Václav a Jan Neckářové: Některé z balad jsou pozapomenuté, byť krásné
0 jsk 13.12.2018Zpěvák Václav Neckář baví publikum už pětašedesát let. K tomu letos slaví půlkulaté narozeniny. K oběma jubileím vyšla u Supraphonu dvojdisková kompilace Já ti zabrnkám / Balady 1965–2017. Nutno připomenout, že celých šedesát pět let má Václav za zády obrovskou oporu – svého bratra Jana. Pomyslnými i skutečnými pódii, a to i těmi nejprestižnějšími z nejprestižnějších, tak spolu brousí už od roku 1953.
Měli jste ambici vrátit se díky tomuto výběru i k písničkám, které jsou dnes už tak trochu pozapomenuté, a zase je vynést na světlo?
Václav: Ano. Vždyť možná polovinu z nich, možná ještě víc, jsem natočil v minulém století. Na albu jsou ale i písničky, které jsou populární a žádané dodnes.
Jan: My jsme dopředu vůbec netušili, že Supraphon s nabídkou na tento výběr přijde. Když nám pak z vydavatelství poslali první nástřel, k některým písním se nám slovo označení balada nesedlo. Nakonec jsme si ale řekli: proč ne? Vlastně se baladám přibližují. Hlavně ty lyrické. A některé z nich jsou skutečně pozapomenuté, byť krásné. Tak jsme vybrali další, které nám vytanuly v mysli a paměti, a když už jich bylo opravdu hodně, přizvali jsme ke spolupráci Miloše Skalku. Ten nás zná, a dá se říct, že o nás všechno ví. Miloš pak pomohl s konečným výběrem. Vznikla tak, myslíme si, neobvyklá sestava. Jsou tu vedle sebe lyrické písničky, pomalé, ale i cajdáky, i ty balady. Vzájemně si nevadí, ba naopak, krásně se doplňují.
Ty písničky spojují mimo jiné vkusné a v zásadě moderní aranže, byť při poslechu kompilace kráčíme přes most času, i most, který propojuje autory různých generací.
Václav: Aranže jsem si vždycky hlídal. Jak jsem řekl, měl jsem štěstí i na vynikající aranžéry. Ale obecně – vždycky se kolem mě pohybovali skvělí kolegové – od skladatelů přes aranžéry a textaře až po muzikanty.
A bylo jich za těch pětašedesát let opravdu hodně, od Bohuslava Ondráčka až ke klukům z kapely Umakart…
Václav: Na začátku všeho stál Boban Ondráček. V roce 1964 mě vzal do plzeňské Alfy. Boban napsal i muziku k muzikálu Gentlemani, ten jsme zpívali v Karlíně, premiéra byla v roce 1967. Texty napsal Jan Schneider. Zpívali jsme tu i krásný duet s Evou Pilarovou. Když se Gentlemani rodili, přizvali mě Honza Schneider s Bobanem ke spolupráci, a já jsem jim kecal do scénáře. Hrál jsem postavu Prcka. Když se mě ptali, jestli může Prcek v inscenaci umřít, řekl jsem, že jako herec umírat umím. Vyzkoušel jsem si to třeba i ve filmu Ostře sledované vlaky.
Pomáhaly vám herecké zkušenosti v profesi zpěváka?
Václav: Samozřejmě. Jsou to příběhy a ty se musejí tak trochu i hrát. Pochopitelně hodně záleží i na textařích. Zdeněk Rytíř, Jan Schneider, Eduard Krečmar, Michael Prostějovský a další. Některé texty písniček na kompilaci jsou původní, v jiných jde o přebásnění zahraničních autorů. To se týká třeba Cohenovy Suzanne nebo Lady Jane od Rolling Stones. Nádherné věci! A moc rád mám i píseň Cena za místo mezi lidmi. Je ze hry Konvenční vražda, kterou jsme hráli v pražském Divadle Rokoko. Je to příběh kriminálníka, který se vrací z vězení do života. V té hře jsem hrál policajta, tedy esenbáka. Hudba Boban Ondráček, text Jan Schneider. Taky nádhera.
Čím dalším jste se řídili při výběru písní na kompilaci Já ti zabrnkám?
Jan: Osobně jsem se řídil především uchem – podle toho, jak jsem si jednotlivé nahrávky pamatoval. Říkal jsem si, jak by asi šly k sobě, kterou zařadit a kterou už ne. Ne všechny písničky se povedly nahrát tak, aby zněly dobře. Po remasteringu vylezou drobné nečistoty nebo záležitosti, které by tam být nemusely. Vybrali jsme tak věci, které k sobě ladí nejen textem a obsahem, ale i muzikantsky, nahrávky, které nakonec zůstaly, se spolu opravdu snoubí. Aranže Václavových písní jsou dělané tak, že se dají poslouchat i dnes, že nezní staře, a jdou zařadit k nahrávkám mnohem mladším.
Václav: Tady došlo k vzácné symbióze: moji muzikanti, aranžéři, komponisté i textaři mi vytvořili tak bohatý repertoár, že se z něj taková kompilace, jako je ta naše nejnovější, dá dát dohromady. To je až neuvěřitelné.
Velkou roli v tom asi hrálo a hraje i přátelství s autory vašich písniček…
Václav: Samozřejmě. Jeden příklad. Zdeněk Rytíř mi psal první texty v roce 1965. A Honza Schneider už o rok dřív, to jsem byl ještě v Plzni. Písnička Jen tak, kterou napsal Honza s Bobanem Ondráčkem a kterou jsme natočili v plzeňském rozhlase, to je vlastně šanson. Byla to první písnička, kterou jsem natočil. Psal se rok 1964. Na desce vyšla v roce 1967.
Jan: Dá se říct, že píseň Jen tak je učebnicový příklad toho, jak by měl šanson vypadat. Jak by měl být napsán, nahrán a prezentován. To byl Vaškův první velký úspěch, po kterém přišly další. V Praze si všimli, že v Plzni vysílají takové skvělé věci – a pozvali Vaška do Rokoka. Tohle byl asi nejdůležitější okamžik v bratrově pěvecké kariéře.
Na různých pódiích se v různých hudebních žánrech producírujete už pětašedesát let. Uvědomujete si tuhle číslovku?
Václav: Tak trochu. Je to neuvěřitelné. V roce 1953 jsem debutoval v divadle v Ústí nad Labem – v opeře! Zpíval jsem tehdy v opeře Guiseppa Verdiho Othello. Pan Verdi napsal do druhého jednání krásný dětský sbor. Dirigent Viktor Málek ale tehdy neměl k dispozici sbor, tak zkusil takovou zajímavou věc: celý dětský sbor jsem zpíval sám. Od té doby jsem sólista…
Vaše operní kariéra ale netrvala dlouho.
Václav: To je pravda, skončila v roce 1957. To mi bylo čtrnáct a zpíval jsem krásnou árii pasáčka ve třetím jednání Pucciniho Tosky. V operních domech ji většinou zpívají mezzosopranistky, ale pan dirigent Josef Bártl zkusil mě. Bylo to o to náročnější, že jsem zpíval za scénou, z portálu. Musel jsem tedy zpívat hodně intenzivně, aby mě slyšeli i v poslední řadě na balkóně. Čtrnáctkrát jsem zpíval pasáčka a pak jsem začal mutovat. Odešel mi hlas a od té doby ho hledám.
Jan: Není divu, že po takových výkonech bráchovi ten hlas odešel. To byl vskutku nadlidský výkon. Nebyl vidět, ale musel zpívat tak, aby přezpíval orchestr, který hrál daleko před ním a blíž k obecenstvu.