Olympic: Rock’n’roll je už dost vyprahlý
0 Petr Hašek 18.10.2012Olympic má letos padesát let. V roce 1965 se zrodil jeho první velký hit Dej mi víc své lásky a v roce 1967 přišla nadčasová písnička Želva. Stejnojmenné první album spatřilo světlo světa o rok později.
V dalších desetiletích se sestava měnila a dnes funguje ve složení Petr Janda – kytara, zpěv, Milan Broum – baskytara, zpěv, Jiří Valenta – klávesové nástroje a Milan Peroutka – bicí.
V listopadu kapela vyrazí na výroční koncertní turné po českých a moravských halách, na kterém ji bude doprovázet Český národní symfonický orchestr. Na otázky odpověděl Petr Janda.
Jak se vám po padesáti letech na hudební scéně skládají nové písničky?
Jsem schopen skládat je normálně dál, ale obávám se, že už to nemá takříkajíc chuť úspěchu. Dnes je situace taková, že napíšete písničky, natočíte desku, vydáte ji, pokřtíte, ale tím to v podstatě končí. V rádiích se nové písničky Olympiku nehrají, moc se o nás nepíše a lidé si naše nové album raději stáhnou na internetu zdarma, než by za ně zaplatili. Je to velice složitá situace a pořád není jasné, jak to dnes vlastně je. Tahle situace se netýká samozřejmě jenom Olympiku. Ne že by nebyly kapely, které se dnes dostanou do popředí. Ony se tam ale dostanou tak nějak nejasně a na krátkou dobu – na rok, na dva. Situace v muzice je dnes opravdu složitá. Navíc musím říct, že rock’n’roll je už dost vyprahlý. Je jako ojeté auto, do určité míry to má za sebou. Nemá co nabídnout, a to, co se dnes nahrává, je jenom mlácení prázdné slámy. Spousta kapela už ani nehraje naživo. Má hudbu na hard disku a jen tak se k ní při koncertě přidává.
Co to pro hudbu znamená?
Stává se prazvláštním zbožím a mizí z ní ideály, které měli muzikanti v šedesátých a sedmdesátých letech, za dob Beatles nebo hard rocku. Dnes mají muzikanti úplně jiné ideály, které ale já, i vzhledem ke svému věku, dost dobře nechápu. Jsem milovník hudbu, rád ji hraju i poslouchám. Mám rád potlesk, ale nedokážu si představit, že bych lidem pouštěl hudbu z hard disku a k tomu jenom přihrával. Nebavilo by mě to a nechápu, co na tom dnes muzikanti mají. Připouštím, že to je generační pohled. Olympic tedy bude dělat hudbu vždycky postaru, to znamenám, že v ní na koncertech zahraje všechno živě.
Nikdy jste nepoužili samply?
Na jevišti ne. Maximálně tak při intru, předehře.
Co by podle vás skomírajícímu rock’n’rollu pomohlo?
Těžko říct. Jeho problém je, že se už hraje šedesát let. Když si vezmete vývoj hudby, různá období v ní trvala určitý čas, ale ten čas se postupně zkracoval. Styl se vyčerpal a přišel nový. Rock’n’roll je už vyčerpaný dávno, ovšem po něm nepřišel žádný nový styl a on neměl sílu vrátit se ke kořenům a začít znovu. Poslední jiskra, kterou měl, přišla s grungem na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. To už je ale strašně dávno.
Vy máte to štěstí, že u rock’n’rollu jste plných padesát let. Kdy jste s ním byl nejšťastnější?
Každé období mělo něco do sebe. První léta měla úžasný nádech něčeho nového, bylo tu nadšení a schopnost válcovat touhle hudbou všechno, co bylo do té doby. Tenkrát to bylo opravdu velmi silné, pro mě asi nejsilnější. Osmdesátá léta byla ale také dobrá, a pokud jde o mě, nemůžu si stěžovat ani na následující období.
Na kterou písničku, kterou jste napsal, jste nejvíc hrdý?
Myslím si, že nejvíc se povedly Otázky. Jsou pěkné, mají několik poloh, dynamiku a přenádherný text, který je platný dnes a bude platný i za sto let. V Praze je s námi bude zpívat má dcera Marta. Už jsem si je s ní zazpíval na tisícím koncertu její skupiny Die Happy v Ulmu a musím říct, že to bylo opravdu skvělé.
Turné:
8. 11. Brno
10. 11. Ostrava
12. 11. Olomouc
15. 11. Pardubice
20. 11. Liberec
27. 11. České Budějovice
1. 12. Praha