Poletíme?: Potenciál tu pořád je, i po patnácti letech
0 jsk 4.8.2023Patnácté narozeniny lze slavit různě. Když jde o narozeniny kapely, nabízí se především oslavy koncertní. Přesně tak to udělala brněnská skupina Poletíme? Koncert v brněnském klubu Fléda pak nahrála a vydala jako živák pod názvem Best of do gramofonu s podtitulem 15 let ve vzduchu. Jeho křest proběhne 30. srpna v Ledárnách Braník v Praze.
Na otázky odpověděl zpěvák Rudolf Brančovský.
Co se vám za patnáct let na scéně splnilo?
Já si při své naivitě myslel, že za patnáct let budeme mnohem dál, že budeme hodně slavní a bude nás znát každý. Pak přišlo vystřízlivění, ale zároveň i chuť pořád pokračovat a zdolávat další a další problémy. Potom jsme potkali Václava Koubka, začali k němu jezdit hrát do Chotěmic, a on nám řekl zajímavé moudro, že je to naopak normální, a že inkubační doba hudebního projektu v České republice je patnáct let.
Pak jsme jeli s turné s Wohnout, a i ti nám potvrdili, že to trvá patnáct let, než se vůbec něco začne dít, a to samé nám řekli i kluci z Divokýho Billa. Dnes to těch patnáct let je, a já vím, že je pořád ještě hodně lidí, kteří kdyby nás znali, tak by se jim to určitě líbilo a těšilo je to, ale kteří nás zatím neznají. Takže potenciál tu pořád je.
Pozorujete nějakou obměnu svého publika?
Máme výhodu, že nás poslouchá opravdu široké spektrum lidí. Poslouchají nás hodně děti, někdy i k nelibosti rodičů, takže nová generace nám přirozeně dorůstá. Zároveň nás běžně poslouchají i třicátníci a poslouchá nás i generace těch nejstarších, takže občas máme stížnosti, že máme koncert jen ke stání, a že bychom tam měli mít aspoň nějaká místa k sezení. Čili je běžné, že vpředu tančí mladá maminka se třemi dětmi a vzadu sedí a poslouchá jejich dědeček. Ten průřez mě baví.
Jak se ti dnes pro to široké spektrum publika píší písničky?
Už to rozhodně není tak jednoduché. Ze začátku jsem je sypal z rukávu a každá mi připadala skvělá. Při tom opojení vlastní genialitou se pak pochopitelně zdá, že sláva je blízko. Naštěstí to tak není a čím je člověk starší, tím si na sebe klade větší nároky.
S každou další deskou myslím na to, že se nechceme opakovat, že by to mělo být autentické, že lidé očekávají, že to zase bude zábava, a zároveň si chci udržet to, že to bude upřímné. I proto jsou rozestupy mezi alby delší. Máme tak víc času na vlastní život.
Dostavuje se podobná zodpovědnost i u kompilací, jako je ta k patnácti letům?
Určitě. Proto jsme zvolili živý záznam. Chtěl jsem, aby lidé dostali písničky v podobě, v jaké je dnes hrajeme. V současné, usazené formě, a ne tak, jak zněly a jak jsme je natáčeli před třeba dvanácti nebo patnácti lety.
Jak bylo náročné je na ten výroční koncert vybírat?
Otevřel jsem ten náš zpěvník, který s sebou tahám na koncerty, a hned bylo jasné, že bychom rádi zařadili i takové písničky, které hrajeme málo. A že si chceme i zavzpomínat. Jsou tam tak i písně, na které se na běžných koncertech nebo na festivalu, kde se hraje jen necelou hodinu, nedostane. Ale většina byla víceméně jasná. Takže je to hrozně dlouhé.
Je to hodně písniček, a tak je to nakonec dvojalbum. Ale hezky se sešlo to, že jak se nahrávaly dva večery, tak zatímco u prvního jsme měli na začátku trochu trému a konec naopak vyšel fantasticky, u druhého koncertu jsme v první polovině byli totálně našláplí, ale ve druhé se přece jen začala trochu projevovat únava. Takže se to dalo dobře poskládat.
Žádný problém se neobjevil?
Nejtěžší bylo, že se ty koncerty nahrávaly na album, a že je současně natáčela Česká televize. Takže jsme se museli zároveň soustředit, abychom to zahráli co nejlépe, ale zároveň u toho nezapomněli dělat tu šou, aby to vizuálně nebyla nuda a bavilo to lidi v sále. A dopadlo to dobře. Nemuseli jsme ani nic dohrávat, ani nic opravovat, jen se upravovaly hlasitosti.
Mně se například často stává, že popletu slova nebo třeba prohodím sloky, což na koncertech působí jako milé zpestření a lidi, kteří ty skladby dobře znají, to samozřejmě vždycky pobaví. Ale při těch výročních koncertech se to, myslím, stalo jen jednou, a ještě u verze skladby, u které bylo i tak jasné, že vypadne a že ji nepoužijeme,
(foto: David Podrabský)