Keane: Být před mikrofonem novináře přirozený a svůj je vždy těžké
0 Petr Hašek 9.11.2012Minulý pátek koncertovala ve Velkém sále pražské Lucerny britská poprocková čtveřice Keane. Před svým povedeným vystoupením před téměř zaplněným sálem poskytli zpěvák Tom Chaplin a baskytarista Jesse Quin serveru Play.cz rozhovor.
Co je Strangeland – Divnozemě? Kde to je?
Chaplin: Řekl bych, že naše deska je o mnoha věcech a člověk se snaží říct, co mají společného. Hodně písniček je o životních cestách, o všem, co nás potkává, co zažíváme. Naše vrcholy a naše pády, všechno, co je tak trochu podivné. Proto jsme se takhle rozhodli pojmenovat krajiny naší desky.
Skladba Strangeland na desce není, ale objeví se navíc na limitované edici desky, společně s dalšími třemi písničkami. Proč?
Quin: Protože nebyla dost dobrá. To byl jediný důvod. Vybírali jsme ze spousty písniček – měli jsme jich dvaaosmdesát. Na album se pak dostaly jen takové, o kterých jsme byli přesvědčeni, že tam patří. I když zrovna tahle skladba byla podle Tima klíčem k albu. Ale na desku se prostě nehodila.
Chaplin: Pro mě je docela frustrující, že se mi i ty další věci na limitovaném vydání hodně líbí. Ale na desku se jich dostalo jen dvanáct. Lidé to tak chtějí. Líbí se mi písnička „It´s not true“ a ta je také jenom na té limitce. Ale v minulosti se nám to už stalo. Písnička My Shadow je podle mě jedna z našich nejlepších věcí, ale na velké desce nikdy nevyšla. Je to vlastně divné, ale na druhé straně ty limitované verze jsou něco pro naše největší fanoušky.
Osmdesát dva písniček je docela hodně, ne?
Chaplin: Všechny nejsou dobré. Je jich hodně špatných. A je tam také pár dobrých věcí, které se nám nepodařilo zahrát tak, jak bychom chtěli. Ty znovu nahrajeme nebo si s nimi dál budeme hrát. Možná jednou vyjdou na desce. Napsali jsme několik písniček, které nás nadchly, ale řekli jsme si, že je pustíme ven, až budou perfektní.
Vaše album je hodně melancholické…jako všechna vaše alba.
Chaplin: Depresivní.
Vy ale moc nepůsobíte depresivním dojmem.
Quin: Dostáváme to ze sebe muzikou.
Chaplin: Nejlepší hudba je často ta nejsmutnější.
Quin: Hodně mých oblíbených písniček člověka skoro rozpláče. Všechna ta zlomená srdce, rozchody, neúspěchy…to jsou moc inspirativní témata!
Chaplin: Na téhle desce je víc naděje než na těch předešlých. Takový ten pocit, že to dobře dopadne, tam je, což je dobré. Možná se dostáváme do fáze života, kdy si uvědomujeme, že to tak být musí, jinak život nemá smysl…
Všechny deprese se často stáčejí k dětství. Bylo to vaše šťastné?
Chaplin: Problém je, že si z dětství člověk pamatuje jen to dobré. Náš obraz dětství v nás je hodně zúžený. Ty hodně špatné věci vám jako dítěti často nedojdou. To, co vám v dospělosti někdo řekne a vás to naprosto rozhodí, si v dětství možná ani neuvědomíte.
Vaši rodiče byli akademici, že? Otec byl ředitelem školy. Co říkali vašemu rozhodnutí stát se zpěvákem v popové kapele?
Chaplin: Nesnesli to, nepřijali to. Hrozně mi v tom bránili. Dokážu pochopit proč. Byli vychovaní jistým způsobem, měli vzdělání, následovala úspěšná kariéra, takže jim rozumím. Moje rozhodnutí nechat školu a splnit si svůj sen je naprosto vyděsilo. Já jsem, doufám, trochu otevřenější. Když se moje dítě rozhodne pro něco, čemu nebudu rozumět, budu se ho snažit pochopit a dozvědět se víc o tom, co ho to vlastně zajímá. Mimochodem, mým rodičům se naše kapela moc líbí, když jsme teď úspěšní.
Před několika dny jsem četl v britském časopise rozsáhlý článek, který docela detailně popisoval vaše soukromí. Jsou vám tyhle věci lhostejné?
Chaplin: Tomu neutečete…a já si myslím, že to je docela fajn, když se takové věci zveřejní. Je v pořádku, když máte čas novináře poznat a necháte ho proniknout do svých emocí. Během pěti minut si s nikým důvěrný vztah nevytvoříte. Když jste s někým tři dny, a to byl případ té novinářky, která s námi jela část turné po Asii, tak je to jiné. Bariéry padnou a vy pak říkáte věci, kterých později litujete… Vlastně ani nemůžete, protože jste to vy, kdo to říkal. Žádná lítost! A navíc vám musím říct, že jsem v tom příběhu Keane mnoha novinářům o sobě neřekl úplně všechno podle pravdy, a toho možná trochu lituji… Být před mikrofonem novináře přirozený a svůj je vždy těžké. Spustíte před sebe takový filtr. Ale je moc fajn, když se vám podaří ten filtr odhodit. A navíc, život je plný spousty věcí, kterých více či méně litujete.
A nedělají si pak vaši fanoušci na vás nárok? Nemají dojem, že jim patříte, když vás tak znají?
Chaplin: Pro mě je ten moment, kdy lidem jakýmsi způsobem vracím to, za co zaplatili, na pódiu při koncertě. Moment, kdy dáváte něco ze sebe. A samozřejmě taky naše desky. Mimo tohle je všechno navíc jakýsi bonus. Podepsané desky, setlist hozený lidem, paličky darované fanynkám a podobně. A já to jako nějakou povinnost necítím. Doufám, že když se shromáždí hodně lidí, aby vás viděli a slyšeli, tak se automaticky vytvoří pocit pospolitosti, kdy sdílíme společně nějaký zážitek prostřednictvím písničky. To je těžké, možná nevědomky dáváme víc, než si uvědomujeme, a lidé si ty emoce prostě přivlastňují a s nimi i nás…
MARTIN SKŘIVAN