Jana Koubková: Pořád se snažím
0 jsk 24.4.2014K říjnovým sedmdesátým narozeninám české především jazzové zpěvačky Jany Koubkové vychází u Supraphonu bilanční dvojdesková kompilace nazvaná Jazz? Oh, yes! Jsou na ní nejzajímavější skladby Koubkové a jejích spolupracovníků v čase od sedmdesátých let po současnost.
Takhle široký reprezentativní výběr vám asi doposud nevyšel.
Jeden výběr už jsem měla, vydali ho v Japonsku. Ale z tohoto nového mám obrovskou radost, je to hezký dárek k mým narozeninám. Obsahuje nahrávky z let 1976 – 2014. Dělali jsme ho společně s Tomášem Padevětem, ale hlavní slovo jsem měla já. Snažila jsem se o pestrost. Šla jsem třeba i do rozhlasového archivu, kde jsou zaznamenané zajímavé skladby, které nejsou mezi lidmi příliš známé, například nahrávky s Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu a skvělými sólisty. Na desce jsou samozřejmě také nahrávky s Jazz Half Sextetem Viktora Kotrubenka, je tam vokální skupina Hot tety, Horký dech s Michalem Pavlíčkem a Jiřím Hrubešem, dokonce jedna nahrávka s Karlem Vlachem, a pak taky skladba, kterou jsem natočila s Bambini di Praga a skvělými perkusisty Duga Duga Pé Pé.
Kompilace Jazz? Oh, yes! Má oproti zmíněné japonské ještě jednu výhodu: jde až do současnosti, je na ní i nahrávka z letoška. Ta japonská se dostala pouze do roku 1997.
Je to tak, od vydání japonského výběru jsem ještě nějaká ta alba vydala. Poslední samostatné jsem měla v roce 2011. A pokud jde o onu věc z letoška – ta na studiovém albu teprve vyjde, nové album se bude jmenovat Smrt standardizmu. Vyjde letos, a jelikož už je nahrané, řekli jsme si, že jednu věc dáme na tuhle kompilaci. Písnička se jmenuje Chtěla sem víc než ty, a v bookletu je i fotka z našeho natáčení. Kompilace Jazz? Oh, yes! je tedy opravdu pestrá, jako můj život.
Lze ji brát i jako ohlédnutí za vaší tvorbou, potažmo životem?
Určitě. Když jsem na kompilaci vybírala skladby, prošla jsem si celým svým životem a uvědomila si, že byl docela pestrý. Poznala jsem spoustu vynikajících muzikantů a projela hodně zemí.
Zřejmě důležitou roli ve vašem směřování měl jazzman Luděk Hulan. Je to tak?
Luděk Hulan byl mým prvním jazzovým kapelníkem, zpívala jsem s jeho Jazz Sanatoriem. Když mi bylo třicet, rozhodla jsem se dělat to, co mě baví, a s tím, co mě nebaví, přestat. Chtěla jsem prostě zpívat jazz. Nejdřív jsem šla za Karlem Velebným, ten měl ale nějaké starosti s kapelou, tak jsem to zkusila u Luďka Hulana. Zpívala jsem tehdy s tanečními kapelami v zahraničí. V americkém hotelu Sheraton ve Švédsku jsem se natočila na kazetu s jazzovými standardy. Luděk si to poslechl, vzal mě na zkoušku, a tak jsem se ocitla mezi skvělými muzikanty. Ale záhy jsem začala vystrkovat růžky a vymýšlela si různé projekty. Svůj hlas jsem víceméně používala jako další nástroj a teprve posledních 15 let zpívám víc texty, které si navíc sama píšu.
Jaké jsou vaše nejbližší plány?
Raduji se z toho, co je. Snažím se, abych byla zdravá. Ráda jezdím na výlety, ráda chodím rychle. Mám ráda přírodu, knihy. A zpívám. Koncertuju se svým kvartetem nebo se seskupením Smrt standandardizmu, v němž zpívám své texty. Říkám tomu nejazz. S kvartetem máme pestrý repertoár, jazzové standardy, naše kompozice, ale třeba i skladby Bobbyho McFerrina nebo George Gershwina. Je to náročné, všechno organizuju sama. To bere hodně energie. Ale nejvíc energie bere vyjednávání s pořadateli. Stane se, že řeknou: můžu vás zaplatit jenom ze vstupného. Takže z koncertu sejde, to by nebylo ani na dopravu. Ale jak vidíte, pořád se snažím.
Současně s kompilací vyšla i vaše třetí knížka Básně z jazzové dásně. Jaká je?
Je pestrá jako můj život, jsou v ní nejen básně, ale i různá povídání, citáty, všelijaké legrácky a hodně fotek. A taky věci k zamyšlení. Na obalu knihy je text Jiřího Žáčka Blues pro Janu K. V první sloce se říká: Když je holka narozená ve Štíru, tak má v duši všechnu hořkost vesmíru Volej halelujá, nebo třeba heč Buď se tomu směj anebo breč… Tak to je první sloka. Mimochodem – Blues pro Janu K. už je zhudebněné a natočené.