Joe Satriani: Chickenfoot jako ukázkový model programové pohody
0 Redakce 4.9.2009Pro strhující svěžest svého oldschool rocku s moderním soundem, pro svůj totální mladistvý entusiasmus a sympatickou jižanskou pohodu svých show se Chickenfoot stali letos vítaným hostem řady letních festivalů (a to jak v Evropě, tak i za oceánem). Na novou senzaci na rockové scéně byli fanoušci pořádně zvědaví. Samá profláklá jména, ovšem v konfiguraci, jakou bychom si tak do půlky ještě bez problému dovedli představit jako fungující těleso… A zbytek? Naprosté překvapení! – Už tato skutečnost dokázala vyvolat v hudebním světě dostatečně velkou pozornost.
Dva bývalí členové Van Halen, zpěvák Sammy Hagar a baskytarista Michael Anthony, jen rádi spolu dál hrávali – i po přerušení svých styků s bratry van Halenovými. A ještě raději trávili čas v městečku Cabo San Lucas na severu Mexika, kde tzv. „červený rocker“ Hagar vlastní dnes již poměrně proslulý klub Cabo Wabo (díky stejnojmenné písničce Van Halen a z videoklipu k Sammyho písni Mas Tequilla – pozn. aut). Při každé příležitosti se k nim připojil i bubeník Red Hot Chili Peppers Chad Smith, který si zas před časem zakoupil dům ve stejné obci. Zbývalo jen najít vhodného kytaristu. Toho ku podivu spatřili ve tváři muzikanta, který doposud dělal v postatě jen na sólových převážně instrumentálních projektech, Joea Satrianiho. Právě virtuózní hráč, který celý svůj život snil o velké kapele, a jehož jsme vyzpovídali, se osobně ujal nenápadného přesvědčování publika, že Chickenfoot nejsou jen další superskupinou, ale skutečnou kapelou s jasnou vizí a konkrétními plány do budoucna.
Měla jsem příležitost vás vidět na belgickém festivalu Graspop Metal Meeting a byla jsem uchvácena atmosférou vašeho vystoupení. Pohoda a spontaneita show Chickenfoot byly v naprostém souladu s uvolněnou náladou letního odpoledne pod pražicím sluncem.
V tom, co z vás vyzařovalo, se pojily sebedůvěra, mistrovství a letité zkušenosti s přímo mladistvým entusiasmem a vášní. Na vás je prostě znát, že už necítíte potřebu cokoliv dokazovat, že dnes už máte postavení, které vám umožňuje dělat hudbu skutečně jen pro radost.
Skutečně se bavíme úžasným způsobem. A to mi na Chickenfoot přijde nejkouzelnější: všichni se tak snadno dostáváme do fantastické nálady, když spolu hrajeme. Všichni toužíme jen po tom užívat si… Jsem nesmírně vděčný za příležitost hrát s takovými muzikanty. Je to šance, jaká se člověku dostane do cesty jednou za život. Za sebe můžu říct, že se cítím skvěle, už když jsme všichni čtyři pohromadě.
Je to vlastně znát i z desky, kterou jste spolu stvořili. Je hodně svěží. Nelze přitom vycítit žádnou vědomou snahu přijít za každou cenu s něčím jedinečným. Samozřejmě pod povrchem, slyšíme odkazy k dalším vašim dřívějším i současným projektům a kapelám. Ovšem, povšechný dojem, který nahrávka zanechává, je, že máme co do činění s kapelou, která zní skutečně originálně… Přiznám se, že mě výsledek docela překvapil.
Jsem rád, že jsou lidé překvapení, protože pokud by to tak nebylo, a zněli bychom stejně, jak nás lidé znají od dřívějška, považoval bych to za muzikantské selhání. V Chickenfoot jsme všichni v situaci, že najednou pracujeme s lidmi, kteří hrají odlišně od muzikantů v našich dalších projektech. Byli jsme sami překvapení, když jsme začali spolu zkoušet a psát hudbu, jak na povrch vyplouvají spíše vlivy hudby, na které jsme vyrůstali, než té, kterou jsme dosud sami hráli. Tedy v hudbě Chickenfoot uslyšíš mnohem méně prvků z mých sólovek nebo z hudby Red Hot Chili Peppers, nežli ze sterého rock´n´rollu a R&B, nebo heavy rocku ve stylu Led Zeppelin i klasického blues. Najednou se u nás začala projevovat tendence přebírat takovéto stylistické prvky. Ale rozhodně to nebylo cílené.
Vzájemně jste se tedy motivovali dělat věci odlišným způsobem?
Já si to rozhodně myslím. Sami jsme si až v průběhu práce uvědomili, že hrajeme jinak, než na svých vlastních deskách. A jak se zdá, zaregistrovalo to pak i naše publikum. Fakt je, že už skladby jsou vystavěné zcela odlišným způsobem, než dejme tomu na mých deskách, nebo u RHCP. Což, myslím, je dáno tím, že jsou Chickenfoot kapela, která má hodně přirozený sound. Od začátku jsme věděli, že chceme, aby i naše deska zněla tak, jako když hrajeme živě. A to si žádá jiný styl hry, než je ten běžný na studiových nahrávkách.
Máš pocit, že jsi v Chickenfoot byl inspirován k objevení něčeho úplně nového, nebo jsi spíše našel prostor, kde jsi konečně mohl realizovat některé své dřívější hudební vize?
Řekl bych, že jsme všichni směřovali k novým věcem. Dennodenně jsme se Sammym diskutovali o psaní písní. Objevovali jsme spolu nové cesty, jak třeba vše poskládat takovým způsobem, aby určité pasáže mohly dobře vyniknout při koncertních vystoupeních. Každopádně, díváme se pořád do budoucna – netěžíme z minulosti, tedy přinejmenším to neděláme vědomě.
Máš pocit, že pořád zůstávají neobjevená místa v hudbě a obecně v umění?
Vždycky. Každým dnem se před člověkem vynořuje milion nových věcí, které dosud nespatřil, a které by stály za to věnovat jim čas a proniknout do jejich podstaty. Proto jsem třeba téměř pořád na turné. Hrozně mě to baví. Miluju tento způsob života.
Pro poslední dekádu je charakteristické míchání hudebních stylů, které občas nabývá i docela bizarních podob. Zdá se, že stvořit další fusion je dnes jedinou možnou cestou, jak přijít s něčím novým.
Všechno nové je svým způsobem fusion. Kdybys k tomu přistupovala skutečně hodně vědecky, musíš si uvědomit, že veškerá hudba západu je postavena na dvanácti tónech. A s nimi pracujeme už takových 500-600 let. Mozart, Bach a Beethoven také vytvořili určitý fusion. Kdyby sis vzala mistrovského hráče, jako byl Hendrix, musíš uznat, že jeho originalita spočívala v tom, že byl skutečným mistrem fusion všech možných stylů pop music, blues, raného rock´n´rollu – prostě dokázal všechno poskládat dohromady jinačím způsobem. Samozřejmě existuje dobré fusion i špatné fusion. Prostě když už do toho jdeš, musíš to dělat svérázným způsobem. V Chickenfoot třeba stále velebíme své hudební kořeny, ale snažíme se vynést své inspirace na novou úroveň, jak jsem již řekl, uspořádat vše novým způsobem. Pokud chceš stvořit rockový song, jdeš do toho s vědomím, že rock tu je už od šedesátých let. Musíš tedy vycházet z písní z posledních čtyř desetiletí, pokud máš stvořit něco, co k tomuto stylu patří. Nezbytným požadavkem ale je přiložit k dílu i něco vskutku originálního. Nejlepší rockové kapely to tak vždy dělaly.
Ty jsi vlastně musel přizpůsobit svou techniku hry potřebám Chickenfoot, jejichž hudba má zcela odlišnou povahu, než materiál na tvých sólovkách.
Je to legrační, v Chickenfoot hraju hlavně rytmickou kytaru. Po technické stránce je to obrovský rozdíl hrát melodii a hrát rytmus. Na mých sólových deskách je ústřední kytara.
Zde je ústřední zpěv Sammyho, zatímco já se soustřeďuju spíše jen na harmonii. Hraju tvrdé riffy a snažím se přizpůsobit se vokálům. Podle mě je důležité, aby instrumentalista, a převážně kytarista, podporoval skladbu. To je na prvním místě. Na druhém pak musí přijít také podpora celkového soundu kapely. Takže už to, na co se zaměřuješ, co se snažíš prezentovat, samo o sobě mění tvůj způsob hry. I v tom jsou Chickentfoot pro mě nesmírně zajímaví. Jsou obrovskou výzvou! Rozhodně mi přijde mnohem snadnější učinit hudebné prohlášení prostřednictvím sólové kytary. Ale pokud důvěřuješ naplno svému smyslu pro rytmus, jde to také. Hendrix a Jimmy Page dokázali najít svůj specifický výraz při hře na rytmickou kytaru. Je opravdu málo rytmických kytaristů v historii rockové hudby, kteří dokázali přijít s tak odvážným stylem hry – věř mi, můžeš si je spočítat na prstech. A když jsem začal hrát s Chickenfoot hodně jsem přemýšlel právě o odkazu Hendrixe a Page.
Chickenfoot se podařilo nalézt specifický klíč pro každou skladbu – opatřit ji odlišnou příchutí. A tomu se neustále přizpůsobuje i tvá hra, v které využíváš prvky velké škály stylů. V podstatě se chováš jako hudební chameleon.
Opět se musím vrátit k tomu, že jsem vždy hodně poslouchal kapely jako Led Zeppelin, The Who a přijde mi, že u těchto kapel, se kytaristé méně starají o to, aby předváděli své umění a sebe, a víc jim záleží na znění skladeb a na celkovém soundu kapely. Když se zaposloucháš do toho, co dělá Jimmy Page, všimneš si, že on vlastně využívá mnoho různých stylů hry. Třeba na prvních dvou deskách Led Zeppelin objevíš jak jeho specifické vibrato, tak i zcela čistý kytarový sound, a pak také všechno, co je mezi tím. Občas jeho kytara zní nervně, jindy vytváří i psychedelický sound… Hraje prostě to, co skladba vyžaduje. Stejným způsobem se snažím i já přistupovat k hudbě Chickenfoot. Když jsem se dal dohromady s těmito kluky, snažil jsem se nejdřív přijít na to, jaký kytarový sound by této kapele nejlépe slušel, a uvědomil jsem si, že obecně převládá ten čistý. Jenže další věc je, že si každá skladba žádá jiný styl hry. Třeba rozdíl mezi Sexy Little Thing a Turnin' Left je skutečně obrovský. Nemůžeš k oběma skladbám přistupovat stejně. Samozřejmě, když nás vidíš hrát živě, se tyto rozdíly stírají, skladby se k sobě přibližují stylově. Máš jen jednu kytaru a musíš sám prezentovat všechen materiál. Ovšem, když děláš na nahrávce, je situace úplně jiná. Takže se v žádném případě nesmíš držet svých zvyklostí, nesmíš si zjednodušovat práci. Máš-li stvořit velkolepé rockové album, musíš nechat čistě na skladbě, aby vedla tvou kytaru.
Tvým koncertním projektem G3 prošla celá řada prvotřídních kytaristů, Steve Vai, Robert Fripp (King Crimson), John Petrucci (Dream Theater), Yngwie Malmsteen, Michael Schenker ad. Přiučil ses něco z jejich technik hry? Něco, co jsi třeba teď mohl využít v rámci Chickenfoot.
Pro mě je právě jednou z nejúžasnějších věcí na G3, že do toho projektu vstupují muzikanti, kteří sami chtějí sdílet s ostatními své zkušenosti a své ideje. Skutečně jsem se leccos naučil z jejich technik hraní na pódiu. Steve Vai třeba, ale i John Petrucci, nebo Paul Gilbert jsou muzikanti, kteří mají tak neskutečné dovednosti, ovládají tak neskutečně množství technik, že jsou schopni zahrát téměř všechno, a to všemožnými způsoby. Většina hráčů se zaměřuje na určitý styl hry, jako Kenny Wayne Shepherd nebo Robert Fripp, zato jsou třeba zrovna jejich techniky natolik originální, že je stěží někdo napodobí. Ale třeba s Johnem Petruccim jsem vždy před koncertem stál v zákulisí, procvičovali jsme se a já mu kladl pořád hromadu otázek. Stejně zajímavý pro mě byl i Yngwie Malmsteen. Oba hrají tak vášnivým způsobem a jejich technika hry je tak odlišná od mé, že jsem prostě musel pochopit, jak toho docilují. Tak jsem je stále pozoroval a leccos jsem od nich odkoukal. (smích)
Chickenfoot jsou pro tebe splněním dlouholetého snu. Krátkou dobu jsi sice v roce 1994 hrál s Deep Purple, když jsi musel náhle nahradit Ritchieho Blackmorea během turné skupiny po Japonsku. Nakonec však kvůli smlouvě se Sony, která tě zavazovala k natočení dalších sólových alb, jsi ve spolupráci nemohl pokračovat. Přišlo mi, že jsi svého času toho litoval. Dnes jsi ale řadovým členem Chickenfoot a zdá se mi, že v této kapele vystupuješ mnohem sebevědoměji.
Rozhodně. A je to zcela pochopitelné. Hrajeme svoji originální hudbu a v této formaci jsme všichni hned od počátku, jsme tudíž jejími rovnoprávnými členy kapely. Není to tak, že by se někdo připojil později jako náhrada za původního člena. Takže v tom třeba pro mě spočívá nejzásadnější rozdíl mezi působením v Deep Purple a v Chickenfoot. Mám zde jiné postavení. V okamžiku, kdy jsme se rozhodli, že budeme skutečnou kapelou, začali jsme také skládat hudbu společně. Máš pak samozřejmě z toho úplně jiný pocit.
Dokážeš zhodnotit, v čem byla zkušenost s Deep Purple pro tebe nejcennější?
S Deep Purple to všechno bylo především o úžasných zážitcích a o nepopsatelném pocitu z hraní. Každý v této kapele hraje tak, že jeho nástroj má vskutku nádherný a zcela jedinečný sound. Jsou k tomu fantasticky sehraní. Mají dokonale propracované tempo, rytmus, melodie, aranžmá. A jejich písně jsou opravdu úžasné. Je pak velice snadné do toho přesně zapadnout a fungovat jako součást kapely.
Stále v rozhovorech zdůrazňujete, že nejste superskupina, ale řadová kapela. Na důkaz toho už plánujete turné i na příští rok, kdy se, pokud vím, také pustíte do natáčení druhého alba Chickenfoot.
Sammy a já jsme už začali skládat materiál pro další album – přímo v backstage, zatímco se připravujeme na svá vystoupení a rozehříváme se. Vlastně všichni čtyři přicházíme s nápady. Takže Chickenfoot se už skutečně těší na nahrávání další desky.
Chad jde ale zpátky k Red Hot Chili Peppers, kteří se také chystají rozjet natáčení další desky.
Ale pak se vrátí k nám. Všichni budeme teď hodně zaneprázdnění. Ale my máme rádi tento způsob života. Jsme rádi aktivní.
Také se chystáš na další sólovku?
V průběhu příštích pěti šesti měsíců se chystám vydat desku Joe Satriani: Live in Paris. Stále čekám na harmonogram vydání od Sony Music.
Prý se v příštím roce chcete vypravit na turné do Austrálie, což moc kapel nepodniká. Je to přece jen docela drahá záležitost.
My to tam ale máme hrozně rádi. Se svojí kapelou jsem třeba zvyklý jezdit všude. Snažím se postupně pokrýt celou Evropu, pokaždé jezdím trasu po Jižní Americe, cestuju na Dálný Východ i do Indie. Snažím vést i kluky v Chickenfoot k tomu, aby přemýšleli globálně. Musíme se dostat všude, i kdyby to bylo jen pro pár show, i kdyby se to finančně moc nevyplatilo. Hudba Chickenfoot má prostě v sobě určitou atmosféru, kterou člověk musí pocítit naživo. Myslím si, že jedině tak pochopí plně, co jim můžeme nabídnout.
Osobně jezdím do Austrálie už dvacet let a je to úžasné místo se skvělým publikem. Také tam člověk může podnikat spoustu zajímavých aktivit. A s Chickenfoot opravdu jedeme všude s úmyslem, že si chceme především hodně užívat.
ZLATINA JEŘÁBKOVÁ