Sonar 20: Křivácký supi a jiné ptactvo
0 Redakce 16.11.2009Ptáci jsou kromě člověka (a některých vybraných psů a kojotů) nejmuzikálnější tvoři na světě. Když už ale mluvíme o ptácích, nemusíme nutně zůstat u zprofanovaných slavíků. Them Crooked Vultures jsou vysloužilí supersupi, kteří přiletí coby předvoj Hitchcockových ptáků a udělají vám z krmítka pro ptáky kůlničku na dříví. Armistead Smith alias Systems Officer je klidný a distingovaný výr ve víru indie rocku. Špačci z Idaha Finn Riggins zobají, odkud se dá, a kanadské pěnice Tegan and Sara zpívají pro celou globální vesnici. A CF Donohoe, to je kukaččí syn, který z rodného Skotska dotáhl do chladného Wisconsinu. Příjemný let!
Deska týdne
Them Crooked Vultures – Them Crooked Vultures
(Universal)
Klíčová slova: vzducholoď z nevhodných materiálů, groove, svatý riff, hyperskupina
„Takže jestli sex je zbraň, tak teda pic, bum, prásk – jak se ti líbím teď? Nemůžeš dělat, co chceš, ale můžeš dělat to, co na tebe zbude. “
Josh Homme z Queens Of The Stone Age, Dave Grohl z Foo Fighters (zase jednou za bicími) a John Paul Jones z Led Zeppelin na basu a klávesy. Tři supi, co se slétli na kosterní pozůstatky hard rocku a místo aby z nich zobali, obalili je masem. První deska jejich společného projektu je šťavnatá, s tolika zabijáckými riffy, že by z toho průměrná kapela mohla vyžít deset dvacet let. Přitom to není pouhé truchlení po sedmdesátkách, ale čerstvý výsek. I strhující Scumbag Blues, který zeppelinovské elektrické blues připomíná nejvíc, Homme svým kosmickým falzetem posunul do neprozkoumaných končin. Grohl si v rytmické sekci snů užívá jak nikdy a Jones přidává hutnou basu, laškovné klávesy a éterickou slide kytaru. Že je o generaci starší? Pche. Celá deska jako by se odehrávala v nějakém úžasném baru na konci vesmíru, kde dialektiku postavili na hlavu a kde se protiklady spojují v jedno. Stará a mladá, klasická i experimentální, sexy i melancholická, dusavá i povznášející, vulgární i sofistikovaná.
Systems Officer – Underslept
(Temporary Residence)
Klíčová slova: indie pop, Pinback, hodiny, vokály, spánek
„Čas nám utíká a ztrácíme půdu pod nohama. Temnota si vybírá svou daň. Loď se rychle potápí a my s ní. Hladina vody stoupá, ale my klesáme. Ale myslím si, že pro tebe to není nemožné, že nás tím vším provedeš.“
San Diego má pár skvělých a hyperaktivních hudebníků a dva z nich se sešli v Pinback. Rob Crow zkouší jeden projekt za druhým, naposledy si zahrál v úžasných a parodických Goblin Cock. Jeho kolega Armistead Burwell Smith IV ale není nijak pozadu. Na začátku příštího roku mu vyjde deska skupiny Three Mile Pilot, kde vedle něho uslyšíte i zpěváka Palla Jenkinse z Black Heart Procession (viz Sonar 14). A mezitím vydává své sólové album Underslept, které hodně připomíná tvorbu Pinback a stojí především na base; Armistead hraje na speciální typ, který je naladěn o oktávu výš, než je obvyklé. Jako správný multiinstrumentalista si ale hraje s aranžemi, v jeho dojemných písních uslyšíte i smyčce, klávesy a další. Stejně jako Rob Crow dokáže skládat úžasné alternativní a sofistikované popové písně, které v nitru skrývají melancholii. Underslept je proto výborná, možná i nejlepší letošní indie popová deska.
Finn Riggins – VS Wilderness
(Tender Loving Empire)
Klíčová slova: divočina, experiment, noise, antilopy, míčky, barvičky
„Shirley, hlava Shirley Temple s ovocnou mísou na sluneční pláži.“
Kam se hrabou Deerhoof. Jestli toužíte po experimentálním, nepodlézavém a umně zahraném indie, poslechněte si Finn Riggins. Trio z Idaha neuznává žádné stylové hranice, jednou vytáhne post-punkovou repetitivnost, jindy zas hipíckou hravost a barevnost. Dali je pro změnu nu-jazzová hitovka a Shaky hraje na nostalgickou retro notu a podle toho taky volí zvuk kláves. Cameron, Lisa a Eric jsou zběsilí multiinstrumentalisté a po tónech pobíhají jako splašené stádo antilop, které honí hodně zvrhlý lví dirigent. Finn Riggins se neuchylují k žádným líbivým skladbám, a ještě k tomu přidávají noisový zvuk. Právě proto jsou tak roztomilí a zábavní.
Tegan and Sara – Sainthood
(Sire/Warner)
Klíčová slova: Kanada, dvojče (nikoli typ magnetofonu), velmi křehké vztahy, power pop
„Ne, ještě nejsme zralí na spravedlivou dělbu, jenom na konečné řešení – ne, ještě nejsme zralí na peklo, k čertu, na peklo ne.“
Málokteré současné pop-rockové kapele se povedlo získat jak zástupy fanoušků (a fanynek), tak obdiv kritiky a kolegů z nezávislých kruhů. Vždyť i White Stripes vydali jako singl coververzi jejich popěvku Walking With A Ghost, chytlavého jak vteřinové lepidlo. Od té doby jednovaječná dvojčata Quinnova vyrostla – táhne jim na třicítku a jejich šestá deska je až překvapivě hořká z malých i velkých neshod, rozchodů a rozvodů. Přitom se ovšem Tegan ani Sara nevzdali přímočarých melodií, co se vám zavrtají do mozku jak do másla, ať už v novovlnném klenotu The Cure nebo vypalovačce Hell, která rehabilituje termín „pop punk“. Nemůžete je nemít rádi.
CF Donohoe – Still Place For Ghosts
(ECOSSE)
Klíčová slova: emigrant, Skotsko, Wisconsin, The Paper Chase, písničkář
„Stojí v kuchyni a v chodbě je krev. Snažím se odhadnout, odkud se ta krev mohla vzít. Umí to s nožem a má bystrou mysl, ale aby vraždila, to mi přijde jako kravina.“
První důvod, proč si tuhle desku poslechnout, je její producent John Congleton (frontman chovanců z The Paper Chase, viz náš článek). Hned na začátku vás čeká mírné zklamání, nejde totiž o žádného morbidního folkaře, vyjma mírně krvavé She’s in the Kitchen zpívá CF především o holkách, náboženství a dalších primárně nenásilných tématech. A na textech v jeho případě hodně záleží. Donohoe sice dokáže složit kouzelné komorní písničky, ale až jejich slova z nich dělají zajímavé příběhy. Nejde o nějaký zázračně originální zážitek, ale o obyčejnou a příjemnou zpověď písničkáře, s kterým byste klidně šli na pivo nebo na podzimní procházku.
HONZA A JARDA ŠVELCHOVI