Longital: Výprava za světlem
0 Redakce 24.10.2008S experimentální písničkářskou dvojicí Longital ze Slovenska jsem v průběhu letošního roku sledoval cestu až k aktuální desce Gloria, která vychází letos na podzim. Cestovatelé za světlem Shina a Dan přijedou 27. října do pražské Akropole novinku představit a pokřtít. Bude to éterický zážitek a jemné hudební duše by na něm neměly chybět.
Vydáváte novou desku Gloria. Minulá se jmenovala Výprava, je tedy „gloria“ koncem „výpravy“?
Shina: Není, protože „výprava“ je věčná, je potřeba ji podnikat znovu a znovu. Jen po každé takové výpravě víme víc sami o sobě. Na této naší konkrétní Výpravě jsme objevili Gloriu – světlo. Ona nám ukázala, že jsme sami strůjci všeho, co se nám děje, že si pro sebe sami chystáme nové a nové výpravy a potom si vychutnávame jejich plody, ať už sladké nebo kyselé.
Gloria je myslím na první poslech o něco písničkovější a možná i chytlavější, fungují nové písně stejně i na koncertech?
Dan: Naše písně se na koncertech vyvíjejí a nabírají postupně nové kvality a energii. Někdy to trvá déle než se usadí. V případě Glorie, kterou jsme zatím hráli koncertně jen málokrát, jsme velmi příjemně překvapení. Nové písně znějí vedle starších „tygrů z Výpravy“ stejně energicky a navíc mají novou kvalitu, nazval bych ji „více světla“.
Používáte smyčec pro hraní na kytaru, jaké má výhody?
Dan: Hledal jsem jiný zvuk, kytara má výrazné tóny, ale slabý dozvuk. Je to vlastně skoro bicí nástroj, alespoň já na ni tak hraju! (smích) Je to takové vertikální, hledal jsem nějakou horizontální plochu. Smyčec mi přesně vyhovuje. První dva roky se to nedalo poslouchat, ale postupně jsem vyvinul jistou techniku.
Longital: Voyage
Ještě magičtěji působí váš další experiment, digitální dotykový „hudební nástroj“, zvaný Lemur. Jak ten funguje?
Dan: Je to dotykový interface, který je ovladačem pro jakékoliv zvukové stopy z laptopu. Hrajeme už nějakou dobu s počítačem a hledali jsme takový interface, který se dá jednoduše ovládat od kytary a nevypadá to, jako bychom si četli e-mail, což mimochodem běžně děláme… (smích)
Na display si nastavím několik objektů a na ně namapuji zvuky. V podstatě vytvořím obraz, což mi vyhovuje, protože jsem vizuálně založený. Nechci hrát na nějaké páčky a knoflíky. To na co hraji, musí být krásné a přítulné a to tenhle Lemur je! Je příšerně drahý, protože jde o dva roky starou technologii, ale splňuje přesně to, co jsem hledal. Hrají na něj například Bjork, Nine Inch Nails, Einstürzende Neubauten a obecně ti, kdo se nebojí technologie. Na druhou stranu to není věc jen na efekt, vyžaduje počítačovou gramotnost skoro na úrovni programátora.
Zvláštní název Longital, nebo slovensky Dlhé diely je na vašem webu opředen různými poetickými legendami. Váže se k něčemu konkrétnímu?
Dan: Všechno je to pravda, ale nedokazatelná (smích).
Shina: Dlhé Diely skutečně existují. Je to bratislavské sídliště, kde se před osmdesátými lety rozkládaly vinohrady a zahrady. Před válkou se mu říkalo z němčiny Longital. Název se zachoval mezi místními ve vinárnách a hospůdkách. Neexistuje doklad o skutečné podobě toho slova, my to píšeme tak, jak je Slováci vyslovovali, německy to bylo asi nějak „Langetheile“, nebo podobně. Nejprve jsme se jmenovali Dlhé diely, ale přešli jsme právě k tomuto staršímu názvu.
Do Prahy jste přijeli vlakem, jezdíte obvykle dráhou i na koncerty. Čím vás tento způsob cestování oslovil?
Dan: Zvláštně tam plyne čas, máme ho spoustu jeden na druhého, když plyneme z jednoho bodu do druhého. Navíc vlak i plynuleji jede a brzdí, to je dobré na záda. Nepotřebujeme vozit mnoho věcí. Není třeba měnit sestavu nástrojů podle toho, jak daleko hrajeme a to je příjemné. Frčíme v malých hi-tech věcičkách, hudebních i jiných. Cestování jsme přizpůsobili i naše oblečení, nosíme out-doorové, které dobře vypadá a je praktické.
Každý máte na zádech kytaru a společně jezdíte světem. Jste tedy spíš písničkářská dvojice? Nebo více kapela, umělecká skupina… Jak se cítíte?
Dan: Když vyložíme všechno, co máme v ruksaku, tak jsme v podstatě multimediální skupina.
Shina: Začínali jsme jako oddělení písničkáři. Každý si psal to své a společně jsme jen aranžovali. Postupem času se více propojujeme i v psaní písniček. Dnes tvoříme společně už od prvních nápadů a útržků.
Dan: Je to i tím, že už se jeden před druhým nestydíme odkrýt své nápady (smích).
Na stránkách velmi poctivě vedete deník, jakýsi blog. Je plný příjemně podaných historek a zážitků, jednou z nejzajímavějších historek je ta o nákupu unikátní kytary ve slovenském Zvoleně…
Dan a Shina oba jeden přes druhého: Ano, šli jsme se původně naobědvat do města. Dan chtěl najít pravou slovenskou restauraci a když jsme šli po místním dlouhém náměstí, najednou ho to nějak táhlo do průjezdu… Nemusím metalové hudební obchody, ale tentokrát jsem si šel prohlédnout ty „sekyry“, co měli uvnitř. Když jsme odcházeli, spatřil jsem tuhle dvanácti-strunou kytaru jako dekoraci nad dveřmi… Prodavač se nás ptal jestli něco hledáme, ale… Já mám totiž hodně kytar a už žádné nesháním. Jen se mi občas stane, že nějakou uvidím a prostě ji musím mít. Tahle byla v otroctví jako dekorace a já ji musel koupit a vrátit jí život. To ona si vybrala mě.
Desky vydáváte na vlastním labelu Slnko Records. Souvisí s kapelou, nebo je to vaše vedlejší aktivita?
Shina: Ani nevím, jestli to tehdy souviselo s kapelou, asi před sedmi lety jsme mluvili s kamarády o osudu jedné nahrávky, nevěděli jsme, co s ní podniknout. Tak jsem navrhla, že založím label a vydám ji. Ještě to léto se několik z nich ozvalo s dalšími hotovými věcmi, a tak hned první rok vyšli čtyři desky. Postupem času se vydavatelství rozrostlo víc, než jsem si dovedla představit.
Jak hledáte kapely pro vydavatelství a na jakou hudbu se specializujete?
Shina: Nikdy jsem nehledala, vždy jsme se nějak potkali a shodli se, že chceme vydávat společně. Letos jsme například vydali první hip-hopový projekt Modré hory. Nejsou vůbec vulgární, velmi si zakládají na poezii a jsou myslím moc zajímaví. Přesně reprezentují to, co chci vydávat, silnou výpověď, nejde mi jen o dobrou hudbu, na žánru nezáleží.
JAKUB ANDĚL
27. října, Praha, Palác Akropolis, Longital – křest desky Gloria