HIM: Hráli jsme i písničky od Madonny
0 Šárka Hellerová 25.7.2013Finská lovemetalová kapela HIM vydala nedávno své osmé studiové album Tears on Tape a oznámila, že 12. října zahraje ve Velkém sále pražské Lucerny. Na otázky odpověděl zpěvák Ville Valo.
Ve vašich textech se často objevuje bouře a tma. Je to vaše oblíbené počasí?
Dávám přednost klidu před bouří. Víte, že vás čekají potíže, ale můžete si užít moment, že to tu ještě není. V bouři je něco, co nemůžete kontrolovat. Proto je pro mě zajímavá. Ta na obloze, i ta emocionální.
Vaše nejsledovanější video na internetu je coververze písně Wicked Game od Chrise Isaaka. Proč jste si jí tehdy vybrali?
Poprvé jsem ji slyšel v rádiu. Pak se objevila ve filmu Divokost v srdci od Davida Lynche. Jsem jeho velký fanoušek, tak mě to zaujalo. Písnička se mi líbila, je krásná. Je melancholická, vášnivá a trochu zlověstná. Proto jsem si ji půjčil ve veřejné knihovně v Helsinkách na vinylu. Pak jsme si ji pustili a naučili se ji hrát. Byli jsme mladá kapela, hledali jsme, co vlastně budeme hrát. I skrze cizí písně jsme hledali vlastní zvuk. Hráli jsme Billyho Idola, Black Sabbath, Depeche Mode a dokonce i Madonnu. Mraky popových písniček z osmdesátých let. Na nich jsme vyrůstali. Hodně jsme se tak naučili. Dělali jsme jejich těžší verze a díky tomu se vlastně vyvinula podstata naší kapely.
Z vašich originálních písní je nejúspěšnější Join Me In Death z druhého studiového alba Razorblade Romance. Co pro vás dnes ta píseň znamená?
Už je to také nějaká doba, co vznikla. Byl to klasický příběh o písni, o které jsme si mysleli, že je jen jedna z ostatních na desce. Nezdála se nám nějak zvlášť výjimečná, ale dostala se na soundtrack jednoho filmu, a tak si naše vydavatelská firma přála, aby vyšla jako singl. A najednou byla všude v rádiích. V některých zemích dosáhla na první místo v žebříčku.
Takhle se v hudební historii prosadila řada písniček…
Líbí se mi ten prvek nepředvídatelnosti. Hudba je, stejně jako celý svět, naprosto nevypočitatelná. A tak píseň Join Me In Death po třinácti letech stále hrajeme naživo a zdá se, že lidi pořád baví. To je skvělé. Každá kapela takové stálice nemá.
Jak se za ta léta proměnilo vaše publikum?
Vyrostlo. Změnilo se, ovšem ne v tom smyslu, že by to byli jiní lidé. Hodně je jich stále věrných. Ze všeho nejvíc si ale cením toho, že se zdá, že naše hudba dokáže přitáhnout různé typy lidí. Nejsou to jen rockeři nebo mladí lidé. Také mě baví, jak se hudba v různých zemích proměňuje. Čím je svět pestřejší, tím lépe.
Obal vašeho nového alba namaloval britský umělec Daniel P. Carter. Maloval ho speciálně pro vaši desku, nebo to byl jeho starší obraz?
Vznikl pro tuto příležitost. Daniel je můj kamarád a shodou okolností jsem věděl, že maluje. Já si dávám od malování pauzu, a tak jsem se ho zeptal, jestli to nechce zkusit. A on přišel s tímhle. Všichni jsme z toho byli nadšení, tak namaloval dalších pár kousků, které jsou v bookletu. Má to v sobě určitou mystiku, která podle mě pěkně doplňuje album. Na druhou stranu je to ale velmi zemité a je vidět, že to je ruční práce, nic digitálního.
Vy sám jste také maloval?
Moc ne, jen příležitostně. Moc mě baví kreslit, ale ani to jsem nedělal roky. Rád potkávám lidi, kteří jsou talentovanější než já. Nejsem dostatečně technicky trénovaný. Prostě nejsem dost dobrý, a tak radši hraju na kytaru a obrazy hlavně sbírám. Vedle plakátů jich mám na zdech docela dost.