Vladimír Páral: Lidé jsou pod diktátem médií
0 Redakce 12.4.2011Autor téměř dvaceti románů s nezaměnitelným rukopisem formoval celou jednu generaci čtenářů. V šedesátých letech se stal jedním z nejčtenějších českých spisovatelů, vynalezl zcela originální „technologický styl psaní“. Ve svých prózách ztvárňuje konflikt mezi každodenností a milostnými stereotypy narušenými touhou po společenské revoltě. S autorem, který bude letos hostem mezinárodního Festivalu spisovatelů Praha, hovořil Tomáš Kopečný.
Kde jste hledal inspiraci?
Začínal jsem vášnivě číst už v Brně za války, kde byly připraveny knihy k vyřazení. A já jsem v tom spěchu, než to nacisté stihnou spálit, četl týdně čtyři tlusté romány. A to mne nasměrovalo k nejvyšším románům – Stendhalově Kartouze Parmské a Červenému a černému. A pak taky Maupassant a Francouzi vůbec ve mně podnítili zájem o literaturu milostnou nebo přímo erotickou…
Otevřenost v otázkách sexuality ale už od této doby dost pokročila. Jak vnímáte současné proudy literatury, které zbavují sexuální vztahy sametových slov a používají jazyk syrovosti?
Hranice erotičnosti se stává těžko rozpoznatelnou od pornografie.
Ničí pornografie erotično?
Ne docela. Koexistují jako vedle sebe jako světlo a stín.
Nemáte to lehké, v prosinci jste si stěžoval na prokletí kultury kultem depilace… Jak byste ale vytyčil nějaké přibližné hranice přijatelného vkusu a nevkusu?
To záleží, kdo je pod tím podepsaný a kde je to prezentováno. Třeba nedávno výstava, kterou jsem viděl v Rudolfinu, ukázala v podstatě to samé, co přinášíme v našem NEI Reportu…
Ve vizuální sféře v tom máte zdá se jasno. Ale co v literatuře?
Totéž platí i pro literaturu. Tady jsou bohužel lidé pod diktátem médií, která jim naservírují, že některá kniha je absolutní ‚špica‘ a naopak jsou knihy, které zůstávají dlouhá léta mimo pozornost. Ale žádné geniální dílo nezanikne, nakonec se prosadí…
A jak v tomto kontextu vnímáte sám sebe?
Musím říct, že to je taky můj případ. Protože i když se mně dostává jisté pozornosti tím, že patřím mezi nejčtenější české autory, tak i v tomto způsobu jsem taková cihla stavby, která ještě není úplně odkryta. I já čekám, že přijde někdo, kdo má opravdu jasné a pronikavé zření a kdo bude schopen odhrnout tu vrstvu zeminy a odpadků a spadaného listí a tam najde stavbu velké literatury. A v této skryté stavbě se jedna z těch cihel bude jmenovat Vladimír Páral.
Z čeho je ta cihla vyrobená? Co jsou hlavní motivy ve Vašich dílech?
Mně se líbí Goethovo „Lust zu fabulieren“, chuť fabulovat. A pak je tu ten tlak – já jsem vždycky žil pod tlakem, nebyl jsem hezký, byl jsem krátkozraký, měl jsem akné, furt jsem koktal, byl jsem plachý. A potom z toho přetlaku do mne přišla láska a erotika…
Co pro Vás znamená úspěch u čtenářů?
Jak říká Milan Kundera – pro mne je rozhodující setkání románu se čtenářem. Nemluvíme o tom, že těch výtisků je víc než sto tisíc, ale musí jich být víc než pět set. Já se musím vrátit ke svému nejznámějšímu citátu: „Jsou dva druhy lidí. Jsou s bytem a bez bytu. A mezi nimi je ostnatý drát“. To je věta, která stále žije, dodnes si jí většina lidí pamatuje, zatímco pomíjí veškerou českou literaturu posledních třiceti let. To není domýšlivost, to je můj smutek z toho, že většina lidí zná literaturu málo. Ale tahle jedna věta, to je ono.
Tomáš Kopečný (foto: sedmicka.cz)
Vladimír Páral vystoupí na 21. ročníku mezinárodního Festivalu spisovatelů Praha 16. – 20. dubna 2011 na Nové scéně Národního divadla.