Hana a Petr Ulrychovi: Byly to krásné časy
0 jsk 16.5.2019Dílo Nikola Šuhaj loupežník, tedy druhé ze čtyř monotematických alb Hany a Petra Ulrychových, se po pětačtyřiceti letech od svého vzniku dočkalo reedice v nové zvukově zmasterované podobě. Vzniklo v zajímavé době a má zajímavý příběh.
Nakonec ale Odyssea vyjít nemohla. Mrzelo vás to?
Petr Ulrych: Pochopitelně. Bylo to v době, kdy u nás působila osvoboditelská armáda, na jejíž příjezd jsem hned 21. srpna 1968 spontánně zareagoval písní Zachovejte klid! Neunikla sluchu cenzorů, kteří měli problém i s texty na Odyssee, takže jsme dostali utrum a deska šla na dvacet let k ledu.
Hana Ulrychová: K tomu mám jen takovou vsuvku – moc mě potěšilo, když jsem zjistila, že to LP dnešní mladí lidé znají. Řekli mi to při oslavách stého výročí Československa v Brně, kde jsem zpívala hymnu. Ptala jsem jich: Jak jste na mě přišli, že jste mě pozvali? Odpověděli, že na kolejích poslouchají Odysseu. No, dojalo mě to.
Byl Nikola Šuhaj loupežník, který vyšel v roce 1974, reakcí na pozastavení vaší činnosti?
Ulrych: Rozhodně. V té době jsme začali hrát s Javory a nechali se ovlivňovat moravskou lidovou muzikou. Zároveň jsem pociťoval jakési pnutí zpracovat příběh zbojníka. Jenže ten slovenský, Jura Jánošík, byl pojednaný asi dvacetkrát, stejně tak moravský Ondráš a Juráš jakbysmet. A tak jsme si toho našeho našli na Podkarpatské Rusi díky Janu Třískovi, který v rozhlase četl na pokračování z knížky Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník. Jeho přednes na mě úžasně zapůsobil.
Kniha samotná je střetem tří světů – Rusínů, na evropské poměry velmi zaostalého národa, který věřil na zaříkávání, kouzla a rituály, chasidských Židů, kteří žili nesmírně zajímavým a záhadným způsobem, a česko-slovenských četníků, přinášejících do těchto komunit v období po první světové válce, jež naprosto změnila tento svět, pokrok. Bylo to pro mě jako zjevení, říkal jsem si – ano, uděláme Nikolu Šuhaje loupežníka.
A opět ve spolupráci s orchestrem Gustava Broma.
Ulrychová: Po předchozí skvělé zkušenosti to ani nešlo jinak. Pan Brom nad námi držel ochrannou ruku, dokonce nám dal k dispozici místnost, kde jsme začali zkoušet s cimbálem. S repertoárem, který jsme tehdy měli, jsme hráli v Praze…
Ulrych: …kde si nás všiml Josef Mára z divadla Ateliér ve Spálené ulici. Nabídl nám, abychom udělali z desky Nikola Šuhaj loupežník muzikál. S kamarádem Láďou Kopeckým jsme už předtím začali pracovat na její jevištní podobě, jenže v Ateliéru se Nikoly zmocnil geniální režisér Ján Roháč a do postavy strážmistra Šroubka pozval Pepík Mára Pavla Landovského. A tím dostalo dílo úplně jiný rozměr. Vzniklo půvabné představení, které jelo souběžně s o něco později vzniklou a režimem polopovolenou Baladou pro banditu Milana Uhdeho, uváděnou v Brně. Oproti ní byl ale náš Nikola Šuhaj takový underground, který nabízel naději v normalizačních časech.
Jak dlouho jste Nikolu Šuhaje v Praze hráli?
Ulrychová: Udělali jsme asi dvě stě repríz. A děly se kolem něj zajímavé věci. Po představení, když jsme se sešli ve foyer divadla Ateliér, jsme ještě hráli lidovky a popíjeli víno, jež jsme přivezli z Moravy. Chodila tam spousta lidí, které jsme pořádně ani neznali, herci, režiséři, někdy se objevil i Václav Havel. Prostě si to představení našli a přišli si pak s námi ještě zazpívat. Byly to krásné časy.
Ulrych: Mělo to ještě pokračování. Na základě této desky vznikl v Brně v roce 2000 muzikál, který jsme s režisérem Standou Mošou nazvali Koločava. Na rozdíl od představení Nikola Šuhaj loupežník v Ateliéru, kde jsme nemohli vůbec použít židovský prvek, protože to tehdy nepřipadalo v úvahu, jsme jej v Koločavě naopak vyzvedli. Za hudbu k ní jsem dostal cenu Alfréda Radoka, což mě velice potěšilo, ale říkám to spíš proto, abych upozornil na věci, které album Nikola Šuhaj loupežník způsobilo.
Má tedy ve vaší diskografii výsadní postavení?
Ulrych: To se nedá říct. Po Nikolovi následovalo v osmdesátých letech album Příběh, které je inspirováno románem Vladislava Vančury Markéta Lazarová, a potom Tichý hlas, k jehož vytvoření mi daly podnět lidové písně. Všechny naše čtyři monotematické desky kladu na roveň, ale musím přiznat, že první Odyssea je něco, k čemu jsem měl největší vztah. A Hanka možná taky. Pravda, Nikola Šuhaj měl skutečně tak pestrou historii, že patří k naprosto klíčové věci.