Phil Shoenfelt představuje moderní paranoiu
0 Redakce 1.11.2010V Praze usazený anglický hudebník, spisovatel a producent Phil Shoenfelt konečně dokončil nové album nazvané Paranoia.com. I když se dlouze nahrávalo v Praze za asistence doprovodní skupiny Southern Cross, deska vychází na proslulém anglickém nezávislém labelu Easy Action zaměřujícím se na rockové legendy. Phil Shoenfelt se exkluzivně rozhodl okomentovat jednotlivé skladby tohoto pozoruhodného alba.
1. Paranoia.com
Píseň, která nastavuje náladu pro to, co přijde. Je to napsáno z pohledu zmarginalizované osoby. Někoho jako například Timothy McVeigh, který v roce 1995 měl na svědomí bombový útok v Oklahoma City. Někoho, kdo v sobě nosí zlost vůči společnosti a když vidí lži médií a všeobecnou korupci, rozhodne se „něco dělat“. Nejde o nějakého guru sekty jako Charles Manson. Je to spíše samotář, který se rozhodne jednat. Nejde o žádnou svatou válku, ta postava prostě vyhlásí válku společnosti, která ho dohnala až k sebevražednému šílenství. Myslím, že tyto vyhrocené pocity v byly ovlivněny tím, že jsem nedávno bral Interferon k léčení žloutenky typu C. I když jsem se uzdravil, vyvolalo to řadu nepříjemných vedlejších účinků. Jako deprese a paranoiu. Bylo to jak nějaká lehká schizofrenie nebo špatný LSD trip. Zkrátka chlápek v té písni má dosti pokroucený pohled na svět. Hudebně je zde velmi „detroitský“ kytarový rif, transová basa a vše řídící bicí.
2. Stupid Rock Star
Napsal jsem to poté, co jsem vidě Boba Geldofa udělat ze sebe totálního pitomce v BBC. Reportér se ho ptal, co je pravdy na tom, že většina z peněz, které se nasbíraly během megakoncertů Live Aid, skončila v kapse Etiopské vlády, která za to nakoupila zbraně. Geldof dostal hysterický záchvat a začal nadávat a pořvávat, že bude všechny žalovat. Včetně BBC a Etiopie. Nevím co je na tom všem pravdy, ale jeho „důležitost“, egoismus a spokojenost se sebou samým mě dosti rozhněvala. Ten chlap si postavil kariéru na těchto charitativních koncertech. Je dobré, že se někdo snaží něco dělat, ale v tomto případě to především pomáhá prodat ohromné množství mizerných CD. Jsem proti tomu, když se rock´n´roll míchá s politickým establišmentem. Sám se změníš ještě předtím, než se ti podaří změnit ony kritizované politiky a korporace. To je klasický syndrom Zvířecí farmy. Rock by měl být divoký a anarchistický. Neměl by se zaobírat sociálním blahem. Nesnáším Geldofa, Bona a Stinga! Jsem přesvědčen, že si myslí, že přes ně mluví sám Ježíš. Jako Sting, který tvrdí, že vše dělá pro záchranu děštních pralesů. Ale no tak! Jde o čiré pokrytectví, kde hlavně jde o ukojení jeho ega. Píseň je také o egoismu a nenažranosti západní civilizace. Je to takový punk, jako by se spojili Ramones a Spacemen 3. Pavel Cingl tam má cirkulárkovou kytaru a rytmika (Pavel Krtouš a Jarda Kvasnička) správně pulsuje. Bubeník Chris Hughes se ujal metalových perkusí.
3. Footsteps Of A Dream
Je to o těch momentech mezi spaním a probuzením se. To je ta chvíle, kdy tě fragmenty vlastní minulosti přicházejí strašit. Text je dosti abstraktní a je těžké říct, o čem přesně je. Jen pocity ze snu. Abstraktní a nejasné obrazy. Možná záblesky z druhé strany. Hudba je obdobně snová, s kytarou Pavla, který evokuje naše oblíbené spaghetti westerny.
4. Undertow
Je to o sadomasochistickém vztahu. Taková moje verze Venus In Furs od Velvet Underground. Více mě zajímá psychologický aspekt S&M než ten fyzický. V každém vztahu se váhy síly časem pozmění. U S&M vztahu jsou si partneři od začátku vědomí, že jde o nevyvážený vztah, kde jeden ubližuje druhému, který to přesně tak chce. Dobře je to popsané v klasice od Pauline Reage Příběh O. V této písni je vypravěč nejdříve dominován svojí „studenou královnou“ až do bodu, kdy se osvobodí a vše se obrátí. Hudbu bych popsal jako proto – gotickou. Ne ve smyslu Sisters Of Mercy. Spíše jako něco temného, strašidelného a mesmerického. Pavlovy housle jsou mixované až do ambientní polohy a kytary jsou dosti hypnotické. Je to tvrdé, hříšné, a přitom svým způsobem spirituální. Až středověké.
5. Bloodshot Eyes
Pavel hraje na house a elektrickou mandolínu, která zní skoro jako theremin. Texty jsou opět dosti surrealistické a snové. Je tam verš: „Copak nevíš, že jsi zemřel v roce 1983?“ V roce 1983 jsem se v New Yorku předávkoval heroinem. Už se mi to několikrát stalo, ale tentokrát to bylo nejhorší. Byl jsem mrtev dvě minuty. Srdce přestalo tlouct a začal jsem modrat. Neviděl jsem Boha a nepocítil nic mystického. Moje bývalá žena Marcia mě zachránila a vláčela ve sněhu, než přijela záchranka a defibrilátorem mě oživili.
6. Open Up and Bleed
Klasika z roku 1973 od Iggyho a Stooges, kterou nikdy pořádně nenahráli. A přitom je to jedna z jejich nejlepších. Trochu jsem zjednodušil rytmus, aby byl více primitivní a pumpující. Vrstvil jsem zde kytary. Něco jako 8 nebo 9 stop a navíc zpětné vazby. Všechno je zahrabané v mixu, takže slyšíte různé melodie a harmonie v různých časových rovinách. Řekl bych, že to je takový střed desky.
7. Bitter Man
Pomalé industriální blues v podobném směru jako to dělal Roland S. Howard. Je tam schválně nepříjemný kytarový loop, ale díky Danovi Šatrovi a jeho studiovému umění, při tom neohluchnete. Text je o odmítnuté lásce, o plytkosti scény a pocitu naštvanosti vůči všemu. Alternativní název by mohl být Interferon Blues. Hm…
8. Tired of Loving You
Další naštvaná píseň o lásce a nenávisti. Tato píseň se vyznačuje tím, že vymyslela zcela nový žánr: irský folk techno. Jardův kopák jede ve stejném počtu BPM jako techno. A přesto všechno hraje takový hillbilly – folkový rif na kytaře. Jdou na ni tancovat lidové tanečky. Chris Hughes znovu hostuje na perkusích ve svém nevyzpytatelném stylu, v kontrastu s pečlivými, metronomickými bicí Jardy.
9. Forgiven
Chtě jsem napsat píseň pro Bruno Adamse, který před rokem zemřel (Bruno hrál s Philem ve skupině Fatal Shore – poz. autor) na rakovinu. Píseň je o Brunovi a o mých myšlenkách ohledně jeho odchodu. Je snadné spadnout do sentimentality a klišé, když se snažíte psát o emocích, které jsou stále bolestivé. Můžete být upřímný, ale ta emoce je natolik osobní, že málokdy někoho přesvědčí. Musel jsem čekat několik měsíců, než jsem měl dostatečný odstup. Ale tu melodii jsem měl v hlavě celou tu dobu. Chtěl jsem se vyvarovat všech klišé, a proto je text dobrovolně zastřený. Je těžké popsat svou bolest, když ti odejde nejlepší kamarád a člověk, se kterým jsi byl deset let ve skupině. Ale k textu. Může to být Bruno, který mluví k sobě, mě, své ženě nebo dokonce s Bohem, když se blíží ke konci. Text kombinuje všechny možné myšlenky ohledně jeho odchodu: o existenci, lásce, ztrátě, vzpomínkách, odpuštění a smrti, které se nevyhneme. Proto je celý ve formě otázky.
10. Shrine
Tohle je takový epitaf pro svět. Ticho poté, co proběhla apokalypsa a zůstaly jen ruiny. Je to taková melancholická reflexe na všechnu tu nenávist, lásku a vztek v písních, které Shrine předcházely na desce. Je v tom smutek, ale také smíření. Poznání, že lidstvo je nejspíše na cestě ke své destrukci, a že se vše v životě mění. I ztráta je součástí lidského údělu. Ať je to ztráta milence, přítele, člena rodiny, nevinnosti, krásy, ztráta toho, co bývalo kdysi tak důležité. A nakonec ztráta lidstva a samotného světa. Píseň má až pohřební tempo a minimální instrumentaci. Jen bicí, basa, kytara a hlas. Jak jsem říkal, je to epitaf, ale i když je to smutné, je to povznášející. Hlásá to, že přes všechno musíme zachovat lidstvo, že život je vzácný a měli bychom ho považovat za zázrak. Myslím, že tato píseň dává do perspektivy všechny předešlé.
TOM KOMÁREK