Goodfellas: Vylezli jsme z konzervy a viděli obrovský rozptyl
0 Redakce 3.6.2011Pražsko-karlovarští Goodfellas jdou za svým snem a cílem. Své první album Robbery Blues nahrávali letos v únoru v Kalifornii, natočili tam k němu i videoklip a vydali je v Čechách s tím, že se nyní snaží protlačit ho i na zahraniční trh. Podporují to mnoha koncerty nejenom v Čechách, ale i v jiných evropských zemích. Když všechno dobře dopadne, do Spojených států se v nejbližších dvou letech vrátí a absolvují tam koncertní turné. Na otázky odpovídali zpěvák Tom Jaggy a baskytarista Jamie Winston.
Proč jste vlastně chtěli nahrávat album v Americe?
Tom Jaggy: Jaz Coleman jednou řekl, že Česká republika je dobrá pro začátek, ale nejvíc se naučíme venku. My jsme v té době poctivě dělali všechno pro to, abychom se doma prosadili, ovšem současně jsme věděli, že v Americe je větší svět a větší výzva. Když jsme tam přijeli, přesvědčili jsme se, že to tak je. V tu chvíli jsme pochopili slova Jaze Colemana: ačkoliv jsme česká kapela, pro kterou je důležité mít doma základnu a dobré zázemí, v porovnání s Amerikou jsme tedy opravdu trochu směšní.
Jamie Winston: Vylezli jsme z konzervy a viděli obrovský rozptyl. Je tam spousta lidí, ale i spousta kapel. To nás přimělo zhluboka se nadechnout a říct si, že do toho jdeme ještě víc než dosud. Semklo nás to, protože jsme si uvědomili, že jsme dostali šanci natočit album ve Státech. Když to však odzíváme nebo poděláme, nemusíme už dostat jinou.
S jakým předsevzetím jste do Ameriky letěli?
Tom Jaggy: Věděli jsme, že budeme nahrávat s Chrisem DiBenedittem, naším oblíbeným producentem. Nikdo z nás ale nevěděl, jak to bude probíhat, co se stane a jestli naše spolupráce přinese takový výsledek, jakým byla alba, pod kterými byl DiBeneditto podepsaný z minulých let. Myslím tím hlavně nahrávky naší oblíbené kapely G. Love & Special Sauce.
Jamie Winston: Jeli jsme tam stoprocentně připravení, protože jsme věděli, že máme na nahrávání omezený čas. Bylo nám také jasné, že nesmíme připustit, aby mezi námi a Chrisem vyrostla jazyková bariéra. Proto jsme v kapele dva měsíce před odletem mluvili jenom anglicky. Bylo to legrační. Jezdili jsme dodávkou na koncerty a celou cestu spolu mluvili výhradně anglicky. Bylo v tom i nadšení a zvědavost na to, co nás v Americe čeká.
Přivezli jste si nějaký příslib, že byste se v budoucnu mohli do Ameriky vrátit – ať už v rámci turné, anebo natáčení další desky?
Jamie Winston: Samozřejmě nás zajímalo, jaká možnost je v Americe si zahrát. Teď víme, že v této fázi to oficiální cestou není možné, protože by to znamenalo mít koncertní smlouvu a tím pádem i pracovní povolení. Existuje ale možnost, že bychom tam hráli s někým jako hosté. Mezi námi a DiBenedittem na to konto vznikla nepsaná dohoda, že kdybychom se tam dostali na delší dobu, mohli bychom si zahrát před nějakou jeho kapelou. Pro nás to teď znamená sehnat peníze na cestu a živobytí, najít termín a konkrétně se domluvit. DiBeneditto má určitou stáj skupin, se kterou bychom mohli spolupracovat. Samozřejmě nás to zajímá, takže bychom to chtěli zvládnout během nějakých dvou let. Do té doby budeme hrát u nás a děkovat tímto způsobem lidem, kteří nás mají rádi a podporují nás. Jsme pořád česká kapela.
Vaše album nenabízí jenom folkrockové písničky, ale je z něho patrný i vliv americké alternativní scény a hudby šedesátých let. Šlo vám o to rozšířit na něm svůj dosavadní hudební záběr?
Tom Jaggy: Nikdy jsme otázky inspirací moc neřešili. Každý z nás vždycky něčím přispíval a bylo důležité, jakou muziku právě poslouchal a co ho zrovna bavilo. Já osobně v naší tvorbě neslyším žádné konkrétní vlivy. Vím ale, co posloucháme, a uvědomuju si, že to tam jiní mohou slyšet.
Jamie Winston: Jsme amatérští muzikanti a celá naše tvorba je postavena na emocích mnohem víc než na nějakém hráčství. A emoce u nás vznikají pod vlivem toho, co právě posloucháme. V prvním období to byly surfařské kapely a písničkáři. Postupně jsme se posunuli k odlschoolovému rock’n’rollu. Není tedy nic zvláštního, že ho tam slyšíš. Také ale dost posloucháme akustické projekty jiných kapel.
Sluší kapelám akustické hraní?
Jamie Winston: Podle mě to většině z nich v první řadě prospěje. Při akustickém hraní se pozná, jak jsou písničky poskládané, protože se při něm nikdo za nic neschová. Odhalí se také, jak která kapela skládá. Když jsem například slyšel akustické album Korn, připadalo mi to jako country, možná až folkárna. Překvapilo mě to. Naopak z akustického alba The Young Gods je patrné, že ta kapela je tvrdá a i v téhle podobě to pořád valí.
Záleží také na instrumentálních dovednostech…
Jamie Winston: To je samozřejmě důležité. Z vlastní zkušenosti vím, jak je frustrující, když něco děláš nebo chceš dělat, a nestačíš na to. Dříve se nám to koneckonců často stávalo. My ale naštěstí poměrně dost hrajeme, takže se to výrazně zlepšilo. Máme každý rok přes sto koncertů.
Jakou roli hrají ve vaší tvorbě texty? Připadá mi totiž, že stojí za hudebním projevem a živelností, která z vašich skladeb čiší.
Jamie Winston: V Čechách anglické texty vždycky tak působí. V zahraničí jsme se ale nikdy nesetkali s tím, že by pro někoho byly problém. Nikdo se k nim nevyjadřoval v tom smyslu, jako teď ty. Autorem našich textů je kytarista Gonzales, který na nich opravdu poctivě pracuje a baví ho je konstruovat. Některé jsem ale napsal já a je pravda, že jsem je nikdy obsahově a co do formy neřešil tak, jako Gonzales. Mé texty asi za muzikou stojí, to je fakt. Jinak ale všechny texty před zveřejněním konzultujeme s rodilými mluvčími.
Tom Jaggy: I někteří rodilí mluvčí za námi po koncertě přišli a zeptali se, o čem naše texty jsou. Trochu nás to překvapilo, ale vysvětlili jsme jim to a oni to přijali a respektovali.
JAROSLAV ŠPULÁK