Sunshine: Sloka – refrén – sloka
0 Redakce 17.5.2009Kay Buriánek, tvář (a potetované tělo) kapely Sunshine, vypráví o novém členovi kapely, o tom, proč začali psát chytlavé hity, a proč nebudou nikdy na obalu jejich desky lentilky. „Těžko by vypadalo přirozeně, kdybychom začali vystupovat jako dokonale pozitivní kapela“. Přitom se ale několikrát rozesměje a o celé image hovoří s nadhledem a odstupem. To na pódiu neuvidíte…
Předchozí deska Dreamer měla barevný obal a když použiji terminologii z vašich upoutávek, byla to „krásná“ deska. Nová MGKK Telepathy na ni navazuje, ale není tak jednoznačně přítulná, řečeno stejnou terminologií myslím obsahuje jisté „jizvy“. Tomu by nasvědčoval i temnější, tentokrát minimalisticky černobílý obal, souhlasil bys s tím srovnáním?
Kay: Nevím, jestli je v tom nějaká hudební spojitost. Ten současnej obal vznikl nejdřív jako provizorní. Původně obsahoval jenom čtyři písmena SUNS a převrácený nápis MGKK TELEPATHY. Neměl jsem na něj moc času, ale připadalo mi jako dobrej fór, že všichni budou používat tenhle provizorní vizuál a ve skutečnosti pak vyjde úplně jinej. Jenže jsem dostal z mnoha stran dost dobrý ohlasy. Nakonec jsem ho ještě trochu pozměnil, ale ten minimalismus zůstal.
Je takovou jizvou, kterou se platí za krásu Sunshine, také odchod Amáka z kapely?
K: Ani ne. Je to trochu složitý. Amák je totiž hodně introvertní člověk a s postupem času se ukázalo, že mu nesedí stát na pódiu a exhibovat. Zpočátku to byla sranda, ale od Dreamera tlak výrazně vzrostl. Amák se začal stahovat a mnohem radši řešil třeba zvukový věci u počítače. Logicky tak vznikaly i spory uvnitř kapely. Udělal ale skvělý gesto. Poté, co padlo rozhodnutí, že skončí, s námi zůstal, dokud se nenašel náhradník. Tím nám umožnil pokračovat bez pauzy. Navíc se hodně vyčistil vzduch. Už v okamžiku, kdy nám odchod oznámil, začalo všechno zase fungovat.
Nikdo z vás podobnou únavu z tlaku nikdy nepociťoval?
K: Právě že ne. Myslím, že v současný době fungujeme hodně jako kapela. Netvrdím, že spolu trávíme každej den, ale třeba při nahrávání současný desky jsme se všichni podíleli i na dost debilní práci, na kterou jinak nemá nikdo po dokončení svýho partu náladu. Bylo to naprosto přirozený, což je myslím důkaz, že ta práce všechny bavila a věřili jí.
Amáka nahradil Pavel zvany Tvzex, někdejší člen zaniklé kapely Scissorhands. Ta byla svého času pasována na obrovský objev a přesto se rozpadla. Myslíš, že u nás mají mladé kapely dostatečnou podporu?
K: Nemaj‘! To je jedna věc. Pár talentovejch soutěží, to je asi málo. Lidi nechodí na koncerty, klubová scéna jde do kopru. Ale druhá věc je, že si za to kapely můžou i samy, protože nevydrží. Zeptáš se jich, proč hrajou, a oni řeknou: protože nás baví, když chodí holky na koncerty. Pavel je právě případ kluka, kterýho baví především muzika, určitě ji bude dělat dál a je fakt šikovnej. Svojí kapelu dlouho tlačil dopředu sám, a to nestačí. Stejnej příběh má i spousta dalších skupin.
Sunshine měli dlouho rozporuplnou pozici. Až s deskou Dreamer jste definitivně získali obecné uznání za jednu z nejzásadnějších kapel domácí scény. Co při pohledu zevnitř mohlo ten zlom způsobit?
K: Asi jsme si za to před tím taky mohli trochu sami… (smích). Řada lidí to analyzuje, ale my jsme prostě chtěli nějakou zvukovou změnu oproti tomu neskutečnýmu nihilismu desky Moonshower and Razorblades. Dreamer pak přišel s novým zvukem, kterej se trefil do trochu jiný skupiny. Chtěli jsme, aby byl zábavnější, což byla v tý době děsná kontroverze. Absurdní. Nejdřív nám vyčítali, že neumíme napsat písničku, pak jsme složili Top!Top!The Radio! a najednou: co to je?! Sloka – refrén – sloka. Vyměkli!
Navzdory novému přístupnějšímu zvuku a silným melodiím v písničkách jsou Sunshine stále opředeni potemnělým sebedestruktivním image. Odkdy je s vámi spojené?
K: To kolem nás bylo vždycky. Asi se ho nechceme úplně zbavovat. Těžko by vypadalo přirozeně, kdybychom začali vystupovat jako dokonale pozitivní kapela a na obal desky si například rozsypali lentilky…
I za těmi by nejspíš většina lidí viděla něco temného…
K: Drogy, nebo něco takovýho! (smích)
Mluvíš o tom všem dost s nadhledem, cítíš se časem stráveným v hudební branži střízlivější?
K: Určitě. Když jsme se vrátili do Čech v době Moonshower, byli jsme rádi, že se kolem začalo něco dít. Na druhou stranu nás to začalo brzy do jistý míry otravovat.
Vytvořil se o vás určitý předsudek o aroganci a nepřístupnosti, tušíš proč?
K: Já osobně jsem si začal budovat jakýsi bariéry. Nechtěl jsem nikomu dávat záminky, aby si cokoliv vymyslel. Držel jsem si odstup od lidí i od fanoušků, a to dost provokuje. Proto se začalo říkat, že jsme nafoukaný a arogantní. V druhým extrému to někteří brali pozitivně, měli jsme pro ně nějakou zvláštní auru. Hodně jsme i řešili, když o nás někdo napsal něco nepravdivýho, měli jsme potřebu se bránit. Nemyslím si, že změna toho postoje přišla s únavou nebo rezignací. Pořád se cítím hodně radikální v názorech, ale už to nemám potřebu lidem vtloukat. Do určitý hranice jsem milej a vstřícnej, ale není to kalkul, jen si nehodlám sám svojí hlavu zasírat zbytečnostma.
Připadal sis v téhle souvislosti postupem času zranitelnější?
K: Asi to do nějakýho bodu kulminuje. Ale pak se ti vytvoří krusta, která už některý věci nepropustí. Mám takovej příklad. V rádiu mám jeden pořad, předtáčím ho v dokonale tichým studiu. Jednou jsem zaslechl z vedlejší místnosti hovor, který se týkal naší desky. Nikdo o mně nevěděl a myslím, že ten hovor nebyl úplně lichotivý. Dřív bych asi všechno vypnul a snažil se poslouchat, abych si mohl udělat závěry a něco se dozvěděl. Kdyby to bylo hodně hustý, možná bych i vyběh‘ a něco jim řek‘, ale tentokrát mě to nezajímalo a pracoval jsem dál. Ne že by mě nezajímaly cizí názory, ale dokázal jsem už oddělit lidi, pro který muziku dělám, a ty, pro který ne.
Se silnou fanouškovskou základnou souvisí i váš „street team“, který v Česku nejspíš skutečně nemá obdoby, jak se píše na vašich stránkách. Tyto skupiny dokáží zastat práci reklamních agentur, beztak často marnou. Co váš „street team“ umí?
K: Není to klasickej street team, ale je to komunita nejbližších lidí. Fanoušci, který jsou aktivní. Nepřijdou jen pozdravit a poslechnout si koncert, ale mají chuť se podílet na celým procesu. Například neděláme jenom klasický PR, ale máme pár lidí se zkušenostma z médií, který jsou s náma propojený spíš na osobní rovině. Pokoušíme se o guerilla marketing, kterej si děti udělají samy. Máme pro ně samolepky, plakáty, fungujou na facebooku a myspace a všechno běhá jako hodinky. Dělají černej výlep, organizujou se. Je to v dobrým slova smyslu trochu návrat k punku. K.I.D.S., první skladba na desce, je částečně o nich. Lidi si pak koncert víc užívají, nejsme pro ně někdo strašně vzdálenej, komu vykají. Ta hranice mezi námi částečně mizí.
To je úplně opačná strategie, než jakou jsi volil dřív…
K: No jasně, protože jsem zjistil, že je to blbost.
JAKUB ANDĚL
Suns živě:
19.05. Praha, Roxy – křest
20.05. Plzeň, Pod Lampou
21.05. Brno, Fléda – křest
22.05. Hořovice, Labe – křest