Simple Minds: Radujeme se z maličkostí
0 Šárka Hellerová 13.12.201328. února 2014 vystoupí v pražské Incheba Areně skotská poprocková legenda, kapela Simple Minds. Vznikla již v roce 1977 a své nejsilnější období prožívala v osmdesátých letech. Na otázky odpověděl zpěvák Jim Kerr.
V polovině sedmdesátých let jste s vaším kytaristou Charliem Burchillem stopoval po Anglii na koncerty kapel Van Der Graaf Generator a Doctors of Madness. Myslíte, že této druh romantického fanouškovství přetrvává dodnes.
Minulý víkend jsme hráli v Londýně a přijeli tam dva lidé z Austrálie. Ale nestopovali, přiletěli letadlem. To bychom tehdy možná dělali také, kdybychom měli peníze. Myslím, že u lidí, kteří jsou zapáleni pro hudbu, je to stále stejné. Své hudebníky zbožňují a cestují za nimi. Ale myslím, že nejde jen o koncerty. Součástí dobrodružství je i to cestování a setkávání se s přáteli.
Prý jste si zamlada nenechal ujít žádný koncert, na který jste mohl jít. Snažíte se o to i dnes?
Ano, pořád chodím rád. Když máme vlastní turné, nedostanu se na cizí koncerty tak často. Proto než na něj vyrazíme, chodím na tolik koncertů, kolik jen stihnu. Chodím na nejrůznější typy akcí a baví mě zachovávat si i perspektivu publika. Nechci zapomenout, jaké to je stát pod pódiem. Baví mě si koupit lístky a vyrazit s přáteli, nechat se nadchnout, nebo občas i zklamat. Ale třeba teď mám dlouhou pauzu. Naposled jsem viděl v létě Patti Smith, když vystupovala v městečku Taormina na Sicílii, kde trávím hodně času. Byla to nádherná letní noc. Jsem její velký fanoušek, ale viděl jsem ji poprvé až letos. Chtěl bych také znovu vidět Prince.
Na konci listopadu jste v Glasgow nahrávali koncertní DVD, které má vyjít začátkem příštího roku. Jakou měl ten koncert atmosféru?
Byla to velká událost. Glasgow před pár týdny otevřelo nádhernou novou koncertní halu. Že se to v ní koncert mohl konat a že na něj přišlo domácí publikum, bylo úžasné. Bylo to něco úplně nového, ale zároveň nám lidé připomínali staré časy. Byli tam naše rodiny a všichni přátelé. Navíc se to natáčelo. Popravdě řečeno, na konci jsme se nemohli dočkat, až odtamtud zmizíme. V dobrém slova smyslu to byl strašný nervák. Cítili jsme intenzivní radost, všechno šlo skvěle, ale bylo to opravdu náročné.
Jaké mladé skotské kapely byste českým fanouškům doporučil?
Je u nás jedna skvělá kapela na začátku kariéry. Jmenuje se Chvrches. Neupřednostňuji skotské kapely před ostatními, ale když některý z mých krajanů udělá něco krásného, sleduju pak, jak se mu daří s velkou radostí.
Mnoho umělců, například Moby nebo Manic Street Preachers, se hlásí k tomu, že je vaše hudba ovlivnila. Kdo z vás vám takovým přiznáním udělal největší radost?
Každý, kdo se námi někdy cítil inspirován natolik, že sám začal tvořit. Já sám cítím k umělcům, kteří inspirovali mě samotného, velkou blízkost. Lou Reed, The Doors, Peter Gabriel, Bob Dylan a mnoho dalších. Všechny je chovám v srdci, bez nich bych nic nedokázal. Jestli se někdo cítí podobně inspirován naší tvorbou, je to nádherný pocit.
Co vám v současné době dělá největší radost?
Můj život. Jsem si poměrně jistý, že kdybyste se mě v šestnácti letech zeptala, co si v životě přeji, přál bych si přesně to, co dnes mám a nic víc. Mám kapelu, pořád hrajeme, viděl jsem velkou část světa, splnil jsem si své sny. Skoro mi připadá jako rouhání, kdybych si přál něco dalšího. Už ani nemám žádná okázalá auta a domy, už mě to nečiní šťastnějším. Raduji se z maličkostí. Dnes ráno (rozhovor vznikl v úterý – pozn. aut.) jsem se probudil na jihu Francie. Když vylézalo sluníčko, vyšel jsem si na kopec, a pak si dal úžasné kafe. To je štěstí.