Narovinu říkám, že pořádání výročních cen Akademie populární hudby Anděl jsem už sedm let velice blízko. Organizuju hlasování žánrových cen a v minulých letech jsem plnil i funkci jakéhosi poradce cenám hlavním, především pokud šlo o žánrové řazení, termíny vydání alb, nebo zda výsledky odpovídají stanovám cen.
Sonisphere je signál pro budoucnost. Zatímco čeští pořadatelé řadu let dřeli na tom, aby na zdejší víceméně chudé festivaly dostali alespoň dva zahraniční hosty zvučného jména, a když se jim to povedlo, byli štěstím bez sebe, velké letní přehlídky v okolních zemích (a tím myslím i maďarský Sziget, některé polské festivaly, německé a rakouské pak především) mají obsazení vskutku reprezentativní.
V posledních letech se zejména v pop music objevuje zajímavý fenomén. Extravagance, výstřednosti, výstřelky, exhibicionismus a jinakost v chování či vizáži „umělců“ stojí nad hudební kvalitou. Aktuálně to potvrdila Lady Gaga na letošních předáváních prestižních cen Grammy a Brit Awards.
Diskuze kolem internetového pirátství nabírají na síle. Členové britské skupiny Kasabian nedávno řekli, že internet zabíjí muziku. Nejraději by prý „vyhodili do povětří“ obchod iTunes, aby zabránili uživatelům písničky stahovat. Nejde jim zdaleka jenom o internetové pirátství.
Soundgarden ohlásili pro letošní rok návrat, pročež by se chtělo zvolat ono obyčejné a radostné „Hurááá!“. To je ale nebezpečné, neboť jakmile radostné emoce ze zprávy opadnou (někdy to bývá záležitost mála vteřin), vytvoří se zástup otázek modifikovaných na jediné téma. Má takový comeback smysl?
O anketě Český slavík si můžeme myslet co chceme, nicméně fakt, že kopíruje věrnosti a nálady aktivních zdejších posluchačů, kteří jsou ochotni poslat někam esemesku, je neoddiskutovatelný. Nedávné vyhlášení jejího 44. ročníku ukázalo, že ve vnímání takových posluchačů se na zdejší mainstreamové scéně nic neděje, respektive to nové, co přichází, je nijak zvlášť neoslovuje.
Potrvá to jen pár týdnů a Česká i Slovenská republika budou bohatší o pár nešťastných mladých lidí, kterým nikdo neřekl, že pobyt v televizní soutěži a s tím spojené trůnění na čelních stránkách bulvárních periodik byly počátkem jejich osobní tragédie. Jméno nové SuperStar nebude absolutně podstatné, protože na ni nečeká nic dobrého. V lepším případě pomalý a bezbolestný propad do hlubin zapomnění, v horším sešup z nejvyššího patra rovnou do kupy hnoje či rukou psychiatrů.
Začali to Radiohead, a se zlou se potázali. Když před dvěma lety učinili experiment a nabídli fanouškům novou desku In Rainbows v digitální formě za cenu, kterou si posluchači sami určí, zřejmě tušili, že zájem o tento akt bude. Nevěděli ale, jak moc si fanoušek jejich hudby neváží. Když totiž po měsících vše spočítali, zjistili, že za každé album lidé zaplatili něco přes dvě libry, zhruba kolem 70 Kč. Radiohead přiznali, že ekonomicky to byl pokus nerentabilní.
Tohle se fakt nedělá. Na koncert Faith No More jsem se těšil jako na málokterou akci. Jedna z nejvlivnějších kapel devadesátých let sklízí nadšené ohlasy na své comebackové turné, kdekoli vystoupí. Fanouškovská základna v Česku navíc slibovala skvělou atmosféru. Jediná neznámá v rovnici – pražská Tesla Arena s kapacitou devět tisíc diváků – nakonec určila, že místo koncertu roku, jsem zažil zklamání roku. A předpokládám, že jsem z daleka nebyl sám.
Pražský koncert Madonny na místě, kde se nikdy žádný koncert nekonal a lidé z okolních domů proti němu protestují, protože se to nosí a lze z toho vytlouct v horším případě soucit a v lepším odškodné za psychickou či zdravotní újmu. Proti němu pražský koncert Kabátu na místě, kde se nikdy žádný podobný nekonal a lidé z okolí si zcela určitě stěžovat budou, neboť z toho lze vytlouct v horším případě soucit a v lepším odškodné za psychickou či zdravotní újmu.
