Radůza: Každý jednou zeslábne
0 Redakce 18.3.2014Písničkářka Radůza si po léta drží výsadní postavení na české scéně. Je to i proto, že nikdy nenudí. Její nové album Gaia je hudebně i textově barevné, přitom hluboké, nutící k zamyšlení. Písničkářka se netají s tím, že vychází z jejího momentálního duševního rozpoložení. Ostatně – jako všechny její písničky.
Vaše nová deska je poněkud potemnělá. Je to tím, že ztrácíte optimismus?
Optimismus neztrácím, jenom se zabývám jinými tématy než dříve. Jak člověk stárne a ubývají mu síly, začíná se zaobírat myšlenkami na to, jaké to bude, až mu ubudou ještě víc.
Jedna z písniček na albu se jmenuje Tenhle svět není jen pro silný. Je to vaše současné motto?
Určitě. Je to jedno ze zásadních témat, která si sama pro sebe řeším. Náš svět obývá spousta bytostí a svět sám je založen na síle. Prim udává ten silnější. Nikdo ale nebude silný navěky, role se mohou snadno otočit. A nemusí to nutně být otázka let – může to být třeba i otázka okamžiku.
I ti méně silní mají tedy šanci?
Silní všechno ovládnou, to je pravda, ale nikdy ne navždy. Vždycky přijde někdo silnější. Každý jednou zeslábne, to je jasné. A nikde není řečeno, že z původně slabých se nemohou stát silní. Přitom nemusí získat vliv jenom fyzickou silou. Ty cesty jsou různé.
V titulní písni na albu zpíváte mimo jiné o tom, jak se měníte v nic. Měla jste někdy pocit, že se vám to děje?
Naše hmotná schránka se jednou určitě změní v nic. Myslím tím, že se opět staneme zemí. Kam přijde to nehmotné, duše či jak to kdo nazývá, nevíme. Pro mě osobně obrat měním se v nic neznamená, že se měním v prázdnotu. Chci tím říct: uvědomuji si, že jsem součástí celé planety, že se z ní nemůžu vydělit a spíš než v nic se měním v její součást. Moje jedinečnost se rozplývá v celku…
V jednom z rozhovorů jste řekla, že jste začala zpívat z vnitřního puzení sdělit své moudro. Pořád to puzení máte?
Slovo moudro jsem myslela ironicky. Nemám patent na rozum, spíš vyjadřuji názor, který v daném okamžiku mám. Ten se samozřejmě může měnit. Člověk prochází různými životními obdobími, stárne a vyvíjí se. To je přirozená věc. Ale ano, to puzení mám pořád. Neustále cítím potřebu vyjádřit se. A zpívání je můj nejpřirozenější vyjadřovací prostředek.
Gaia je vaše první deska vzniklá přímo pro kapelu. Jste s ní spokojená?
S klukama hrajeme něco málo přes dva roky. Za tu dobu jsme se dost sehráli a stala se z nás dobrá partička. Stýkáme se také mimo práci, telefonujeme si i soukromě. Myslím, že vztahy mezi námi jsou hezké. Logické proto bylo, že nové písničky už jsem psala rovnou pro kapelu.
Co vám dává hraní v kapele oproti sólovému vystupování?
Větší svobodu. Víc střídám nástroje a improvizuju, což jsem nikdy dřív nedělala. Druhá věc je, že po mnoha letech osamoceného hraní mám pocit kolektivu, party, legrace. Hoši jsou živí a je s nimi opravdová sranda. Navíc jakoukoliv písničku zahrají pokaždé jinak, takže i každý koncert je jiný. Baví mě to s nimi.
Na desce je i duet s Anetou Langerovou. Byla to příjemná spolupráce?
Byla, a hodně. S Anetou se známe delší dobu a dlouho si říkáme, že bychom spolu mohly něco udělat. Nakonec to vyšlo právě v písničce Babylonská věž. Anetin projev, který považuji za krásný, té písni moc prospěl.
Proč jste na obalu svého nového alba vyfocená s lukem?
Systematicky se věnuju takzvané intuitivní lukostřelbě. Střílíme jak na terč, tak třeba i v noci, kdy se orientujeme podle zvuku. Jde o střelbu z takzvaného holého luku, vlastně to je skoro obyčejný klacek. Prodleva mezi zaměřením a vystřelením je tu velice krátká. Je to jiná technika, než sportovní lukostřelba, žádná měřidla a takové ty věci okolo. A protože máme dřevěné šípy, každý střílí úplně jinak, což je zábavné. Ale trefujeme se obvykle docela dobře.
Foto: Alena Hrbková