Honza Ponocný: Někdy stačí jeden tón, tedy pokud je to ten správný
0 Redakce 9.1.2012Skladatel, muzikant a zpěvák Honza Ponocný napsal hudbu k novému filmu režisérky Alice Nellis Perfect Days – I ženy mají své dny (2011). Část z ní pak v upravené verzi vydal na albu svého projektu Circus Ponorka nazvaném Perfect Days Ltd. (2011). V obou případech odvedl skvělou práci a opět se pokorně s posluchači i diváky podělil o svůj stále trochu nedoceněný talent.
Je těžké psát hudbu k filmu?
No, to já nevím, asi ano. Napsat takovou tu velkou orchestrální hudbu je asi těžké. Pro mě by tedy určitě bylo, to bych ani neuměl. Nejsem klasický skladatel filmové hudby, na to jsou jiní borci, které fakt obdivuju. Já můžu maximálně napsat nějaké písničky, které ve filmu mohou fungovat snad stejně dobře.
Co všechno tě při psaní hudby k filmu jako autora a textaře inspiruje?
To už je jednodušší otázka, takže odpovím jednoduše. Příběh, nálada, víno, tempo filmu. Myslím, že to je všechno v tom, že když někdo píše hudbu k filmu, tak tam není místo pro realizování vlastních ambicí jako skladatele, ale musí v tom dobrém smyslu slova dláždit cestu příběhu a nijak na sebe neupozorňovat. Vzpomínám si, že se mě po minulém filmu Alice Nellis Mamas & Papas, kam jsem napsal zrovna takovou nenápadnou minimalistickou hudbu, ptal jeden novinář, proč je ta hudba taková nenápadná. Hned ale dodal, že podle něj strašně dobře funguje. To mi přišlo jako velký kompliment, i když to tak třeba nemyslel. Každopádně je podle mě nejdůležitější respektovat náladu filmu a vědět, že někdy stačí jeden tón – tedy pokud je to ten správný.
Máš svou oblíbenou filmovou muziku či oblíbeného autora hudby k filmu?
Těch mám spoustu, ale když už bych měl zmínit něco konkrétního, tak jsou třeba dva filmy, v nichž podle mě hudba a příběh fungují dohromady velice dobře. Na jedné straně ta velká filmová hudba skvěle funguje v Harrym Potterovi. To je ten příklad, o kterém jsem mluvil na začátku, ta klasická velká hudba, kterou dokážu ocenit, ale vím, že bych ji nedokázal napsat. Pak je tu ovšem třeba film Juno, který miluju a ve kterém je hudba postavená na takovém tom lo-fi písničkářství. Obojí funguje úplně úžasně. Jde vlastně o to mít cit a dobře ty věci poskládat dohromady.
Ve filmu Perfect Days sis také zahrál barového muzikanta. Nenabízeli ti třeba i nějakou jinou roli?
Nenabízeli. Musím začít jako předkapela, ne?
Líbí se ti film Perfect Days?
Líbí, protože je to podle mě skvěle natočený jednoduchý příběh. Můj názor ale nemá žádnou hodnotu, když jsem se na tom podílel.
Cos jako autor musel udělat pro to, abys nabyl přesvědčení, že tvá filmová hudba obstojí i mimo stříbrné plátno?
Spíš mám pocit, že je to obráceně, že musím dělat něco pro to, abych nabyl přesvědčení, že má hudba obstojí mimo cédéčka, třeba právě na stříbrném plátně.
Tvrdíš často, že nadále zůstáváš v undergroundu. Vyhovuje ti to, anebo tě láká být součástí mainstremu?
To zůstávání v undergroundu myslím trošku s nadsázkou, je to takové zjednodušení. Kdybych to ale měl trošku víc rozvézt, tak tím myslím, že je pro mě naprosto zásadní zachovat si takový ten Do It Yourself, nebo indie, nebo nezávislý, nebo jakkoli si to nazveš, přístup. Je pro mě důležité si své desky, na nichž jsem jen sám za sebe, vydávat sám nebo s někým, kdo mě nechá být a vůbec mi do toho nemluví. Takže v okamžiku, kdy hudba vzniká, kdy vymýšlím písničky a pak si je sám ve svém studiu točím, mě vůbec, ale opravdu vůbec nezajímá, co na to řeknou lidi.
Opravdu vůbec?
Já si myslím, že jedině tak ze sebe člověk dostane to, čím opravdu je. Pak ale přijde další krok, kdy se to úplně změní, a to když je deska mezi lidmi a v tu chvíli naprosto hltám každou jejich reakci. Když mi pak píšou krásné maily, jak se toho nemůžou nabažit, jsem šťastný. Takže abych se vrátil k tvé otázce – jakožto Circus Ponorka vždycky budu asi trošku androš v tom, jak moje hudba vzniká. Ale jestli se to i takhle bude líbit takovému množství lidí, že budu moc říct, že je to už mainstream, tak budu samozřejmě moc rád. Klidně budu součástí českého mainstreamu… Oba ale dobře víme, že se to nikdy nestane.
Jakou hudbu momentálně posloucháš?
Momentalně třeba poslouchám Johna Fruscianteho, album Shadows Collide with People. Nemůžu se ho nabažit. Skvělé hudby je ale spousta, existuje takové množství legendárních desek, že by je mohl člověk poslouchat po zbytek života. Do toho přichází spousta skvělé nové hudby, jen se po ní musí člověk občas pídit. V dnešní době internetových rádií je to naštěstí celkem jednoduché.
Jak bude vypadat tvůj hudební rok 2012?
Hlavně si několikrát týdně sednu do své dodávky a pojedu někam hrát, což mě furt děsně baví. Ať už jako Circus Ponorka, s Mekym Žbirkou, Vaškem Koubkem, snad i s Ivanem Králem, jestli zase najde cestu do Evropy. Jinak budu vymýšlet a točit hudbu do nového filmu Alice Nellis, stále mám zásobu nenatočených písniček. Několik lidí a kapel, které mám opravdu rád, mě poprosilo, jestli bych jim nepomohl s natáčením desek, takže bych mohl sedět ve svém studiu od rána do večera. Také se chci naučit pořádně na bicí. A protože si myslím, že pro muzikanty je důležité pořád poslouchat nové a zajímavé věci, budu doufat, že můj hudební rok nebude jen o vlastní práci, ale že mě budou stále překvapovat nové kapely a lidé, kteří si vždycky budou dělat to, čím opravdu jsou.
JAROSLAV ŠPULÁK