Ivana Gottová: Neuvědomovali jsme si, jak objemné dílo vznikne
0 Redakce 15.7.2021Ivana Gottová byla zpěvákovi Karlu Gottovi ze všech lidí nejblíž. Porodila mu dvě dcery a byla po jeho boku v časech dobrých i zlých. A to bezmála dvacet let. Prožívala s ním jeho radosti i strasti a byla mu velkou oporou v době, kdy bylo zřejmé, že náš historicky nejpopulárnější zpěvák bohužel odchází na věčnost. Se zpěvákovou manželkou Ivanou Gottovou jsem si povídal nejen o výpravné autobiografii Má cesta za štěstím, která vyšla 14. července, v den zpěvákových nedožitých 82. narozenin.
Kdy Karel Gott začal na své autobiografii pracovat?
Vlastně již v roce 2002, kdy o knize začal diskutovat s Arnoštem Lustigem. I přes snahu obou stran ale nakonec nedošlo ke shodě. Na chvíli tehdy Karel s přípravou knihy ustal, ale ne zcela. Stále se k ní vracel, sem a tam si něco někam poznamenal. Intenzivněji se k ní vrátil po roce 2015, kdy překonal první závažné onemocnění. To umocnilo jeho potřebu na knize zapracovat, sepsat svůj příběh.
Jak vlastně jeho práce na knize probíhala?
Probíral se svými diáři, četl starší rozhovory a po letech vytáhl z knihovny své knížky Říkám to písní a Jak to vidí Gott. Znovu je pečlivě přečetl, díval se na svá historická vystoupení na internetu, aby si připomněl dávnou minulost. A také si u nás doma nebo na naší chalupě povídal s mnoha přáteli, aby si zavzpomínali na různá vystoupení, zahraniční cesty či dovolené. Přece jenom toho za svůj život tolik zažil.
Dobře. Ale jak práce na autobiografii vypadala konkrétně?
Asi nejdůležitější fáze byla, když si vytvářel koncept knihy, tedy jak bude vypadat. Karel pročítal mnoho různých autobiografií, říkal, co se mu čte líp a co hůř, která kniha vypadá hezky také svou obrazovou částí a která mu naopak připadá nudná. Po nějaké době dospěl definitivně k rozhodnutí, že by to měl být příběh, tedy vlastně beletristickým stylem napsaná autobiografie, která bude zároveň proložená mnoha fotografiemi a dalšími dokumenty, které se nám pak i podařilo získat.
Pro stylistickou supervizi svého textu se domluvil s renomovaným autorem knih o české historii Petrem Horou Hořejšem. Než ale došlo ke spolupráci, několikrát se setkali a povídali si. Témata se netočila pouze kolem knihy, tedy o tom, jak má vypadat, ale o všem možném, zejména o historii, která oba spojovala, neboť Karel byl vášnivý čtenář historických knih. Bylo důležité, aby si sedli i lidsky. A to se stalo, a tak vše probíhalo ke Karlově velké spokojenosti.
Poslední rok Karlova života se natáčel také dokument Karel. Překrývala se v něčem práce na knize a na filmovém snímku?
Samozřejmě, protože jak film Olgy Malířové-Špátové, tak kniha jsou postaveny na jeho životě. Natáčení probíhalo i v archivech, například hlavního města Prahy, kde si Karel prohlížel svá vysvědčení. Tyto materiály a některé další raritní archiválie čtenář najde také v knize.
Na sklonku života Karlu Gottovi evidentně ubývalo sil. Povedlo se mu dotáhnout do konce všechno, co chtěl?
Myslím, že ano. Pracoval na knize až do posledních chvil, a to i v době, kdy mu nebylo nejlíp. Měl vysoké teploty a špatně se mu dýchalo. Jeho celoživotní profesionalita, svědomitost a láska k fanouškům mu ale nedovolily odejít od nedokončené práce. Ještě pár týdnů před odchodem, i když už měl všechny kapitoly dokončené, ho občas napadaly nějaké zajímavosti, a tak v knize vzniklo ještě několik boxů navíc. Stihl si i vybrat velkou část fotografií a nadiktovat mi k nim mnohdy vtipné popisky. Poté již mohl s klidným svědomím odejít, protože mi důvěřoval, že zbytek snímků už vyberu za něj a knihu dokončím přesně podle jeho představ.
Proč vychází jeho autobiografie až dva roky po jeho odchodu na věčnost?
Poté, co jsem musela najít sílu na organizaci pohřbu a pietního rozloučení, jsem neměla několik měsíců energii se ke knize vrátit. První dny a týdny jsem se potřebovala věnovat především dětem, kterým odešel tatínek a na které jsem kvůli intenzivní péči o manžela před jeho odchodem neměla moc času. Pak jsem se ale vrátila k práci.
Schvalovala jsem dokumentární film Karel a mnohokrát viděla původní sedmihodinovou, ještě nesestříhanou verzi. Byl to pro mě vlastně určitý druh terapie, obklopila jsem se na rok a půl Karlem zcela – denně jsem slyšela jeho hlas, viděla všude kolem jeho fotografie, archiválie, jeho texty…
A teprve potom jste se vrátila ke knize?
Ano, až když se film dokončil. Přestože byly texty a velká část fotografií pohromadě, bylo potřeba udělat spoustu další redakční práce. Pro mě to bylo něco zcela nového, často jsem tápala, radila se, co a jak dělat. Do toho se mi stále dostávaly do rukou nové fotografické a archivní materiály, které jsem chtěla v knize využít. Přece jenom, je to poslední kniha mého manžela, která navíc mapuje celý jeho život.
Záleželo mi na tom, aby publikace byla zcela profesionální, na stejné úrovni jako jeho vystupování. A aby toho nebylo málo, přišel covid, který mi, podobně jako všem ostatním, narušoval pracovní plány. Protože je kniha výpravná také obrazově, nechtěla jsem, aby se prodávala pouze přes internet. Chtěla jsem, aby si ji čtenáři mohli vzít v knihkupectví do rukou, prolistovat si ji, začíst se a říct si: „To je příběh, Karle!“
Existují témata, kterým se Karel Gott ve své knížce raději vyhnul?
Jeho upřímnost a otevřenost mě samotnou překvapily. Nebál se hovořit napřímo například o své nemoci nebo odchodu svých rodičů. Stejně tak chtěl jednou provždy uzavřít léta diskutovaná témata Anticharty či takzvaně cvičné emigrace.
Kniha má velkorysý formát, text se rozrostl Karlu Gottovi doslova pod rukama, stejně jako přibývaly obrazové materiály, fotografie a dokumenty. Když se pustil do psaní, tušili jste, jak rozsáhlá autobiografie nakonec vznikne?
To zcela jistě netušil nikdo z nás, Karel ani já jsme si na začátku neuvědomovali, jak objemné dílo nakonec vznikne.
Na jaké zajímavosti jste při kompletaci obrazové stránky knihy narazila?
Jak jsem již říkala, dohledali jsme například Karlova stará vysvědčení, poznámky ze základní školy i z konzervatoře. Manžel si nejspíš kdysi myslel, že když tyto dokumenty spálí, už je nikdy nikdo nespatří. Spletl se. Kopie byly pěkně uložené v archivech. Ale nakonec svolil, aby je čtenáři jeho autobiografie viděli i přesto, že byly jeho studijní výsledky nevalné. Na žádný zásadní problém jsme nenarazili, snad jenom shánění licencí k fotografiím a zjišťování autorů některých snímků byly občas tvrdý oříšek. Grafik Honza Zachariáš měl se mnou svatou trpělivost, protože mi v průběhu posledního roku během kompletace knihy přicházely do rukou stále nové a nové obrazové podklady či fotografie. A mnohdy se stalo, že už měl kapitolu graficky dávno hotovou a já přispěchala s dalšími materiály, které, jak jsem s oblibou prohlašovala, svět neviděl. A on, chudák, pak musel, aby se vešly, třeba i celou kapitolu od začátku překopat.
Do knihy jste zařadili i Karlovou rukou psané texty…
Ano, napadlo mě a grafik Honza nebyl proti, že by mohlo být oživením pro příznivce a čtenáře vidět v knize manželem psané věty, názvy či texty písní. Jsou z různých období jeho života, proto mají často jiný styl písma. Přidali jsme tam také jeho rukopisné poznámky, které si dělal při úpravách textů ve vytištěných kapitolách. Doufali jsme, že to pro čtenáře bude zajímavé, a věříme, že někoho nenapadne knihu reklamovat s tím, že mu ji kdosi počmáral.
Pár mých přátel totiž hned nepochopilo, že všechna psaná slova v knize byla psána manželem, proto raději ještě doplním, že každé ručně psané slovo v publikaci Má cesta za štěstím je pouze a jen napsáno rukou Karla Gotta.
Rozhovor vedl Miloš Skalka
Foto: Lenka Hatašová