Ondřej Ruml: Dobrá hudba? Nesmí mi z ní být špatně a nesmím usnout
0 Redakce 7.1.2011Zpěvák Ondřej Ruml zvítězil v roce 2008 v prvním českém finále soutěže X-Factor. Debutové album Proměna ovšem vydal až na konci roku loňského. Je na něm jedenáct písniček různých atmosfér, všechny skvěle interpretované nesmírně talentovaným zpěvákem. A možná i hercem, jak Ruml prozradil v rozhovoru.
Jaké pro vás bylo setkání s Michalem Horáčkem, jenž vás před dvěma lety pozval, abyste s ním pracoval na lyrikálu Kudykam?
Spolupráce s ním si cením nejvíc ze všeho, co mě dosud potkalo. Nikdy mě nenapadlo, že se něco takového může po soutěži X-Factor stát. Já vlastně nečekal vůbec nic. Doufal jsem jen, že se v soutěži udržím co nejdéle a budu si moci zpívat, co mě baví. A ono to vyšlo. Michal Horáček mě viděl a oslovil mě, jestli bych nezkusil v Kudykamu roli Martina. Pozval mě na konkurz, na němž byli kromě něho ještě Petr Hapka a režisér Dodo Gombár. Mezi jím a mnou tam asi přeskočila umělecká jiskra, protože se mi začal hodně věnovat. Prošel jsem předtím řadou konkurzů, ale nikdy se mi nic takového nestalo. Začali jsme spolupráci, která mě hodně posunula.
V čem?
Ve zpěvu, ve výrazu, ale třeba v herectví. Do té doby jsem neměl s činohrou žádné zkušenosti. V Kudykamu jsem však měl hrát ve verších a rovnou na velkém jevišti. Zezačátku jsem byl opravdu dost jalový, ale s Gombárem jsme na tom hodně pracovali. Doufám, že jako herec teď Kudykamu nedělám ostudu. Mimochodem, s Gombárem nyní v pražském Švandově divadle pracuji na hře Merlin aneb Pustá zem. Dostal jsem v ní jako host takovou menší roli, ve které zpívám i hraju.
Ve kterém období vznikly písničky pro vaše debutové album?
Všechny jsme napsali v posledních dvou letech, nejsou tam žádné starší. Možná kromě jedné, kterou mám z šuplíku Ivo Viktorina.
Napsal jste si i několik textů. Byla to v tomto ohledu vaše premiéra?
V češtině to premiéra byla. Předtím jsem si jen textoval nějaké věci v angličtině. Také jsem psal nějaké básničky. Ty ale nemám. Některé jsou možná ještě v mobilech určitých dívek, protože jsem jim je psával v metru, když jsem jel v noci na Černý most. To bylo už někdy v prváku na konzervatoři.
Jako spoluautor mnoha skladeb se pod vaše album podepsal Patrick Karpentski, jinak kytarista a skladatel skupiny Toxique. Jak jste k sobě přišli?
Znali jsme se od vidění už z Ježkovy konzervatoře, kde učil. On mě ale znal i z vyprávění Honzy Lstibůrka, který s ním hraje v Toxique a který se mnou hrál také v jedné jazzové kapele. Jednou jsme se potkali na nějaké akci a Patrick se mě zeptal, jestli už mám někoho, s kým budu dělat desku. Odpověděl jsem, že někoho takového pořád sháním. No, a tak slovo dalo slovo a dopadlo to tak, že mi pomáhal psát písničky.
Pokud se nepletu, vaše album vznikalo souběžně s albem Karpentského kapely Toxique. Nebál jste se, že pro vás zbudou jen „béčkové“ nápady?
Toho jsem se opravdu nebál, protože Toxique je úplně jiná hudba, jiný žánr. Navíc jsem Patrickovi na začátku naší spolupráce donesl celou řadu svých oblíbených desek, takže věděl, jaká je má představa a jaké skladby bych rád na své desce měl. Chtěl jsem především akustické písničky, a on k tomu tak přistupoval.
Líbí se vám hudba Toxique?
Je postavena na jiném základu, než mé písničky. Líbí se mi naživo, jejich koncert si dokážu užít. V autě si je ale pustím jen občas. Není to zase tak docela můj šálek kávy.
Proč jste pro texty na svém albu nezvolil angličtinu, tedy řeč, ve které jste opatřil texty svých starších písniček?
Našlo se pár lidí, kteří mi řekli, že je škoda, že ty texty nejsou anglicky. Já je ale chtěl mít v češtině, chtěl jsem být blízko sám sobě. Měl jsem období, kdy jsem psal jenom v angličtině. Nazpíval jsem tak dokonce celé album, které zatím nevyšlo. Postupem času jsem si ale uvědomil, že v anglických textech se víc zaměřuji na formu, a obsah pak pokulhává. Nad tím se často mává rukou, ale pak se třeba stává, že písničku, kterou by měl zpívat chlap, zpívá ženská. Navíc jsem si u Horáčkových textů uvědomil, jak je krásné zpívat česky a tím pádem věci sdělovat takříkajíc rovnou.
Proč jste to takhle zásadně přehodnotil?
To je vývoj. Dříve jsem také řešil, co je komerce, a co naopak umění.
A dnes?
Dnes už to neřeším. Prošel jsem si obě stránky a vím, že hudba je buď dobrá, anebo blbá.
Podle čeho poznáte tu dobrou?
Nesmí mi z toho být špatně, ale taky u toho nesmím usnout. Je přitom úplně jedno, jaký styl to je. Nedávno jsem byl na vystoupení Josefa Zímy v domě důchodců v Praze 15. Šel jsem tam s kamarádem, který ho doprovázel na trumpetu. Bylo to úžasné. Zíma byl naprosto přesvědčivý a od první chvíle diváky zcela ovládl. Měl jsem dokonce pocit, že se dívám na Franka Sinatru. Se svými posluchači si dělal, co chtěl.
Kterou písničku máte na svém albu nejraději?
Hned tu úvodní, Dobrý den. Ze všech hledisek. V refrénu je sedmiosminový rytmus, který není až tak běžný, a v celé skladbě je můj osobní vztah k určité osobě. Je má nejoblíbenější, ale jinak mám rád všechny.
JAROSLAV ŠPULÁK