Sonar 21: Bruneti versus blondýni
0 Redakce 23.11.2009Jestli se nad minulým vydáním Sonaru tyčil obrovský zrzoun Josh Homme z Them Crooked Vultures, tentokrát máme barvy jak v šachu. Zapomeňte na odstíny červené, dnes je obraz černobílý. Už se objevilo několik kapel s barvou vlasů v názvu, kromě obligátní Blondie a paradoxních Blonde Redhead to jsou i The Brunettes, kteří tím určitým členem v názvu dávají najevo ambici být mluvčími všech tmavovlasých. Není to špatný nápad. Hush Arbors i The Mess Hall s nimi drží barvu. Na druhé straně stojí temná, ale přesto blonďatá pěvkyně Audra Mae, praneteř ikonické hollywoodské blondýny Judy Garland. Vedle ní Native z amerického Idaha, kteří si sice říkají „domorodci“, ale jejich blonďatá mikáda prozrazují, že jsou nanejvýš potomky německých farmářů. A jaká barva vyhrála?
Deska týdne
The Brunettes – Paper Dolls
(Lil’ Chef)
Klíčová slova: bubblegum, kolečkové brusle, pop, Nový Zéland, 2 non blondes
„Když se lidi drží za ruce, vypadají jak papírové figurky – myšlenky, co si nechávají pro sebe, jsou jak říznutí papírem.“
Brunet a brunetka, Jonathan Bree a Heather Mansfield, jsou tou nejlepší popovou kapelou, kterou nám Nový Zéland dal. Jsou jak dvě postavy z nějakého novozélandského Semaforu: Ona, vlasy samá lokna, červené šaty s velkými knoflíky, hlas holčičky. On, roztržitý synek Leeho Hazlewooda, co se zatoulal do jejího světa. Jejich melodie jsou tak průzračné a jejich texty tak hořkosladce romantické, že by pod rukama kohokoli jiného zněly jak parodie. Když Jonathan zpívá „Kdybych náhodou předčasně zemřel, hrála a zpívala bys jako doteď s někým novým?“ a Heather odpovídá: „Ale prosím tě, ty romantický blázínku,“ nevíte, jestli máte být dojatí, nebo se smát. Nejlíp obojí. Stejně jako nálady Brunettes výborně spojují klasický pop Zombies, skotské komorní vlivy Belle and Sebastian a vynikající, zčásti elektronické aranže. Navíc rehabilitují ten nešťastně zapomenutý a opakovaně znásilněný žánr duetu.
Hush Arbors – Yankee Reality
(Ecstatic Peace)
Klíčová slova: fuzz, hraničářský folk, Neil Young, opuštěné silnice, Sever
„,Moje láskoʻ, řekla, ,jsi celý od krve, ale jsi moc silný a krásný na to, abys odešel.ʻ“
Říkáte si, že byste klidně poslouchali všechen ten jejich úžasný americký folk, ale že se v něm hudebně nic neděje? Představovali byste si peřinu z kytarového fuzzu a garážový zvuk, který by tomu všemu dodal nějaké ostří? Keith Wood a jeho Hush Arbors jsou odpovědí na vaše tužby. Wood zpívá rozechvělým, ale zkušeným hlasem podobným Neilu Youngovi. A stejně tak zpívá příběhy psanců, odrodilců a duší posedlých ďáblem – na pozadí bouřlivého doprovodu v produkci J Mascise z Dinosaur Jr. Přitom je na jeho hudbě něco krásně konejšivého – jako kdybyste se nořili do mechu, který je zbrocený krví, ale přitom měkký a pohodlný.
The Mess Hall – For The Birds
(Ivy League)
Klíčová slova: kázání, Bůh, poušť, blues, Beck, jednota, Sydney
„Cítím se jako atom, který jsi vystřelil z kanónu. A přistál jsem v bahně.“
K Austrálii takové retro blues patří. Představte si obrovskou zemi se spoustou nevyužitého místa, které musíte zaplnit minimalistickým a stále se opakujícím riffem. Dvojka Jed Kurzel a Cec Cordin se do tohoto úkolu pustili, šetří nástroji, většinou i motivy a půjčili si k tomu groovy pulsující styl od Becka a Jon Spencer Blues Explosion. Nejsou to prvoplánoví kopíráci, ale spíš nová varianta stylu od protinožců. The Mess Hall používají jako svůj nejoblíbenější kompoziční prvek minimalismus, sice do schématu kytara a bicí občas přidají nějaký nástroj, ale vždycky až s odstupem času a organicky. Třeba Bare je víc než pět zábavných minut jednoho jednoduchého riffu a singl Bell je úžasná hitovka s kostelními varhany. Jed a Cec ví, jak složit chytlavou písničku, a na závěr dokonce přidali ukolébavku s vánoční náladou.
Audra Mae – Haunt
(SideOneDummy)
Klíčová slova: balada, americký Jih, strašení, navždy mladí, zápraží
„Udělala jsem špatnou věc, ale je to v pořádku. Dneska jdu k řece a řeka smyje moje hříchy. Zítra se znovu narodím.“
Oklahomská písničkářka s krásným, až strašidelně dojemným hlasem se proslavila coververzí Forever Young v motorkářském seriálu Sons of Anarchy. Neděste se, nepřezpívala skladbu od německých synth popových Alphaville, ale baladu od Boba Dylana. Audra, praneteř hollywoodské herečky Judy Garland, se na novém EP soustředí na pomalé a dojemné písničky. Tklivou atmosféru dotváří sbory duchů a komorní aranžmá. Představte si, že se díváte na řeku, která odnáší vše, co vám bylo drahé, a vám nezbývá než se dívat, nebo se nechat proudem taky unést. Haunt je smutek, který musíte přijmout, a Audra ho dokonale podává.
Native – Wrestling Moves
(Sargent House)
Klíčová slova: These Arms Are Snakes, bubeník, zápasníci, post-hardcore, bosý chlapec
„Od zimy do léta, podnebí jsou jako kostýmy. Malujeme je podle našeho rozpoložení.“
Když chcete hrát pořádný a dynamický post-hardcore, potřebujete dobrého bubeníka. Čtveřice z Indiany jednoho takového má a zbytek vykradla od These Arms Are Snakes. Kompozice jsou podobné, zpěv je sice agresivnější, ale zbytek je pomalejší a umírněnější. Kytaristi pilují atmosféru a písničky vede basa a bicí. Na první pohled jde o jasný plagiát, Native mají ale štěstí, že si vybrali dobrý vzor. Invenci neočekávejte, ale dobře zahraný a kvalitní post-hardcore ano. Texty jsou chabé a nesouvislé intelektuální pokusy, ale to nevadí, když zpěvák řve a není mu rozumět. Kluci od velkých jezer jsou mladí a mají talent, na příští desce snad dokážou svůj potenciál líp využít.
HONZA A JARDA ŠVELCHOVI