The Walkmen: Melodická surovost melancholie
0 Redakce 29.12.2008Pro tuto postmoderní rockovou skupinu z New Yorku byl rok 2008 dobrý. Vydali velmi dobré album You & Me, odehráli spoustu vydařených koncertů a zasloužili si spoustu euforických kritik. S baskytaristou Peterem Baurem jsem měl sraz v Brooklynu. Při čekání jsem si otevřel místní METRO, kde se The Walkmen umístili v TOP 3 nejlepších desek roku. Dobře naložený třicátník Peter se tomu spokojeně usmívá apřesouváme se do blízkého Dinneru. Zde mezi kafem, pivem a krůtím sandwitchem jsme se pustili do rozhovoru.
Peter Bauer: Začal jsem hrát, když mi bylo asi tak deset. Všichni v kapele začali opravdu dost brzo. Paul (Maroon, kytarista a klavírista – pozn. autor) už snad od čtyř nebo nějak tak. Všichni jsme měli starší bratry, co hráli na kytary a tak jsme je začali logicky imitovat. S Hamiltonem (Leithauserem, zpěv, katyra – pozn. aut.) jsme začali hrát ve skupině už v 9. třídě. To nám bylo tak čtrnáct. Tak začali The Recoys. Původně jsem hrál na kytaru, ale ve Walkmen jsem přešel na basu.
Co jsi poslouchal za desky, když jsi začal hrát?
Samý sračky. Věci jako Guns N' Roses a tak. Hodně metalu. Pak Doors, Led Zeppelin. Myslím, že tohle děti v tomhle věku poslouchají nejvíc.
Nelze mluvit o The Walkmen bez toho, abychom nezmínili skupinu Jonathan Fire*Eater…
Jasně! Skvělá kapela. Měli na nás opravdu velký vliv. S Hamiltonem jsme vždycky šli za školu a jeli se na ně podívat do New Yorku. Byla to větší sranda než cokoliv jiného. Takže hrát jako oni a později s nima se zdálo jako zcela jasná věc. S The Recoys jsme se přestěhovali do New Yorku a očekávali jsme, že budem obdobně uspěšní jako oni. Nic se nestalo. Udělali jsme snad jen pět koncertů a konec. Jedno z našich posledních show bylo právě s Jonathan Fire*Eater. Slovo dalo slovo a…
Co se vlastně stalo s Jonathan Fire*Eater? Byli skvělí, vydávali desky, měli mezinárodní mediální support, vypadali dobře, byli vzdělaní atd… A pak se nějak rozplynuli. Jako, kdyby předvídali úspěch The Strokes…
K The Strokes bych je v žádném případě nepřirovnával. Nikdy neprodali miliony desek a ani to neměli v plánu. Taky nepsali nějak extra chytlavé písně, co by se mohly hrát v rádiu. Jejich poslední album bylo užasný, ale nějak se neprodávalo a pak měli kluci nějaký problémy se zpěvákem, který měl také svých problému dost…
The Walkmen: Little House of Savages
Začátky The Walkmen jsou spojené s vaším někdejším studiem Marcata Recording v Harlemu…
To studio bylo skvělý způsob jak začít kapelu. Studio jsme zprovoznili asi tři měsíce potom, co jsme založili The Walkmen. Takže jsme skládali a zároveň se učili jak ovládat studio, zvučit a tak. Před tím jsem nestrávil s nahráváním více než čtyři hodiny. Tentokrát jsme měli neomezený čas, mohli jsme experimentovat, zkoušet všechno možný, jammovat, pozvat kamarády… Byla to sranda.
The Walkmen jsou newyorkská (i když původně z Washingtonu DC) indie/postmoderní/avant rocková kapela založená v roce 2000. Kapela se skládá ze tří členů kultovní formace Jonathan Fire*Eater (Kytarista Paul Maroon, Walter Martin (piano/basa) a epileptického bubeníka Matta Barricka) a dvou členů z kapely The Recoys – Peter Bauer (basa) a rtuťovitý zpěvák Hamilton Leithauser. V roce 2002 vydali debut Everyone Who Pretended to Like Me Is Gone, které se stalo undergroundovou senzací se svým zmodernizovaným pojetím newyorské scény 70. let a kombinací rozmáchlého zvuku a nářezového chaosu. Následovalo celoamerické a zahraniční turné. Ještě úspěšnější bylo následné album Bows + Arrows vedené veleúspěšným singlem The Rat, které je mnoha kritiky považované za album roku 2006. Následoval remake alba Harryho Nilssona Pussycats, které vyvolalo rozpačité reakce. Jejich poslední dska You & Me se teší zasloužené umělecké i kritické slávě.
Váš zvuk na deskách je velmi organický. Zní to jako by bylo vše nahrané naživo ve studiu. Pracujete takto?
Ano, většinou naživo. Hlavní myšlenka je natočit alespoň většinu vždy naživo. Což je dost těžké, protože každý má svoje party, který potřebují specifický zvuk. Takže někdy to všechno zaniká. Takže trávíme hrozně času zvučením. Na dalším albu bychom chtěli dosáhnout ještě přesnější rovnováhy ve zvuku. Bez toho, abychom opustili jistou nabroušenost a surovost zvuku.
O vaše studio jste bohužel přišli. Nicméně jste se s ním rozloučili albem Pussycats, což je remake alba Harryho Nilssona a Johna Lennona z roku 1974. Album mám opravdu velmi rád. Dost mě překvapily negativní a až agresivní kritiky.
(Smích) Osobně nechápu proč být automaticky negativní. Prostě tě to nemusí zajímat a konec. Nicméně to nebylo myšlené tak, aby to uráželo lidi. (Smích) Jsme velcí fanoušci Harryho Nilssona a Pussycat je pro nás tak trochu kultovní deska. Dělat ty předělávky bylo zábavné. I kdyžc dost šílené. Potkali jsme děti Nilssona, přišly na naše show a říkaly, že se jim ty interpretace moc líbí. Popravdě reakce v tisku nás dost překvapili. Chtěli jsme to udělat tak, aby to znělo co nejvíce jako originál.
The Walkmen: In the New Year
I když si vaše první album vedlo dobře a mělo zančný kritický úspěch, opravdu velký průlom pro vás byl singl The Rat. Nebáli jste se, že se tento song může svým způsobem stát vaším prokletím? Že budete jen one-hit-wonders a dav od vás bude chtít jen tento hit?
Jo, jasně, rozumím. Napsat, nahrát a natočit tu píseň bylo skvělý a opravdu nás to bralo. Jako všechny písně co děláme. To, že se zrovna The Rat dostalo více pozornosti je pro nás divné a celkem nečekané. Ale tento úspěch nám přinesl peníze. Takže skvělý. (Smích) Párkrát jsme se s tím cítili trochu divně. Dokonce jsem to jednu dobu ani nehráli. Ale pak jsme se na to vykašlali a prostě to hrajem podle toho, jak se cítíme. Píseň máme pořád rádi a nic proti lidem, kterým se to líbí. Horší to je, když jseš v nejaký díře a nějaký prasečí hlavy na tebe pořvávaj´, abys to zahrál. Někdy máš chuť je seřvat, že to možná zahraješ, ale ne jako první. (Smích) Ale mám pocit, že lidi, co chodí na naše koncerty, už většinou znají desky a nezasekávají se na tomhle. Nehledě na to, že spousta lidí nás objevila právě přes The Rat, což je taky dobrý.
Navíc to má moc pěkný videoklip, kde vypadáte jak skinheadští pitbullové.
(Smích). To jsme si čerstvě vyholili hlavy. (Smích). Nemáme společnej look. Tak jsme si řekli, že si vyholíme hlavy. Takovej vtípek…
The Walkmen: The Rat
Údajně jste při přípravě a po natočení vašeho posledního alba You & Me strávili v kapele spoustu času diskutováním ohledně obalu, pořadí písní, mixu atd…To je u vás běžný pracovní proces?
Ano. Jsme velmi demokratická skupina. Nic neprojde, dokud to není důkladně rozebráno ze všech stran pěti lidmi. Někdy to je celkem vyčerpávající, ale vždycky tu je touha jít kupředu. Někdy to jsou opravdu velký hádanice. Ano. Jen ohledně pořadí písní na této desce jsme diskutovali dva dny v kuse. Hodinu po hodině, 48 hodin. Proces masteringu byl úplně šílený. Skoro jsme všechno vyházeli a začali znovu. Na konci jsem byl opravdu rád, že deska dopadla, jak dopadla a jsme s ní nadmíru spokojení. Někdy jsme se dostali do stádia, kdy už jsme struktury písně dělali příliš komplikované, teď zase máme tendenci se vrátit k jednoduším, přirozenějším postupům. Na nové desce bychom se chtěli držet těchto postupů. Máme už tři nové písně. Je to více v klasických strukturách a do toho jsme přidali spoustu lehce bizarních věcí. Ale to je ještě daleko.
Co je pravdy na tom, že všichni společně píšete knihu?
No, snažili jsme se, ale bylo to tak hrozné, že jsme se na to vykašlali. Co z toho vzniklo, bylo zcela jistě to nejnudnější, co bys kdy četl. Hrozně dlouhý, nedávalo to smysl a už jenom psát to byla příšerná nuda, takže… Proces byl takový, že kdo chtěl psát psal. Nic se needitovalo. Základní dějová linka byla o nějakým chlápkovi, co jede v autě po americkém středozemí, mezi Indianou a Ohiem, což je dost možná nejnudnější místo na světě. Zastaví u pumpy, tam se nic neděje, jede dál, potká holku a absolutně nic se nestane. (Smích) Bylo to neuveřitelně blbý. Ukázka z toho vyšla v jednom uměleckém časopise. Když jsme to viděli vytištěný hrozně jsme se styděli a radši tu celou stupiditu utli.
The Walkmen: Louisiana
Celá Amerika prožívá tzv. ekonomickou krizi a recesi. Ať to znamená cokoliv. Odráží se to nějak v tvém životě hudebníka v rockové kapele? Chodí třeba méně lidí na koncerty?
Tak hudební průmysl je dávno pryč. O tom není pochyb. Být ve skupině není směrodatný. Nemůžu o tom moc říct, protože pro nás je to pořád nahoru a dolu. Těžko říct. Kapel je čím dál tím víc a hrajou. Možná to pro ně není ideální situace, ale pokud chtějí hrát, berou to vážně, tak vždycky najdou nějakou cestu nebo možnost jak být slyšet. No a ti kdo nemají co říct, a dělají to jen z nějakých malicherných důvodů, prostě jdou od válu. No a krize? My nejsme žádná taneční mejdanová kapela, spíše posmutnělá, melancholická. Takže když bude víc depresivních lidí, třeba nás budou více poslouchat. (Smích)
TOM KOMÁREK (foto: archiv kapely)