Junot Díaz: S angličtinou se mi dobře tancuje
0 Redakce 24.3.2011Americkými magazíny je označován za jednoho z dvaceti nejlepších spisovatelů 21. století. Junot Díaz se narodil v Dominikánské republice, ale vyrůstal v New Jersey, kde se odehrává také děj jeho slavného románu Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda. Knihu, za niž získal Pulitzerovu cenu, představí na 21. ročníku Festivalu spisovatelů Praha.
Kdy jste přijel do Ameriky?
Bylo mi šest let a byl prosinec. Od té doby je pro mě prosinec nostalgický měsíc. Asi tak jako září připomíná dětem školu. Mně zase prosinec připomíná první roky, kdy jsem byl přistěhovalcem.
Jaké to bylo?
Mluvíme o roce 1974. Pár měsíců po mém příjezdu padl Saigon. Spojené státy byly v hluboké hospodářské krizi, země prožívala další ze svých vleklých záchvatů odporu vůči cizincům. Přistěhovat se v té době do New Jersey, kde nebyli na imigranty příliš zvyklí, představovalo pro chudé, barevné dítě přímo hrdinskou bitvu.
Kdy jste začal mít pocit, že jste starý?
Že jsem starý, jsem zjistil v pětatřiceti. Moc dobře si vzpomínám, jak jsem se jednou podíval na svoji kmotřenku a řekl si: Tak, já už to mám za sebou… Už to nebylo moje mládí, teď patřilo jim. Bylo to trochu ponižující, ale zároveň ohromně přínosné.
Člověk je mimo, neví, která bije.
Jasně, najednou je z vás mimoň. Neznáte muziku, neznáte toho či onoho herce. Už pro vás není spousta věcí, na které je člověk zvyklý. Samozřejmě, že nejste mimo ve všem. Jenže v tu chvíli už nejste ten samý člověk, už jste někde jinde.
Jak jste našel svůj hlas, identitu, kterou promlouváte?
Američani mají s identitou problém. Jejich realita je taková, že i ten nejváženější, dobře postavený a pevně zakotvený Američan neustále hloubá: Kdo sakra jsem? Proč jsem tady? Kde to jsme?
Samo sebou to platí v různé míře. Čerstvý přistěhovalec se cítí úplně jinak než někdo s modrou krví. To je jeden z velkých protikladů americké reality. Lidé bez domova si musí tak či onak poradit sami a docházejí až k individuálnímu zbožnění. Říkají si, že se musejí stát někým.
Naše uvědomování si dějin je navíc velmi povrchní a velmi mlhavé. Často si minulost pro její temné stránky zapíráme. Jako mladý přistěhovalec jsem měl pocit, že jsem vyběhl na trať o pár kol později a ostatní mi utekli. V mládí mi ale při hledání vlastního hlasu pomohlo vědomí, že pro hledání identity jsem zaručeně na tom správném místě.
Našel jste literaturu.
Pro mě je umění jedním z největších darů našich bídných dějin. V umění se setkávám s člověkem. Setkávám se nejen s obrazem našeho lepšího já, ale i našeho minulého já, našeho chybějícího já. Ale také já, které teprve prožijeme. Upřímně věřím, že na naší civilizaci je nejdůležitější docela prachobyčejná věc: umění.
Ve vašem díle je také hudba.
Vyrůstal jsem v rodině a komunitě, která měla styl: své písně a smysl pro rytmus. Americká angličtina má navíc svůj pohyb, takže se s ní odjakživa dobře tancuje. Velmi dobře jsem si uvědomoval, že jedna z nejobtížnějších charakteristik jazyka je jeho hudebnost a rytmus, které jsem chtěl za každou cenu ovládnout. Abych pronikl k životu lidí, o nichž jsem chtěl psát, potřeboval jsem rytmus, který byl důvěrně známý a zároveň v mnoha ohledech tajemně cizí.
Rozhovor s Junotem Díazem vedl Michael March, z angličtiny přeložil Petr Mayer.
Junot Díaz vystoupí na 21. ročníku mezinárodního Festivalu spisovatelů Praha 16. – 20. dubna 2011 na Nové scéně Národního divadla.