Sonar 1: Pět recenzí z hlubin přítomnosti
0 Redakce 7.7.2009V životě každého slušného člověka přijde moment, kdy se chce usadit a založit si rubriku. A když jsou na to dva, je to o hodně snazší. Proto jsme se po víc než roce psaní na Play.cz rozhodli spustit pravidelnou recenzní rubriku, která se bude na tomhle místě objevovat pondělí co pondělí. Každý týden vám popíšeme svoje dojmy z pěti nových desek, kutat budeme nanejvýš dva měsíce do minulosti.
Zajímá nás především to, o čem se nepíše na každém sloupu – to, co nám pohne mozkem, srdcem nebo jiným svalem, ale taky to, o čem jsme se zmiňovali na Play.cz. Nad hvězdičkami jsme udělali křížek a místo nich přeložíme úryvek textu, který celou desku shrne, a klíčová slova, která vám prozradí, do čeho se pohroužit a co přeskočit. V každém vydání vybereme desku týdne a jak líp začít než s velšskými kojoty.
JARDA A HONZA ŠVELCHOVI
DESKA TÝDNE
Future of the Left – Travels With Myself and Another
(4AD)
Klíčová slova: soundtrack ke krizi, minimalismus, Wales, slovní hříčky, kapustňák
„Nic na světě z něj nemohlo smýt ten stud / Že jeho máma a táta používají plastové příbory…“
Jsou schopní všeho. Jsou to totiž nihilisti, a navíc z Cardiffu. Nic (ani Satan) jim není svaté. Vysmívají se sektářům, radikálům, katolíkům, zoufalcům, bohatým, chudým. „Připojte se k našemu beznadějnému boji,“ zpívají uštěpačně v singlu The Hope That House Built. Paradoxně ale na své druhé desce dokázali, že jsou jednou z posledních nadějí na budoucnost punk rocku. Představte si Jesus Lizard se smyslem pro humor a s groove vypůjčeným od Queens of the Stone Age. Dokonalá basa, dokonalá kytara, dokonalé bicí. Bez jediné noty navíc skládají písně, z nichž každá je jak skvěle vypointovaný epigram, jako hymna pro ztroskotance, kterou si chcete zapamatovat nazpaměť. Protože jste ztroskotanci.
Coalesce – Ox
RELAPSE)
Klíčová slova: Led Zeppelin death metalu, renesanční španělka, antivegani, King Kong, Godzilla a spol.
„Jsem obchodník a plním tuhle zemi novotami a nesmysly, které oslabují lidskou vůli.“
Američtí drsňáci Coalesce začali před patnácti lety a letos v červnu vydali teprve druhé opravdu plnohodnotné album. Ox je zabalený do černého digipaku, booklet zdobí vystřihovánky z amerických krajinek a nechybí ani kompletní texty. Minimálně polovina ze 14 skladeb aspiruje na hymny pro tvrďáky, kteří ocení rozumné texty bez zmínek o minotaurech či démonech. Sean Ingram přece zpívá: „Závodím v tom, abych vyráběl věci, abych kupoval věci, abych jedl a stihnul víc věcí.“
Gossip – Music For Men
(SONY)
klíčová slova: faldy, lesbičky, flitry, stroboskop a diskokoule
„Jsi tak konvenční. Musím se smát, protože vždycky uděláš tu samou chybu.“
Michael Jackson zemřel, ale našel se nový spasitel diskoték a tanečních zábav. Rock’n’roll americké trio Gossip omrzel, a proto přešli na groovy popík. Rozložitá zpěvačka Beth Ditto vrtí svými pneumatikami a vábí všechny na parket – hubené, těžké a homosexuální. Album Music For Men produkoval slavný Rick Rubin, který se stará o zvuk Linkin Park nebo Metalliky. Nonkonformita a minimalismus jsou fuč, místo toho teď konečně zní pop, za jehož poslech se nemusí stydět ani indie děti v pruhovaných svetrech.
Sunset Rubdown – Dragonslayer
(JAGJAGUWAR)
klíčová slova: muzikál, ovečky, rýmovačky, komorní orchestr, bylo nebylo…
„A jestli mám v hlavě dvě oči, pak jsou v roce čtyři období, ve vodě se odráží žhnoucí žluté slunce a dny dají dohromady týdny a ty zas měsíce…“
Talentovaný Spencer Krug si odskočil od Wolf Parade a dobře udělal. Sunset Rubdown jsou veselí, příjemní a hlavně zábavní. Nová deska se jmenuje podle fantasy filmu z roku 1981 Dragonslayer. Osm písní se rozprostřelo přes 49 minut, každá se vyvíjí jako pohádkový příběh a texty nejvíce připomínají dětské říkanky plné labutí, slavíků a buvolů. Krug a spol. si hrají, cinkají na činely a ozvučná dřívka. Nebojí se ale ani pořádně zabušit na bicí a rozpoutat pravou pohádkovou melu.
Trentalange – Awakening, Level One
(COCO TAURO)
Klíčová slova: diva (dosud neobjevená), rhodes piano, theremin, rodinná dramata
„Luxus všude kolem, ty už dlouho žiješ na dluh, baby / S čokoládovou polevou, jak to chce tvá krásná lady…“
Tohle album proklouzlo úplně všem, protože seattleská multiinstrumentalistka a zpěvačka Barbara Trentalange není dost cool pro indie mládež, ani snadno skousnutelná pro mainstream. Její inspirace jsou sice hluboko v devadesátých (Portishead), ne-li sedmdesátých (Pink Floyd) letech, ale dovádí je do úplně nových končin: Píše temné písně o zhoubné vášni, v nichž se všechno drama odehrává pod sametovým povrchem. Epické aranže s vrstvami kláves, kytar a perkusí (produkce Martin Feveyar) skrývají nepříjemná tajemství. O to jsou lákavější.