tomu zpěváka Leviho Elvise s nebezpečným charismatem všeho schopného asociála a o rockovou senzaci je postaráno.
Brimstone Howl – Big Deal What He’s Done Lately
(Alive Records)
Klíčová slova: kožená bunda, Danelectro, rychle a levně, staré časy, nevinnost
„Granáty, ou bejby! Bům, jéé! Kulomet M-60! Špatný nebo správný? To není můj problém! Bang, bang, bang! To je moje práce.“
Do garáže patří auta, vyřazené sportovní pomůcky, nářadí a začínající kapely. A i když se Brimstone Howl sebevíc brání garážovému označení a hlásají o sobě, že hrají punkové blues, tak do té garáže patří. Do takové, kde v rohu stojí starý kotoučový magnetofon, na zdech visí plakáty The Seeds a parkovací prostor okupují plesnivé bicí a obstarožní zesilovače. Brimstone Howl jsou neskuteční romantici, skvěle rekonstruují lo-fi zvuk, přeřvávají mikrofony a kouzlí starou atmosféru. A dělají to tak výborně, až je vám líto, že tyhle kouzelné časy jsou pryč a podobných kapel není víc.
HONZA A JARDA ŠVELCHOVI