Zářijové pondělí a druhý školní týden asi nefrustrují dost na to, aby se někdo vydal za řvoucími muzikanty, zjistil si, že se koncert přesunul z Jelení na strahovskou Sedmičku a přišel si na koleje zaskákat. Tři kapely, pořadatelé a barmani se tak dostali do přesily nad publikem; nakonec dorazilo stěží dvacet platících diváků.
Lepší večer si Radiohead pro své první české vystoupení vybrat nemohli. Otevřené nebe bez mráčku slibovalo ničím nerušený hudební zážitek. Kdo se ten víkend nechtěl přesouvat do Trutnova, mohl si užít atmosféru letního festivalu v Holešovickém areálu.
Při pohledu na vyprodanou a zahuštěnou Tesla arenu mě napadlo, jak zvláštní úkaz Faith No More jsou. Třicátníci až čtyřicátníci, kteří tvořili valnou většinu publika, hudebně vyrostli v době, kdy jsme ještě všichni poslouchali víceméně totéž: buď Nirvanu, nebo Faith No More, v horším případě Red Hot Chili Peppers. Vyrostli před nástupem indierockového sektářství, před tím, než hudební vydavatelství zjistila, že snažit se vytvořit nové rockové hvězdy už není zas tak skvělá investice. Ale teď, dvanáct let poté, jsme tu, ať už jsme ze Prahy, Sušice nebo Bratislavy, ať už máme počínající pleš nebo bujný porost, ajťáckou košili nebo seprané tričko z roku 1994. A není to vůbec špatný pocit, protože Faith No More jsme sice poslouchali všichni, ale nikdy jsme se za to nemuseli stydět, ba naopak.
Strahovská Sedmička už dlouho nebyla tak zaplněná. Indie punkové trio The Thermals, o kterém se v jejich domovském Portlandu mluví jako o největším místním popu, poprvé dorazilo do České republiky a i o prázdninové neděli nalákalo spoustu fanoušků, především pražských Američanů. Frontman Hutch Harris byl celý koncert špatně slyšet, ty největší hity s ním odzpívalo publikum, a místy tak zachraňovalo přebasovaný zvuk.
Na minutu přesně naplánovaná show královny popu začala v Praze s víc jak půlhodinovým zpožděním. Ne že by to byl jediný problém toho večera, nicméně od devíti pěti do jedenácti hodin, jsme naštěstí v pospolitosti čtyřicetitisícového davu zapomněli, že jsme v Praze na Chodově.
Nedovedu si představit, že by něco takového prošlo někomu jinému než legendě jménem B. B. King. Slavný bluesový kytarista a zpěvák odehrál celé vystoupení vsedě, vystoupení přerušoval dlouhým vyprávěním, občas jinak skvělou doprovodnou kapelu zmátl nečekaným nástupem, vynechal několik svých zásadních písní, před dlouhý potlesk se nevrátil k přídavku – a přesto se na něj zjevně nikdo nezlobil.
Tahle čtyřicetiletá rodačka z Chicaga mi vždycky byla sympatická tím, že kašle na diety a vůbec si nijak přehnaně neláme hlavu s image včetně nošení brýlí, které z ní dělají spíše sympatickou intelektuálku než hvězdu showbusinessu. Možná i proto je majitelka příjemně nakřáplého hlasu daleko populárnější v Evropě, kde vyprodává turné a prodává miliony desek, zatímco v rodných Spojených státech na opravdovou šňůru ještě nevyrazila. To v Praze už vystupovala podruhé.
Po jednom z nejhorších koncertních zážitků tohoho roku, který mi svým odfláknutým pražským koncertem připravili Limp Bizkit, jsem na americké Dream Theater šel s mírnou nedůvěrou. Mé obavy v poměrně nabouchané Tesla Areně naštěstí rozehnali už předskakující Cynic.
Zpěvák Sean Ingram jednou řekl: „Na turné v roce 2002 jsme hráli na velkých pódiích a dobře nám platili. Ale my jsme veteráni, kapela, která hraje na podlaze mezi lidmi.“
Depeche Mode, jedna z největších hudebních legend historie světa, nesmrtelná modla, která se pro nemalou část hudebních fanoušků stala smyslem života a předním cílem celoročního plánu, zahrála v Praze u příležitosti vydání poslední desky Sounds Of The Universe. Aktuální album, stejně jako to předcházející, je skutečně plně aktuální a na Depeche Mode jsem tak šel naprosto s respektem a bez předsudků.
